ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.975.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 975/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. P., a.s., proti žalované Z. S., zastoupené advokátkou, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 28/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 20 Co 281/2005-95, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce H. spol. s r.o., se domáhal, aby mu žalovaná vydala osobní automobil \"FORD FOCUS, SPZ, výr. číslo\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený automobil zapůjčil společnosti H. spol. s r.o., \"Smlouvou o nájmu motorového vozidla ze dne 16.4.2001\" na dobu určitou do 31.12.2001 a že vypůjčitel dále automobil \"bezplatně zapůjčil žalované na základě písemné smlouvy o nájmu ze dne 10.7.2001\" do doby, než jí bude dodán objednaný nový vůz. Poté, co společnost H. spol. s r.o. žalované \"opakovaně bezplatnou zápůjčku předmětného osobního automobilu vypověděla\", uplatnila žalovaná zadržovací právo k osobnímu automobilu s odůvodněním, že jí společnost H. spol. s r.o. nedodala objednaný nový vůz a ani nevrátila složenou finanční zálohu. Žalobce nesouhlasí se zadržovacím právem žalované s tvrzením, že \"nemá k žalované žádný závazek\"; žalovaná přesto dosud předmětný automobil žalobci nevydala.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22.10.2002, č.j. 22 C 28/2002-18 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.150,- Kč k rukám zástupce žalobce. Dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná se k žalobě nevyjádřila, i když jí \"bylo doručeno usnesení podle ustanovení §114b o.s.ř.\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.7.2003, č.j. 20 Co 211/2003-41 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř, neboť žalované bylo \"usnesení s výzvou dle §114b odst. 1 o.s.ř. (datované nesprávně dnem 25.9.2002)\" doručeno uložením na poště ve smyslu ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř., ačkoliv z ustanovení §114b odst. 4 o.s.ř. vyplývá, že \"náhradní doručení je vyloučeno\".
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 1.3.2005, č.j. 22 C 28/2002-71 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokáta. Na základě provedených důkazů zjistil, že žalobce smlouvou o nájmu ze dne 3.5.2001 pronajal svůj automobil Ford Focus, výr. číslo (ve vlastnictví žalobce je ode dne 8.2.2001) na dobu od 16.4. do 31.12.2001 společnosti H. spol. s r.o., která toto vozidlo na základě smlouvy ze dne 10.7.2001 \"poskytla do bezplatného užívání\" žalované. Protože \"v případě žalobce a společnosti H. spol. s r.o. se jedná o dvě právnické osoby, které jsou personálně propojené osobou jednatele V. H.\", žalovaná se domnívá, že \"má zadržovací právo vůči vozidlu\", neboť \"má vůči žalobci splatnou pohledávku\" a zadržovací právo uplatnila vůči V. H. dopisem ze dne 29.11.2001. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost H. spol. s r.o. \"nemohla na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 3.5.2001 (správně ze dne 10.7.2001) převést na žalovanou právo užívat vozidlo na dobu delší, než jak byla sama oprávněna činit na základě smlouvy o nájmu\", a že proto žalovaná \"užívá vozidlo bez právního důvodu a je povinna vydat vozidlo žalobci jako jeho vlastníku\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.11.2005, č.j. 20 Co 281/2005-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává; ve výroku o věci samé jej potvrdil a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že žalovaná by mohla ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku zadržet věc, jen \"jde-li o věc z majetku jejího dlužníka\". Podle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17.12.2001, sp. zn. 11 C 235/2001 má žalovaná pohledávku proti společnosti H. spol. s r.o. (ve výši 530.858,- Kč), zadržený automobil je však ve vlastnictví žalobce. I když žalovaná \"mohla být po určitou dobu v dobré víře, že zadržela věc svého dlužníka, tuto dobrou víru ztratila, jakmile bylo postaveno najisto, že vozidlo není majetkem společnosti H. spol s r.o\". Námitku žalované, že obě společnosti jsou \"personálně propojeny osobou společníka a jednatele V. H.\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"jednání společníka a jednatele V. H. lze označit za neseriozní\", avšak nelze dovozovat, že zadržení věci žalovanou splňuje podmínky v ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná se navíc nemůže uspokojit ze zadržené věci; nejedná se \"o majetek jejího dlužníka a nemůže být tedy ani postižen výkonem rozhodnutí pro pohledávku proti této společnosti, ani zahrnut do soupisu jeho majetku v rámci konkursní podstaty\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že \"v době uzavření smlouvy o výpůjčce osobního automobilu věděl jednatel společnosti, která smlouvu uzavírala, že automobil byl fakticky v evidenci motorových vozidel převeden na společnost, která je v tomto sporu žalobcem a v níž byl jednatel společnosti H. spol. s r.o. rovněž jediným společníkem a jednatelem\". Názor soudů, že \"podle evidenčních údajů v obchodním rejstříku se jedná v případě žalobce o rozdílný subjekt od dlužníka\", považuje dovolatelka za nesprávný; jednalo se totiž \"o stejnou fyzickou osobu, která byla pouze angažována ve dvou právnických osobách\" (v \"obou společnostech byla jediným společníkem a jednatelem táž fyzická osoba\") a při posuzování platnosti právních úkonů takovéto fyzické osoby je třeba \"vycházet z ustanovení §3 v návaznosti na ustanovení §39 občanského zákoníku\", neboť \"došlo zcela zjevně k účelovému jednání a obcházení zákona, zejména v souvislosti s výzvou k vydání věci, kdy společník a jednatel žalobce využil situace, která nastala a kterou připravil k tomu, aby žalovanou přiměl jednak k vydání věci a jednak k uzavření pro žalovanou nevýhodné dohody o postoupení pohledávky\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby \"věc vrátil k dalšímu řízení\".
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že dosavadní žalobce H. spol. s r.o. zanikl ve smyslu ustanovení §69 odst. 3 písm. b) obchodního zákoníku fúzí splynutím se společností N. a.s., dnem 12.2.2007 a že nástupnickou společností se stala obchodní společnost R. P., a.s.. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 8.3.2007, č.j. 21 Cdo 975/2006-109 ve smyslu ustanovení §243c odst.1 a §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na místě dosavadního žalobce pokračováno s R. P., a.s..
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 1.3.2005 č.j. 22 C 28/2002-71 ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 22.10.2002, č.j. 22 C 28/2002-18, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 24.7.2003, č.j. 20 Co 211/2003-41 zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při rozhodování v projednávané věci soudy mimo jiné řešily otázku, zda a (v kladném případě) za jakých podmínek může vzniknout zadržovací právo k zajištění pohledávky, kterou má věřitel vůči osobě, jež není vlastníkem zadržené věci. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila zadržovací právo k předmětnému automobilu dopisem ze dne 29.11.2001 - podle právních předpisů účinných v době zdražení, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2001 (dále jen \"obč. zák.\").
Ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, ji může zadržet k zajištění své pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat (srov. §175 odst. 1 obč. zák.); to však neplatí, má-li u sebe věc neprávem, zejména jestliže se jí zmocnil svémocně nebo lstí (srov. §176 odst. 1 obč. zák.), nebo - s výjimkou případu, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka - bylo-li mu při předání věci uloženo, aby s věcí naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva (srov. §176 odst. 2 obč. zák.).
Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištění splatné pohledávky (srov. §175 odst. 1 obč. zák.); byl-li podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může zadržovací právo vzniknout též k zajištění dosud nesplatné pohledávky (srov. §175 odst. 2 obč. zák.).
Zadržovací právo vznikne jednostranným právním úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli věc zadržet (§177 odst. 1 obč. zák.). O zadržení věci a jeho důvodech je oprávněná osoba povinna vyrozumět dlužníka bez zbytečného odkladu; byla-li uzavřena písemně smlouva, na jejímž základě má oprávněná osoba věc u sebe, musí být písemné i vyrozumění dlužníka (srov. §177 odst. 2 obč. zák.).
Při soudním výkonu rozhodnutí má věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zadržovacím právem, právo na přednostní uspokojení z výtěžku získaného prodejem nebo jiného zpeněžení zadržené věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. §179 obč. zák.).
Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky nebo zánikem zadržené věci nebo vydáním zadržené věci dlužníku anebo složením jiné jistoty, kterou dlužník poskytl oprávněné osobě s jejím souhlasem (srov. §180 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Zadržovací právo - jak vyplývá z výše uvedeného - slouží k zajištění splatné pohledávky nebo, byl-li podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, i dosud nesplatné pohledávky tím, že věřiteli umožňuje, aby si ponechal cizí movitou věc, kterou by jinak byl povinen dlužníku vydat, a aby dosáhl uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, nesplní-li dlužník ani dodatečně svůj dluh odpovídající zajištěné pohledávce.
Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku věřitele od okamžiku svého vzniku, svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku věřitele dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluh dobrovolně nesplní. Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka. Zadržená věc může být prodána (jinak zpeněžena) při soudním výkonu rozhodnutí nebo v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů); podle právní úpravy účinné do 31.8.2006 mohla být na návrh věřitele prodána též v nedobrovolné veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Při soudním výkonu rozhodnutí a v exekuci má věřitel oprávněný ze zadržovacího práva vždy - i kdyby tato řízení byla zahájena na návrh jiného věřitele - právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení věci před jiným věřitelem, a to i před zástavním věřitelem (srov. §331a odst. 1 o.s.ř., §69 exekučního řádu, §179 obč. zák.). Bude-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, poskytuje zadržovací právo věřiteli právo na oddělené uspokojení, tedy právo, aby věřitelova pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, která byla k zajištění pohledávky zadržena (srov. §28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Zadržovací právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zadržovacího práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna ani dodatečně a nezanikla-li jiným způsobem. Akcesorickým je zadržovací právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění slouží, a že dochází k jeho zániku rovněž v případě, že zajištěná pohledávka zanikla.
Zadržovací právo je - jak vyplývá též ze zařazení jeho právní úpravy do Části druhé občanského zákoníku - věcným právem, charakterizovaným - spolu se zástavním právem a věcným břemenem - jako \"právo k věci cizí\".
Věřitel může zadržet cizí movitou věc jen tehdy, má-li ji u sebe - jak nepochybně vyplývá z ustanovení §176 odst. 1 obč. zák. - \"právem\" (tj. na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu), má-li pohledávku proti osobě, které by jinak (kdyby nevyjádřil svou vůli věc zadržet) byl povinen věc vydat, a, s výjimkou podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebylo-li mu při předání věci uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva.
Na základě smlouvy může věřiteli věc předat nejen její vlastník, ale i jiná osoba, která se na tom s vlastníkem věci dohodla nebo která je k tomu podle smlouvy s vlastníkem oprávněna; \"právem\" má věřitel u sebe movitou věc též tehdy, předal-li mu ji na základě platné smlouvy nebo jiného právního důvodu její \"nevlastník\".
Ten, kdo věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu převzal, je povinen ji vrátit (vydat) tomu, kdo mu ji odevzdal, ledaže by bylo stanoveno (sjednáno) vrácení (vydání) věci někomu jinému. Hovoří-li se tedy v ustanovení §175 odst. 1 obč. zák. o \"osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat\", rozumí se tím osoba, která věřiteli věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdala, popřípadě jiná osoba, o níž bylo v platné smlouvě (jiném právním důvodu) stanoveno (sjednáno), že jí věc bude předána (vydána), a které by věřitel proto věc - kdyby neprovedl její zadržení - vrátil (vydal). Zákon po tom, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, nevyžaduje (a ani by to nebylo dobře možné), aby posuzoval (zkoumal), kdo (zda osoba, která mu věc odevzdala, nebo někdo jiný) má k věci vlastnické nebo jiné právo, které ho opravňuje k držení a užívání věci; při splnění této své povinnosti může vycházet jen ze smlouvy nebo z jiného titulu, na základě kterých věc platně (v souladu se zákonem) převzal.
Zadržovací právo vzniká na základě jednostranného právního úkonu oprávněné osoby (věřitele), kterým vyjádřila svou vůli movitou věc zadržet (srov. §177 odst. 1 obč. zák.); vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech má jen notifikační povahu a není předpokladem pro zřízení zadržovacího práva. Protože zadržovací právo věřitele opravňuje, aby si ponechal věc, kterou by \"jinak\" musel vrátit (vydat), vyplývá z toho mimo jiné, že pro odpověď na otázku, kdo je osobou, jíž by jinak byl povinen věc vydat, je rozhodný stav v době, kdy oprávněná osoba (věřitel) vyjádřil (projevil) svou vůli věc zadržet. I kdyby se v budoucnu změnila (mohla změnit) hlediska významná pro určení, které osobě by jinak věřitel \"byl povinen věc vydat\", nemůže to mít pro vznik zadržovacího práva jakýkoliv právní význam; platně zřízené zadržovací právo tu jako věcné právo k věci cizí působí až do doby, dokud některým ze způsobů uvedených v ustanovení §180 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nezanikne. Protože zadržovací právo není závazkovým právním vztahem, ale věcným právem \"k věci cizí\", které působí ve prospěch oprávněné osoby (věřitele) vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci, není správný názor odvolacího soudu, podle něhož smí věřitel zadržet věc, jen \"jde-li o věc z majetku jeho dlužníka\" (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005).
S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že by se žalovaná nemohla uspokojit ze zadržené věci.
Výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí (§321 až §334a o.s.ř.) mohou být postiženy věci zadržené věřitelem za účelem zajištění jeho pohledávky, a to tehdy, byl-li věřitel ochoten je vydat ke dražbě a byly-li tedy pojaty do soupisu (srov. §55 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Výtěžek prodeje zadržené věci (samozřejmě jen do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím) soud vyplatí věřiteli pohledávky zajištěné zadržovacím právem; v případě, že věc byla sepsána ve prospěch více věřitelů, ustanovení §331a odst. 1 věty první o.s.ř. a §179 obč. zák. věřiteli přiznávají právo na uspokojení pohledávky zajištěné zadržovacím právem k prodané věci před jinými věřiteli, a to i před zástavním věřitelem. Skutečnost, že vlastníkem prodávané věci je jiná osoba než povinný (dlužník), není důvodem, pro který by mohla být movitá věc, na níž vázne zadržovací právo, vyloučena z výkonu rozhodnutí nebo pro který by výkon rozhodnutí mohl být zastaven. Obdobně jako při výkonu rozhodnutí prodejem zadržené movité věci se postupuje v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů [srov. §69 exekučního řádu]. Při veřejné nedobrovolné dražbě, prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, měl podle právní úpravy účinné do 31.8.2006 věřitel pohledávky zajištěné zadržovacím právem postavení dražebního věřitele (srov. §36 odst. 3 tohoto zákona ve znění účinném do 31.8.2006); doložil-li, že má draženou movitou věc ve svém držení, byla pohledávka zajištěná zadržovacím právem uspokojena z výtěžku dražby jako pohledávka první třídy (srov. §39 odst. 7 a §60 odst. 1 a 2 tohoto zákona ve znění účinném do 31.8.2006), i když věřitelovým dlužníkem byla jiná osoba než vlastník zadržené věci. Byl-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, má věřitel pohledávky zajištěné zadržovacím právem nárok, aby byl uspokojen ze zpeněžení věci, kterou byla zajištěna, a to - stejně jako ostatní oddělení věřitelé - do výše 70% výtěžku zpeněžení na něho připadajícího (srov. §28 odst. 1 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Uvedené platí i tehdy, není-li zadržená věc ve vlastnictví dlužníka (úpadce); v takovém případě se zadržená věc sepíše do konkursní podstaty, ledaže by byla zajištěná pohledávka vyplacena nebo by byla složena cena zadržené věci (srov. §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR jej proto - aniž by se musel zabývat dalšími námitkami dovolatelky - podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu