ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.730.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 730/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 27 C 83/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 14 Co 422/2005-114, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 4. 2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně žalobkyní spatřovala v tom, že žalobkyně dne 8. 4. 2003 odmítla pokračovat v plnění pracovních úkolů a od 10. 4. 2003 přestala docházet do zaměstnání; to žalovaná považuje za dlouhodobou neomluvenou absenci. Závažného opakovaného porušení pracovního kázně se měla žalobkyně dopustit tím, že třikrát, a to ve dnech 26. 3., 31. 3. a 9. 4. 2003, nesplnila pokyn podrobit se předepsané lékařské prohlídce, že „svým vystupováním a chováním v M. nerespektovala poslání a specifiku MZV a nejednala v souladu se zájmy MZV, jak jí ukládá Pracovní řád MZV, takže se jejím vystupováním a chováním musely zabývat i španělské státní, vyšetřovací a justiční orgány“, že „opakovaně v průběhu posledních dvanácti měsíců narušovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci na zastupitelském úřadu“ a že „se pokusila poštou na ZÚ dne 4. 4. 2003 dodatečně vydávat plnění pracovních úkolů v P. za její osobní doporučení při její současné pracovní náplni na ZÚ M., což ZÚ M. odmítl, protože jí žádný pracovní úkol v tomto směru neuložil“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že důvody výpovědi spočívající v jejím nevhodném vystupování a chování v M. a v opakovaném narušení zásad spolupráce s ostatními zaměstnanci nejsou řádně skutkově vymezeny tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými důvody, že do práce přestala docházet poté, co jí žalovaná začala přidělovat pracovní úkoly, které nebyly v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou, navíc byly v jiném než sjednaném místě (na zastupitelském úřadu v M.), a že k lékařským prohlídkám se nedostavovala proto, že takovou povinnost by měla jen v případě návratu ze zahraniční mise, což v jejím případě nebylo. Po dobu od příjezdu ze zahraničí do P. až do okamžiku, kdy jí žalovaná začala přidělovat jiné než z pracovní smlouvy vyplývající práce, plnila úkoly, které souvisely s plněním povinností podle platně uzavřené smlouvy; proto se nemohla dopustit porušení pracovní kázně.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 4. 2005, č. j. 27 C 83/2003-72, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy či dohody o změně pracovní smlouvy ani konkludentním způsobem a, protože žalobkyně měla ujednáno místo výkonu práce na zastupitelském úřadu v M. a se svým odvoláním z tohoto místa nesouhlasila, nemohlo platně dojít ke změně místa výkonu práce. Přidělovala-li jí žalovaná v rozporu s dosavadní pracovní smlouvou práci v P., nemohla skutečnost, že se nedostavovala do zaměstnání po dobu trvání této překážky na straně zaměstnavatele, představovat porušení pracovní kázně. To, že žalobkyně vydávala plnění pracovních úkolů za její osobní doporučení při současné pracovní náplni na ZÚ M., je „zcela jistě“ v rozporu s obecnými morálními pravidly, ale nelze v tom spatřovat porušení pracovní kázně. Žalobkyně nemohla porušit pracovní kázeň ani tím, že údajně narušovala zásady spolupráce. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobkyně řádně plnila své pracovní úkoly a že o její činnosti se pochvalně vyjadřovali nejen její nadřízení, ale i španělské instituce a média. I když v rovině osobních vztahů panovala mezi žalobkyní a dvěma dalšími diplomatickými pracovnicemi zastupitelského úřadu vzájemná nevraživost, která přesahovala hranice běžných konfliktů na pracovišti, a je nepochybné, že takováto osobní antipatie může významně narušit spolupráci mezi těmito zaměstnanci, nelze zavinění z narušování zásad spolupráce přičítat žalobkyni, která s jinými pracovníky zastupitelského úřadu po interpersonální stránce problémy neměla. Porušení pracovní kázně nemohlo představovat ani nedodržení pracovním řádem žalované požadovaných vyšších nároků na osobní vlastnosti zaměstnance a na úroveň jeho chování v mimopracovní době, neboť se může jednat toliko o nesplňování požadavků zaměstnavatele nezbytných pro řádný výkon sjednané práce. I kdyby takové jednání mělo být posuzováno jako případné porušení pracovní kázně, s ohledem na to, že španělské orgány činné v trestním řízení v souvislostí s žalobkyní prošetřovaly pouze případ domácího násilí, které mělo být spácháno na žalobkyni, nemohlo by se jednat o porušení pracovní kázně, neboť by minimálně chybělo zákonem požadované zavinění žalobkyně. V řízení však bylo prokázáno, že za dobu působení na zastupitelském úřadu v M. se žalobkyně několikrát dostavila na zastupitelský úřad v silně rozrušeném stavu hraničícím s nervovým zhroucením. Proto lze hledět na pokyn, jímž žalovaná nařídila žalobkyni podrobit se lékařskému vyšetření ohledně toho, zda její zdravotní stav odpovídá žalobkyní zastávané pracovní pozici, jako na pokyn oprávněný a důvodný. Protože žalobkyně se ani dne 31. 3. 2003 a ani dne 19. 4. 2003 k lékařskému vyšetření nedostavila, lze toto porušení pracovní kázně hodnotit již jako závažné porušení pracovní kázně, pro které lze se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí. V nedostavení se k lékařskému vyšetření dne 26. 3. 2003 soud prvního stupně porušení pracovní povinnosti žalobkyní nespatřoval, neboť tohoto vyšetření se žalobkyně měla zúčastnit čistě z důvodu skončení výkonu práce v zahraničí, k čemuž však s ohledem na neexistující dohodu o změně pracovní smlouvy nedošlo.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2005, č. j. 14 Co 422/2005-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 25. 4. 2003 je neplatná, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 7.932,- Kč k rukám advokáta; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 7.218,- Kč k rukám advokáta. „Bez výhrad“ se ztotožnil s hodnocením jednání žalobkyně, jímž měla údajně opakovaně v průběhu posledních dvanácti měsíců narušovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci na zastupitelském úřadu, a uvedl, že určité neshody, jež žalobkyně měla mít se svými dvěmi kolegyněmi, intenzity porušení pracovní kázně nedosáhly. Jako správný posoudil také závěr soudu prvního stupně, že, vydávala-li žalobkyně plnění pracovních úkolů v P. za své osobní doporučení při současné pracovní náplni na zastupitelském úřadu v M., mohlo se jednat o postup, který není zcela v souladu s obecně uznávanými morálními pravidly, avšak nikoli o porušení pracovní kázně. Souhlasil i s tím, že nesplňování pracovním řádem stanovených vyšších nároků na osobní vlastnosti zaměstnance a na úroveň jeho chování v mimopracovní době nelze považovat za porušení pracovní kázně, ale toliko za nesplňování požadavků zaměstnavatele nezbytných pro řádný výkon sjednané práce, tedy, že jde o situaci, na niž míří výpovědní důvod uvedený v ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce; z tohoto výpovědního důvodu však žalobkyni výpověď z pracovního poměru dána nebyla. Nebylo prokázáno ani to, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o změně místa výkonu práce. Za porušení pracovní kázně tak nelze považovat absence žalobkyně v zaměstnání od 10. 4. 2003 do 25. 4. 2003; žalovaná neplnila svoji povinnost řádně přidělovat žalobkyni práci podle sjednané pracovní smlouvy a žalobkyně tak nemohla konat práci podle pokynů zaměstnavatele, jak jí ukládá ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože žalovaná uložila žalobkyni podrobit se lékařské prohlídce dne 26. 3. 2003 v návaznosti na její návrat ze zastupitelského úřadu v M., ač se nejednalo o skončení výkonu práce v zahraničí (s žalobkyní nebyla uzavřena žádná dohoda o změně místa výkonu práce), nebyla žalobkyně povinna dostavit se ve smyslu článku 11 odst. 1 směrnice žalované ze dne 4. 2. 1998, č. j. 52.832/97-PEMO, k této prohlídce. Stejně tak nebyla povinna dostavit se k prohlídce stanovené na den 31. 3. 2003, neboť žalovaná v objednávce z 28. 3. 2003 užila naprosto stejnou formulaci jako v předcházející objednávce na den 26. 3. 2003; i tato lékařská prohlídka byla nařízena žalobkyni podle článku 11 odst. 1 směrnice žalované. Teprve objednávka žalované na lékařskou prohlídku žalobkyně na den 9. 4. 2003 svědčí o tom, že žalovaná žalobkyni nařídila lékařskou prohlídku s ohledem na posouzení její způsobilosti vykonávat sjednaný druh práce v zahraničí podle uzavřené pracovní smlouvy. Tato prohlídka byla nařízena v souladu s ustanovením §133 odst. 1 písm. a) zák. práce, podle něhož je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Nedostavila-li se žalobkyně k této prohlídce, porušila tím pracovní kázeň. Při posuzování, jaké intenzity toto porušení pracovní kázně žalobkyní dosáhlo, přihlédl k tomu, že vztahy mezi účastníky byly napjaté, že žalovaná v té době žalobkyni nepřidělovala řádně práci v místě jejího výkonu práce a že žalobkyni bylo předtím v rozporu se zákonem uloženo dvakrát dostavit se k lékařským prohlídkám, a dovodil, že toto jednání by bylo možno posoudit toliko jako méně závažné porušení pracovní kázně, které však nemůže být důvodem k výpovědi, neboť žalobkyně nebyla v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní kázně na možnost výpovědi upozorněna.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že žalobkyně nebyla povinna dostavit se k lékařským prohlídkám dne 26. 3. a 31. 3. 2003. Vycházeje z povinnosti zaměstnance podrobit se lékařské prohlídce stanovené zvláštními právními předpisy, jež je stanovena v ustanovení §135 odst. 4 písm. b) zák. práce, ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a ze směrnice Ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, vyjadřuje názor, že žalovaná při nařízení všech tří lékařských prohlídek postupovala podle ustanovení §133 odst. 1 písm. a) zák. práce a že účelem a cílem všech tří nařízených lékařských prohlídek bylo zjištění zdravotní způsobilosti žalobkyně k výkonu práce, neboť vznikly pochybnosti o tom, zda je k výkonu práce zdravotně způsobilá. Je přesvědčena, že žalobkyně tím, že se opakovaně nedostavovala k nařízené lékařské prohlídce, porušila pracovní kázeň závažně, a to i v případě, že by se k nařízené lékařské prohlídce nedostavila pouze jednou. Žalobkyně totiž dlouhodobě vzbuzovala pochybnosti o své zdravotní způsobilosti k výkonu práce, přičemž měla reprezentovat Českou republiku i v zahraničí, a opakovaně odmítala podrobit se lékařské prohlídce jak v M., tak v P. Ač nevyhledala lékařskou pomoc, zůstávala v důsledku svého zdravotního stavu opakovaně doma s tím, že vždy na poslední chvíli žádala sama nebo prostřednictvím svého manžela žalovanou telefonicky o poskytnutí dovolené. Jednání žalobkyně navíc zasahovalo a narušovalo pracovní chod žalované. Žalovaná objednala lékařské prohlídky a informovala o jejich termínu žalobkyni s dostatečným časovým odstupem. Odmítání lékařského vyšetření žalobkyní tak nemá pochopitelný důvod, zejména byla-li, jak sama tvrdila, zdravotně způsobilá. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, že mezi účastnicemi nebyla uzavřena dohoda o změně místa výkonu práce. Podle jejího názoru ke změně místa výkonu práce žalobkyně došlo po vzájemné dohodě na základě žádosti žalobkyně, kterou žalovaná akceptovala, neboť změnu místa výkonu práce s žalobkyní předjednal velvyslanec M. P., a následně, v souladu s vnitřními předpisy žalované, tuto změnu dohodl se žalobkyní ředitel P. v pondělí dne 24. 3. 2003. Cesta žalobkyně ze zastupitelského úřadu v M. do P. nemohla být pracovní cestou, neboť nebyl vydán cestovní příkaz. Žalobkyně ostatně ani žádným způsobem neprotestovala proti tomu, že na platovém výměru ze dne 24. 3. 2003 bylo uvedeno, že bude pracovat na útvaru „O.“ žalované, tedy v P., a na tomtéž platovém výměru bylo uvedeno jako místo výkonu práce rovněž P. Vytknul odvolacímu soudu, že, dospěl-li k závěru, že důvod výpovědi spočívající v nedodržování pracovním řádem stanovených vyšších nároků na osobní vlastnosti zaměstnance a na úroveň jeho chování v mimopracovní době nelze považovat za porušení pracovní kázně, nýbrž za nesplňování požadavků zaměstnavatele nezbytných pro řádný výkon sjednané práce, měl výpověď posuzovat i z hlediska ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce bez ohledu na to, jak tento výpovědní důvod kvalifikovala žalovaná. Je přesvědčena, že požadavky, jež oprávněně na výkon práce žalobkyně (diplomat zastupitelského úřadu) žalovaná kladla, žalobkyně - s ohledem na její chování - nesplňovala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně, s ohledem na správnost dovoláním napadeného rozsudku, zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je z části opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalované.
Dovolatelka v prvé řadě namítá, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla povinna dostavit se k lékařské prohlídce objednané na 26. 3. a 31. 3. 2003, neboť (podle dovolatelky) cílem všech tří lékařských prohlídek bylo zjištění zdravotní způsobilosti žalobkyně k výkonu práce, a že mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda o změně místa výkonu práce žalobkyně. Namítá tedy nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu v tomto směru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaná vyzvala žalobkyni, aby se dostavila k lékařské prohlídce ve dnech 26. 3. a 31. 3. 2003 proto, že má tuto povinnost jako zaměstnanec po skončení výkonu práce v zahraničí, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z objednávek k lékařské prohlídce na den 26. 3. a 31. 3. 2003), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Rozebírá-li žalovaná v dovolání právní úpravu lékařských prohlídek a dovozuje-li, že účelem všech lékařských prohlídek je posuzování zdravotního stavu zaměstnance ve vztahu k práci, pak přehlíží, že odvolací soud k jinému právnímu závěru nedospěl. Odvolací soud nevyslovil žádnou pochybnost o tom, že je zaměstnanec povinen dostavit se k lékařské prohlídce za účelem prověření (zjištění) jeho zdravotní způsobilosti vykonávat práci podle pracovní smlouvy. Z hlediska skutkového stavu však dovodil, že ke zdravotním prohlídkám dne 26. 3. a dne 31. 3. 2003 se žalobkyně měla dostavit v souladu s ustanovením čl. 11 odst. 1 směrnice žalované ze dne 4. 2. 1998, č. j. 52.832/97-PEMO, podle něhož je vyslaný zaměstnanec a jeho rodinný příslušník povinen podrobit se po skončení výkonu práce v zahraničí komplexnímu lékařskému vyšetření. Tento skutkový závěr odvolacího soudu je správný, neboť vyplývá z výslovného obsahu objednávky lékařské prohlídky žalobkyně na dny 26. 3. a 31. 3. 2003. Určila-li tedy sama žalovaná, jaký má být účel lékařských prohlídek - jež ve své obecnosti nepochybně jsou rovněž lékařskými prohlídkami za účelem zjištění zdravotní způsobilosti zaměstnance ve vztahu k jím vykonávané práci ve smyslu §133 odst. 1 písm. a) zák. práce (avšak specifickými prohlídkami za specifické pracovněprávní situace) - je nepochybné, jakou povahu měly mít ony lékařské prohlídky a co bylo jejich účelem. Proto je správný závěr odvolacího soudu – navazující na uvedené skutkové zjištění - že těmto specifickým lékařským prohlídkám nebyla žalobkyně povinna se podrobit; nejednalo se o skončení výkonu práce v zahraničí.
Rovněž skutkové zjištění o tom, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o změně ujednaného místa výkonu práce (zastupitelský úřad M.), učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z vyjádření žalobkyně obsaženého v objednávce k lékařskému vyšetření ze dne 24. 3. 2003, z výpovědi žalobkyně a svědků P. a T., jakož i čl. 24 a 44 organizačního řádu žalované), které také zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, proč na jeho závěru o tom, že k uzavření dohody o změně místa výkonu práce nedošlo, nemění nic ani podpis žalobkyně na platovém výměru ze dne 24. 3. 2003 (svým podpisem žalobkyně toliko stvrdila, že platový výměr převzala, uvedení „město úřadu: P.“ lze chápat tak, že P. je zde uvedena jako obec, v níž je sídlo organizační složky žalovaného) a proč jiný závěr nelze dovodit ani z výpovědi svědka K. (vypovídal o událostech, o kterých se dozvěděl zprostředkovaně, a neuvedl, že by žalovaná s žalobkyní uzavřela dohodu o změně pracovní smlouvy). Protože ostatní důkazy ohledně obou skutkových závěrů odvolacího soudu nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně žalobkyní spočívající v tom, že se nedostavila k lékařské prohlídce dne 9. 4. 2003.
Jak správně uvedl odvolací soud (i soud prvního stupně), zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996).
V projednávané věci odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel. Při zkoumání, zda žalobkyně tím, že se nedostavila k lékařské prohlídce dne 9. 4. 2003, porušila pracovní kázeň závažným způsobem – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Vycházel z okolností, za nichž k porušení pracovní kázně došlo, a přihlédl k osobně žalobkyně, k funkci, kterou zastávala, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkonů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, i k míře jejího zavinění, tedy zejména k tomu, že vztahy mezi účastnicemi byly napjaté, že žalovaná v té době žalobkyni nepřidělovala řádně práci v místě jejího výkonu práce a že žalobkyni bylo předtím v rozporu se zákonem uloženo dostavit se ke dvěma lékařským prohlídkám. Dovodil-li odvolací soud, že uvedené porušení pracovní kázně žalobkyní bylo možno kvalifikovat nejvýše jako méně závažné porušení pracovní kázně, lze s uvedeným vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Správný je i závěr odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně neopravňovala žalovanou k tomu, aby z důvodu, že se žalobkyně nedostavila dne 9. 4. 2003 k lékařské prohlídce, jí dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Souhlasit však lze s námitkou dovolatelky, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně posoudily důvod výpovědi spočívající v tom, že žalobkyně „svým vystupováním a chováním v M. nerespektovala poslání a specifiku MZV a nejednala v souladu se zájmy MZV, jak jí ukládá Pracovní řád MZV, takže se jejím vystupováním a chováním musely zabývat i španělské státní, vyšetřovací a justiční orgány“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Protože výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, o jaký výpovědní důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
V projednávané věci žalovaná v dopise ze dne 25. 4. 2003 uvedla, že dává žalobkyni výpověď z pracovního poměru „podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“. Soudy obou stupňů z obsahu výpovědi dovodily, že bylo-li žalobkyni vytýkáno, že svým „vystupováním a chováním v M. nerespektovala poslání a specifiku MZV a nejednala v souladu se zájmy MZV, jak jí ukládá Pracovní řád MZV“, žalovaná tím poukazovala na nedodržování pracovním řádem stanovených vyšších nároků na osobní vlastnosti zaměstnance (žalobkyně) a na úroveň jejího chování v mimopracovní době, které nelze považovat za porušení pracovní kázně, ale může se jednat toliko o nesplňování požadavků zaměstnavatele nezbytných pro řádný výkon sjednané funkce, a tedy o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Nesprávně se však odvolací soud cítil být vázán právní kvalifikací použitého výpovědního důvodu jako výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§272 odst. 1 zák. práce), požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel. Dovolací soud zastává i nadále výkladové stanovisko, že požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé. Požadavky ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit pracovníka, ale i jeho řídících a organizačních schopností.
Má-li být naplněn výpovědní důvod spočívající v nesplňování požadavků, které považuje zaměstnavatel za nezbytné pro řádný výkon sjednané práce, nesmí jít o požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. Zákon výslovně nestanoví, jaké skutečnosti mají být podkladem pro úsudek o tom, zda zaměstnanec, kromě předpokladů stanovených obecně právními předpisy, splňuje (anebo nesplňuje) také požadavky, které jsou nezbytné pro řádný výkon jeho práce.
V projednávané věci žalovaná ve svém pracovním řádu mimo jiné stanovila, že její zaměstnanci jsou povinni zejména „být loajální k MZV a k České republice“, „důsledně a nekompromisně hájit dobré jméno České republiky“, „nejednat v rozporu se zájmy žalované a České republiky“, „respektovat poslání a specifiku MZV svým vystupováním, chováním, zevnějškem a vhodným oblečením na pracovišti“. Protože odvolací soud při posuzování toho, zda byl dán důvod výpovědi z pracovního poměru spočívající v tom, že žalobkyně nerespektovala právě tato ustanovení pracovního řádu (nenaplňovala požadavky kladené na výkon práce, kterou vykonávala u žalované), vycházel z jiného právního názoru (že je vázán právním posouzením důvodu výpovědi, jak je učinila žalovaná), nezabýval se již tím, zda žalobkyně skutečně tyto stanovené požadavky nesplňovala. Přitom teprve dostatečné skutkové zjištění v tomto směru může být podkladem pro posouzení, zda výpovědní důvod, posuzovaný podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, byl v projednávané věci naplněn či ne.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu