ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.695.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 695/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně P. č. d. s.r.o. zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. T. K., zastoupenému advokátem, o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 115/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 55 Co 312/2005-173, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 19.6.2002 domáhala, aby bylo určeno, že \"prodej zástavy a sice nemovitostí - stavby č.p. 3119 – T. na pozemcích parc. č. 707/2, 708/2 a 709/2 a pozemku parc. č. 708/2 a pozemku parc. č. 709/2, vše v katastrálním území T., obec T., v nedobrovolné veřejné dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, pro pohledávku navrhovatele Ing. T. K., ve výši 13.892.300,- Kč s příslušenstvím vyplývajícím ze smlouvy o úvěru reg. č. ze dne 15.9.1994 a smlouvy o úvěru reg. č. ze dne 24.7.1995\" je nepřípustný. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jí bylo dne 4.6.2002 doručeno \"oznámení o uzavření smlouvy o provedení nedobrovolné dražby\" jejích nemovitostí, kterou má na návrh žalovaného provést jako dražebník P. i., spol. s r.o. Žalobkyně považuje prodej svých nemovitostí jako zástavy ve veřejné dražbě za nepřípustný, neboť nejsou splněny podmínky pro uskutečnění dražby podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a to proto, že žalovaný nedoručil žalobkyni \"oznámení o zamýšleném výkonu zástavního práva v nedobrovolné dražbě\", že dražba má být provedena \"k uspokojení jiné pohledávky než té, která je zajištěna zástavním právem\" (zástavním právem je zajištěna pohledávka za dlužníkem A. V. a \"nikoli společně za A. V. a J. K.\") a že \"zástavní práva zajišťující pohledávku žalovaného na nemovitostech žalobkyně jsou neplatná především z důvodu jejich nesrozumitelnosti a neurčitosti\".
Žalovaný namítal, že žalobce a dlužníky vyrozuměl \"prostřednictvím svého právního zástupce\" o zamýšleném \"výkonu zástavního práva v nedobrovolné dražbě\", že J. K. přistoupila k závazku svého manžela A. V. a je tedy zavázána splnit ho společně a nerozdílně a že zástavní smlouvy jsou platnými právními úkony. Současně požadoval, aby mu žalobkyně zaplatila částku 3.869.737,- Kč na náhradě škody, která mu vzniká oddálením dražby.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21.3.2005, č.j. 15 C 115/2002-146 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.025,- Kč k rukám advokáta a že řízení o vzájemné žalobě na zaplacení náhrady škody ve výši 3.869.737,- Kč se vylučuje k samostatnému řízení. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že nemovitosti žalobkyně byly dány do zástavy celkem 4 zástavními smlouvami, a to smlouvami ze dne 15.9.1994, ze dne 20.3.1995 a ze dne 5.9.1995 k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 15.9.1994 reg. č. a smlouvou ze dne 24.7.1995 k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 24.7.1995 reg. č., které jsou platnými právními úkony, že k zániku zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku nedošlo, neboť žalobkyně složením částky 5.200.000,- Kč do úschovy advokátovi nezaplatila žalovanému obvyklou cenu zástavy a že byly splněny také ostatní předpoklady k provedení veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 55 Co 312/2005-173 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zjistil, že nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č. 181/2005 Sb. bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) s účinností ode dne 10.5.2005 zrušeno, odvolací soud dospěl k závěru, že protiústavnost zrušeného ustanovení \"existovala od počátku přijetí zákona č. 26/2000 Sb.\" a že proto předmětná veřejná nedobrovolná dražba nemůže být provedena, i když ke zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) došlo až po uzavření smlouvy o provedení dražby a po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání. Namítá, že ke zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) došlo nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č. 181/2005 Sb. s účinností ode dne 10.5.2005 a že proto nález Ústavního soudu nemůže mít vliv ani na posouzení platnosti smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby, uzavřené mezi žalovaným a dražebníkem dne 20.5.2002, ani na správnost rozsudku soudu prvního stupně, vyhlášeného dne 21.3.2005. Protože rozhodnutí o tom, zda byly či nebyly v posuzovaném případě splněny podmínky pro \"uskutečnění veřejné dražby nedobrovolné v předmětné době\", má \"povahu rozhodnutí deklaratorního\" a \"nikoliv konstitutivního\", měl odvolací soud při svém rozhodování vycházet z právních předpisů \"platných v době rozhodné pro toto posouzení, kdy platnou součástí právního řádu bylo i ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že podle nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 181/2005 Sb. bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) \"protiústavní a v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod\" a \"neslučitelné s principy právního státu a v rozporu s mezinárodními úmluvami o lidských, občanských a politických právech\". Protože pro rozsudek (včetně rozsudku odvolacího soudu) je rozhodný stav v době jeho vyhlášení, odvolací soud přihlédl k nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. v souladu se zákonem. Žalobkyni navíc nelze \"přičítat k tíži\" to, že na protiústavnost ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) poukázala až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v době, kdy byla \"protiústavnost citovaného ustanovení vyhlášena ve Sbírce zákonů ČR\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo dokazováním mimo jiné zjištěno, že žalovaný uzavřel dne 20.5.2002 s dražebníkem P. i., spol. s r.o. smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby za účelem uspokojení pohledávek ze smlouvy o úvěru ze dne 15.9.1994 reg. č. a ze smlouvy o úvěru ze dne 24.7.1995 reg. č., nabytých žalovaným od původního věřitele K. b., a.s., ze zastavených nemovitostí (nyní ve vlastnictví žalobkyně), která měla být provedena podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen \"zákona o veřejných dražbách\") a jejíž přípustnost žalobkyně (jako zástavní dlužnice) napadla žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 19.6.2002. V průběhu odvolacího řízení bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 10.5.2005. Za této situace bylo pro posouzení přípustnosti napadené dražby především určující posouzení otázky, jaké právní následky má skutečnost, že ustanovení zákona, které bylo podkladem pro smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby (uzavřené dne 20.5.2002) a pro rozsudek soudu prvního stupně, bylo v průběhu odvolacího řízení jako protiústavní zrušeno.
Podle ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákona č. 182/1993 Sb.\") jiná pravomocná rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.
Podle ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
Došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, je nepochybné, že soudy jsou povinny k nálezu Ústavního soudu přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly. Vzhledem k tomu, že po zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, nesmí soud v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení) založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení §71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. - vykonatelné.
Při zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) je totiž třeba vzít v úvahu především důvod, pro který Ústavní soud ČR ke zrušení přistoupil, tj. rozpor s ústavním pořádkem [srov. Čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. Ačkoliv ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dochází s účinky do budoucna, nemůže být pominuto, že stav protiústavnosti (rozporu s ústavním pořádkem) tu byl již v době uzavření smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby ze dne 20.5.2002 a v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, i když nebyl (zatím) k tomu Ústavou povolaným orgánem (Ústavním soudem ČR) deklarován, neboť jinak by došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Protože soudy nemohou při řešení věci použít zákon (jeho jednotlivé ustanovení), který byl Ústavním soudem ČR shledán protiústavním, odvolací soud správně dovodil, že v důsledku zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách je provedení dražby na základě smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby ze dne 20.5.2002 nepřípustné (srov. též obdobné věci se týkající právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která žalobkyni zastupovala, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 2.575,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu