ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.716.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 716/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. J. T., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 165/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2005, č.j. 14 Co 411/2005-71, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13.8.2004 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že „dne 15. července 2004 Ing. J. P., ministr zemědělství, dekretem č.j. 1277/316/2004-12040 zrušil pověření žalobkyně výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š.“ a současně bylo žalobkyni nabídnuto místo referentky na Pozemkovém úřadu J. nebo Pozemkovém úřadu O., z nichž žádné - přes opakovanou nabídku žalované dopisem ze dne 28.7.2004 - ve lhůtě stanovené do 12.8.2004 „neprojevila ochotu přijmout“ a „odmítá se se žalovanou dohodnout na dalším pracovním zařazení“; proto pracovní poměr žalobkyně skončí dnem 30.11.2004.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004, č.j. 19 C 144/2003-41, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8.6.2004, č.j. 14 Co 149/2004-73, bylo určeno, že (předešlé) výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dané žalobkyni dopisy žalované ze dne 27.6.2003 a 30.7.2003 jsou – z důvodu neplatného odvolání žalobkyně z funkce – neplatné, a žalované byla uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. (do níž byla s účinností od 1.1.2003 jmenována dekretem ministra zemědělství ČR ze dne 2.12.2002). Poté, co se žalobkyně po právní moci uvedených rozhodnutí dostavila na Ústřední pozemkový úřad v P. se žádostí o umožnění výkonu uvedené funkce, žalovaná jí dne 15.7.2004 sdělila, že jí výkon funkce umožnit nemůže, a současně jí předala rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12.7.2004, jímž bylo ke dni 15.7.2004 zrušeno pověření žalobkyně výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š., s nabídkou jiné práce referentky na Pozemkových úřadech J. nebo O. Podle názoru žalobkyně je její odvolání z funkce výše citovaným rozhodnutím ministra zemědělství „absolutně neplatné ve smyslu §242 písm. a) zák. práce“, neboť „z okolností případu je zřejmé, že jediným důvodem pro jeho vydání bylo žalobkyni znemožnit výkon funkce ředitelky PÚ Š. v rozporu s ust. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce a shora cit. pravomocným rozsudkem soudu“. Jestliže žalovaná žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. po právní moci výše uvedených rozsudků neumožnila, „byť na jediný den, nebyla oprávněna žalobkyni z funkce odvolat“, neboť - jak dále uvedla - „je právně nemožné (neodůvodněně) odvolat z funkce někoho, komu její výkon založený jmenováním nebyl vůbec umožněn“. Kromě toho žalobkyně zdůraznila, že žalovaná neprovedla žádnou organizační změnu, v důsledku níž by se mohla stát pro žalovanou nadbytečnou, a že proto „není dán výpovědní důvod ve výpovědi uvedený“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29.4.2005, č.j. 19 C 165/2004-45 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.307,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že s ohledem na pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byla (z důvodu neplatného odvolání žalobkyně z funkce dne 29.1.2003 a 24.6.2003) určena neplatnost předchozích výpovědí daných žalobkyni dopisy žalované ze dne 27.6.2003 a 30.7.2003 a žalované byla uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š., „byla žalobkyně i po 24.6.2003 de iure ve funkci ředitelky Pozemkového úřadu Š.“. Podle názoru soudu prvního stupně za situace, kdy rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 12.7.2004 o odvolání žalobkyně z této funkce ke dni 15.7.2004 bylo v souladu s ustanovením §65 odst. 2 zák. práce učiněno písemnou formou a žalobkyni bylo řádně doručeno, „je třeba je považovat za platný právní úkon, na kterém nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované umožnit žalobkyni faktický výkon uvedené funkce, žalovaná tak ve skutečnosti neučinila“. Protože žalobkyně po „platném“ odvolání z funkce „neakceptovala“ (resp. odmítla) ze strany žalované učiněnou nabídku volných pracovních míst referenta Pozemkového úřadu J. nebo Pozemkového úřadu O., která „byla pro žalobkyni vhodná“, dospěl k závěru, že „nastala fikce nadbytečnosti podle §65 odst. 3 ve spojení s §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, v případě níž „soud existenci organizačních změn a s tím spojené nadbytečnosti nezkoumá“, a že proto je předmětná výpověď, která byla žalobkyni též řádně doručena, platným právním úkonem. Námitku žalobkyně o postupu žalované v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce odmítl s odůvodněním, že „z provedených důkazů je zřejmé“, že účelem rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 12.7.2004 bylo odvolat žalobkyni z funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. a že „přímý úmysl způsobit žalobkyni újmu, ať už majetkové či nemajetkové povahy, nebyl v řízení prokázán“; v této souvislosti uvedl, že vedoucí zaměstnanci „musejí počítat a být srozuměni“ s tím, že zaměstnavatel, který je do funkce jmenoval, „je oprávněn tyto zaměstnance z jejich funkcí souladu s ustanovením §65 odst. 2 zák. práce kdykoliv odvolat, a to bez uvedení jakéhokoliv důvodu, aniž by mu mohli jakkoliv zabránit“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.9.2005, č.j. 14 Co 411/2005-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.128,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že soudním určením neplatnosti předchozích výpovědí se obnovil pracovněprávní vztah účastníků založený jmenováním žalobkyně do funkce ředitelky Pozemkového úřad Š. ze dne 2.12.2002 a že „takový platný pracovní poměr pak může být znovu rozvázán zákonnými způsoby, tedy i dle §65 odst. 2,3 zák. práce“. K odvolací námitce, že žalovaná svým počínáním sledovala šikanu žalobkyně, která aktivně vystupovala proti dlouhodobě nezákonné praxi žalované, a zneužila tak svého subjektivního práva na újmu žalobkyně, uvedl, že podle ustálené judikatury lze za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce považovat pouze takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní nornou, nýbrž, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníkovi, přičemž – jak dále zdůraznil – „judikatura zaujala uvedený názor s vědomím, že v pracovněprávních vztazích bývá rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v zákoně pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně výhodné“. V daném případě podle názoru odvolacího soudu bylo „zcela legitimním právem“ žalované jako zaměstnavatelky rozhodnout, zda „ponechá“ ve funkci ředitelky Pozemkového úřadu Š. RNDr. K., která byla do této funkce jmenována 24.6.2003, nebo zda ji odvolá (a umožní výkon funkce žalobkyni), „samozřejmě s vědomím následků vyplývajících z pravomocného soudního rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni (možná exekuce nebo náhrada mzdy dle §130 odst. 1 zák. práce)“. Vzhledem k tomu, že zaměstnanci jmenovaní do funkcí – jak odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně – „musí počítat s možností odvolání z funkce bez uvedení důvodu“, lze v jednání žalované „spatřovat jen chování v souladu s účelem §65 odst. 2,3 zák. práce a nikoliv přímý úmysl způsobit žalobkyni újmu“, neboť „právě skutečnost, že jmenovaní zaměstnanci mohou být odvoláni bez uvedení důvodu, je zákonným vyjádřením možného požadavku zaměstnavatele na zvýšenou loajalitu jmenovaných vedoucích zaměstnanců“. Odvolací soud proto dovodil, že se žalobkyni „nepodařilo prokázat, že jednání žalované bylo jednáním v rozporu s §7 odst. 2 zák. práce a že následné odvolání z funkce ze dne 12.7.2004 je neplatným právním úkonem“. Vycházeje dále ze skutečnosti, že žalovaná neměla pro žalobkyni žádné volné místo v místě výkonu práce, ani v místě výkonu bydliště, dospěl k závěru, že „byla dána jak fikce nadbytečnosti dle §65 odst. 3 zák. práce, tak byla splněna nabídková povinnost dle §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“, a že proto výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ze dne 13.8.2004 byla žalobkyni dána platně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. práce. Namítala, že soudy obou stupńů „posoudily otázku neplatnosti úkonem ministra zemědělství ČR datovaného 12.7.2004 v rozporu s hmotným právem, totiž s ust. §242 odst. 1 písm. a) zák. práce ve spojení s §7 odst. 2 zák. práce ve spojení s §1 odst. 3 a 4 zák. práce, a odchylně oproti názoru tradovaného judikaturou“. Zdůraznila, že neplatnost právního úkonu podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce nastává nejen tehdy, jestliže se takový úkon příčí zákonu, ale i tehdy, jestliže zákon obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům, přičemž - jak dále uvedla - „platnost právního úkonu je třeba posuzovat se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, a se zřetelem na cíl, který byl v tomto případě ministrem zemědělství ČR, tedy žalovanou stranou sledován“. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že žalovaná se již jednou pokusila neplatně zrušit pověření žalobkyně výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š., přičemž pravomocné rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004, č.j. 19 C 144/2003-41 a Městského soudu v Praze ze dne 8.6.2004, č.j. 14 Co 149/2004-75 „vyslovily“ neplatnost tohoto odvolání z funkce, nicotnost nového jmenování žalobkyně i nezákonnost organizačního řádu žalované, a bylo jimi určeno, že (předešlé) výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.2003 a 30.7.2003 jsou neplatné, a žalované byla uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. do 3 dnů od právní moci rozsudku, tj. do 2.7.2004. Přesto, že se žalobkyně uvedeného dne osobně dostavila do sídla žalované a dopisem ze dne 7.7.2004 potvrdila žalované svou připravenost k nástupu do práce (tedy „vyvinula veškerou součinnost, kterou bylo ke splnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím potřeba“), žalovaná jí výkon funkce - přes povinnost uloženou pravomocným soudním rozhodnutím - bez věcného odůvodnění neumožnila ani na jediný den. Podle názoru dovolatelky „je zřejmé“, že odvolání žalobkyně z funkce úkonem ministra zemědělství ČR ze dne 12.7.2004 s účinností k 15.7.2004 „za situace, kdy je jí výkon této funkce neodůvodněně odpírán, a to navzdory povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu (nenastala tedy restitutio in intergrum), nelze srovnat s odvoláním z funkce provedeným za situace, kdy tato funkce nejen podle práva oprávněné osobě náleží, ale je touto osobu i vykonávána, resp. její výkon jí není neodůvodněně odpírán“. Dále namítala, že „jde o čisté odpírání práva a spravedlnosti (denegatio justitiae) ze strany odvolacího soudu“, jestliže „navzdory tomu, že námitky žalobkyně proti postupu žalované byly oprávněné“, dovodil, že „nelze přikládat k tíži žalované, že žalobkyni z funkce odvolala a vybrala si na tuto funkci jiného zaměstnance (tolerujícího porušování zákona)“. Podle jejího názoru soudy neodůvodnily ani „právně odůvodnit nemohly“ svůj závěr (který je „nezákonný, nespravedlivý a alarmující, ať je jakkoli kamuflován“), že „při posuzování odvolání z funkce datovaného 12.7.2004 se prý patří postupovat pouze striktně formálně a nikoliv s přihlédnutím k prokázaným okolnostem případu a k prokázanému účelu jednání žalované (zbavit se žalobkyně, jíž záleží na dodržování zákona, a nahradit ji někým tolerantním k porušování zákona ze stany žalované)“. Žalobkyně „je oprávněně přesvědčena, že takováto rozhodovací praxe soudů, jaká se v tomto případě projevila, je nepřípustná ve státě, který dle čl. 1 své Ústavy chce být státem právním“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu „je zcela správné“ a námitky žalobkyně nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že dopisem ministra zemědělství České republiky ze dne 2.12.2002, č.j. 308/158/2002-1040 byla žalobkyně s účinností od 1.1.2003 „pověřena“ výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004, č.j. 19 C 144/2003-41, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8.6.2004, č.j. 14 Co 149/2004-73, bylo určeno, že výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dané žalobkyni dopisy žalované ze dne 27.6.2003 a 30.7.2003 jsou (z důvodu neplatného odvolání žalobkyně z funkce) neplatné, a žalované byla uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. do tří dnů od právní moci rozsudku; rozsudek nabyl právní moci dne 29.6.2004. Dne 2.7.2004 se žalobkyně dostavila na Ústřední pozemkový úřad v P. a požadovala, aby jí žalovaná umožnila výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. Dopisem ze dne 7.7.2004, který žalobkyně převzala na jednání v sídle žalované dne 15.7.2004, žalovaná oznámila žalobkyni, že „uznává trvání jejího pověření výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. ze dne 2. prosince 2002“, ale že „s ohledem na překážky v práci na straně zaměstnavatele jí k tomuto dni nemůže umožnit faktický výkon uvedené funkce a z tohoto důvodu jí bude v souladu s ustanovením §130 zák. práce až do odvolání poskytovat náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku“. Spolu s tímto dopisem žalovaná předala žalobkyni dopis ministra zemědělství České republiky ze dne 12.7.2004, č.j. 1277/316/2004-12040, kterým bylo „pověření“ žalobkyně výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. ke dni 15.7.2004 zrušeno, a zároveň žalovaná nabídla žalobkyni jinou práci referentky Pozemkového úřadu J. a referentky Pozemkového úřadu O.; uvedenou nabídku žalovaná opakovala dopisem ze dne 28.7.2004, žalobkyně však žádné z nabízených pracovních míst nepřijala. Dopisem ze dne 13.8.2004, který žalobkyně převzala dne 23.8.2004, dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
V posuzovaném případě žalovaná (ministr zemědělství České republiky) dne 12.7.2004 „zrušila“ ke dni 15.7.2004 „pověření“ žalobkyně výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. (odvolala žalobkyni z funkce), aniž by jí – jak zdůrazňuje dovolatelka – „byť na jediný den“ souladu s pravomocným rozhodnutím soudu umožnila výkon této funkce. Podle názoru dovolatelky „cílem“ a „účelem“ tohoto jednání žalované bylo „zbavit se žalobkyně, jíž záleží na dodržování zákona, a nahradit ji někým tolerantním k porušování zákona ze stany žalované“. Odvolací soud proto za tohoto stavu řešil právní otázku, zda výkon subjektivního práva žalované spočívající v odvolání žalobkyně z funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. ke dni 15.7.2004 představuje v daném případě zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu (žalobkyně) ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §7 odst. 2 věty první zák. práce (ve znění od 1.1.2001), nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedeného právního názoru důsledně vycházely. Ve smyslu tohoto názoru by jednání žalované bylo možno považovat za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobkyni újmu. V daném případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná (jako zaměstnavatel) tím, že po skončení předchozího soudního sporu mezi účastníky se rozhodla „ponechat“ ve funkci ředitelky Pozemkového úřadu Š. RNDr. K. a využila proto svého práva podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce odvolat žalobkyni z této funkce, do níž ji jmenovala, sledovala především poškození žalobkyně. I když důsledkem tohoto postupu bylo, že žalovaná ani „na jediný den“ nemohla vůči žalobkyni splnit povinnost uloženou jí pravomocným rozhodnutím soudu, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovodit, že žalovaná v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) výkon funkce žalobkyni „neodůvodněně odepřela“ v přímém úmyslu ji poškodit, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. obsazení vedoucí funkce vhodným zaměstnancem, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se podává, že újma, která tímto byla žalobkyni způsobena [spočívající ve ztrátě pracovního místa (vedoucí funkce) a následné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce] je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, která toliko využila svého oprávnění jednostranně (a bez uvedení důvodu) rozhodovat o personálních změnách v zákonem taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež mají v organizační struktuře zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů největší význam, které dává zaměstnavatelům zvláštní právní úprava pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažená v ustanovení §65 zák. práce.
Jestliže tedy odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) vycházeje z názoru, že jmenovaní zaměstnanci „musí počítat s možností odvolání z funkce bez uvedení důvodu“ a že bylo „zcela legitimním právem“ žalované jako zaměstnavatelky rozhodnout o obsazení vedoucí funkce ředitele Pozemkového úřadu Š. (tedy uvážit, zda „ponechá“ ve funkci RNDr. K. nebo umožní její výkon žalobkyni), dovodil, že „v jednání žalované lze spatřovat jen chování v souladu s účelem §65 odst. 2, 3 zák. práce a nikoliv přímý úmysl způsobit žalobkyni újmu“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že žalovaná jednala „navzdory povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu“; rozhodnutí, jímž bylo žalované uloženo umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š., nepředstavuje pro účastníky pracovního poměru překážku, která by jim bránila činit úkony vedoucí k rozvázání pracovního poměru zákonem předpokládanými způsoby, tedy – jak uvádí odvolací soud – „i dle §65 odst. 2, 3 zák. práce“.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu