ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1280.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1280/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Č. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. O. R., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 86/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2005, č. j. 11 Co 88/2005-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu 365 000,- Kč, představující jeho podíl ze zaniklého společného jmění manželů (dále „SJM“). Uvedl, že do SJM patřilo jednak 300 000,- Kč jako výnos z bytu v O., který žalovaná obdržela v době, kdy pobýval v cizině, jednak 200 000,- Kč jako výnos z prodeje nemovitostí v O. – R. a dále 230 000,- Kč představujících vnos ze společného majetku do výlučného majetku žalované. Požadovaných 365 000,- Kč je polovina z uvedených částek a představuje jeho vypořádací podíl.
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 33 C 86/2002-75, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu na vypořádání společného jmění manželů částku 75.000,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalobce na zaplacení částky 290.000,- Kč na vyrovnání podílu na vypořádání společného jmění manželů“ a výroky pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti uhradit soudní poplatek. Soud prvního stupně vyšel z §149 odst. 2, 3 a §150 odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Částku 200 000,- Kč jako výnos z prodeje nemovitosti v O. – R. do SJM nezahrnul, neboť šlo o nemovitost ve výlučném vlastnictví žalované. Pokud jde o obnos 230 000,- Kč, představující podle žalobce investice vložené ze společných prostředků do zmíněné nemovitosti, žalobce neprokázal, že by opravy nemovitosti byly ze společných prostředků prováděny. Do SJM zařadil toliko obnos 300 000,- Kč, neboť šlo o plnění za vyklizení bytu, který měli účastníci řízení ve společném nájmu. Peníze za tento byt obdržela žalovaná, neprokázala však, že by celá tato částka byla ke dni rozvodu manželství společně spotřebována; žalobci tak vzniklo právo na podíl z ní. Tento podíl soud stanovil, s ohledem na nižší míru péče žalobce o rodinu, částkou 75 000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 11 Co 88/2005-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost „zaplatit žalobci na úplné vyrovnání podílu částku 150.000,- Kč ve lhůtě do tří měsíců od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, o nákladech odvolacího řízení a o povinnosti k úhradě soudního poplatku.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná. Předmětem vypořádání se stala pouze částka 300 000,- Kč, již žalovaná obdržela od s. r. o Výtahy O. za vyklizení bytu, který měli účastníci řízení ve společném nájmu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci z uvedené částky náleží polovina, to je 150 000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Za vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje postup soudu „v souvislosti s použitím §118a odst. 1 a 3 OSŘ, jehož se mu paušálně dostalo při jednání 23. 9. 2003“, když se mu soudem stanovená třídenní lhůta k předložení důkazů jeví jako zcela nepřiměřená, zvlášť za situace, kdy byl ve výkonu trestu ve věznici. Výhrady má dále k provádění důkazů výslechem svědkyně O. V., matky žalované, který nebyl proveden ústavně konformním způsobem. V tomto směru napadá postup soudu, který neodstranil rozpory ve výpovědi této svědkyně ohledně financování oprav nemovitosti, dále připuštění nevhodného chování žalované ke svědkyni, které nejen napovídala a nadávala, ale kladla jí sugestivní a kapciózní otázky ohledně poskytování peněz na pořízení družstevního bytu. Zhodnocení svědecké výpovědi svědkyně soud neprovedl podle §132 OSŘ a nebyla splněna povinnost přesvědčivého zdůvodnění rozsudku podle §157 odst. 2 OSŘ. V této souvislosti dovolatel připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003 a sp. zn. 22 Cdo 921/2005. Dále odkazuje na vyjádření žalované plynoucí z protokolu o jednání ze 7. 10. 2004, že „soud se musí spolehnout na její slovo“, neboť „dosud nebyla trestána na rozdíl od žalobce“. Dovolatel uzavírá, že v důsledku popsaných závažných vad řízení byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
V dané věci odvolací osud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že dovolateli přiznal vyšší částku, než jakou mu přiznal soud prvního stupně; v zamítavé části, proti které dovolání směřuje, je tak rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k dovolateli rozhodnutím potvrzujícím.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaný se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ nebo §241a odst. 3 OSŘ nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v časopise Právní rozhledy 12/2005 vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu