ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1349.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1349/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce H. B. C. R. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. E., a 2) S. E., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, že nemovitosti patří do podílového spoluvlastnictví žalovaných a že věcné břemeno užívání nemovitostí nevzniklo, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 2/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č. j. 64 Co 110/2004-186, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2004, č. j. 21 C 2/2000-170, rozhodl pod bodem I. výroku tak, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená mezi žalovanými, jejíž součástí je rovněž zřízení věcného břemene bydlení a užívání ve prospěch žalované, ohledně nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu P.-m. na LV č. pro obec P. a kat. území N., a to objektu bydlení č. p. 228 a pozemků parcelních čísel 443 a 444, a ujednání o nabytí výlučného vlastnického práva žalovaného k těmto nemovitostem, jakož i k pozemkům parcelních čísel 1995/1, 1995/2, 1995/3 a stavbám bez čísel popisných a evidenčních, postavených na pozemcích parcelních čísel 1995/2 a 1995/4, zapsaným u Katastrálního úřadu P.-m. na LV č. pro obec P. a kat. území B., je absolutně neplatná. Rozhodl dále pod bodem II., že nemovitosti zapsané na LV č., tj. objekt bydlení č. p. 228 a pozemky parcelních čísel 443 a 444, náleží do podílového spoluvlastnictví žalovaných se spoluvlastnickým podílem ½ každého z nich, pod bodem III., že nevzniklo věcné břemeno užívání těchto nemovitostí pro žalovanou, a pod bodem IV., že nemovitosti zapsané na LV č. náleží do podílového spoluvlastnictví žalovaných se spoluvlastnickým podílem ½ každého z nich. Pod bodem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Žalovaní jsou manželé. Manželství uzavřeli 8. 2. 1979. Právní předchůdce žalobce B. C. C. R. a. s. poskytnul společnosti M. I. s. r. o. úvěrovými smlouvami z 1. 3. 1993 č. , z 26. 8. 1993 č. a 21. 6. 1995 č. úvěry v celkové výši 27 000 000,- Kč a žalovaným jako fyzickým osobám úvěrovou smlouvou č. z 13. 6. 1995 úvěr ve výši 20 000 000,- Kč. Pohledávky z těchto úvěrových smluv byly zajištěny zástavními smlouvami z 1. 3. 1993, 26. 8. 1993, 30. 3. 1995 a 14. 5. 1995, jimiž žalovaní zastavili výše označené nemovitosti v kat. území N. a B. Na majetek společnosti M. I. s. r. o. byl Městským soudem v Praze pod č. j. 91 K 12/2000-31 vyhlášen konkurz. Žalobce se do konkurzu přihlásil s pohledávkou ve výši 27 007 749,- Kč z úvěrových smluv z 1. 3. 1993, 26. 8. 1993 a 21. 6. 1995. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 5. 8. 1996, č. j. 11 C 87/96-8, který nabyl právní moci 31. 10. 1996, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví žalovaných z důvodu jejich podnikání. Poté došlo mezi žalovanými k uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, kterou byla vypořádána jen aktiva majetku žalovaných tak, že movité věci si ponechá ten, který je drží, vlastníkem nemovitostí, tj. i výše označených, a obchodního podílu ve společnostech M. I. s. r. o. a S. C. s. r. o. se stává výlučně žalovaný s tím, že v budoucnu nabyté věci spadají do výlučného vlastnictví toho, kdo je nabyl. Žalované bylo zřízeno věcné břemeno bydlení a užívání domu č. p. 228 na pozemku parc. č. 444 a zahrady parc. č. 443 v kat. území N. včetně veškerého zařízení, příslušenství a součástí, právo užívání všech bytových a nebytových prostor tam a vedlejších staveb a zahrady s tím, že bude pečovat o domácnost žalovaného a hradit náklady spojené s údržbou domu a zahrady. Vklad do katastru nemovitostí podle této dohody byl proveden 13. 2. 1997 s účinky vkladu 22. 1. 1997. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných se zřízením věcného břemene je od počátku neplatná, společný majetek žalovaných nebyl obnoven, ti ani neuzavřeli jinou dohodu, takže nemovitosti zůstaly v jejich podílovém spoluvlastnictví v rozsahu ½ každého z nich a věcné břemeno nevzniklo.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 24. června 2004, č. j. 64 Co 110/2004-186, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nikoli s jeho právním posouzením věci, t. j. že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená mezi žalovanými je podle §39 ObčZ ve spojení s §3 odst. 1 ObčZ absolutně neplatným právním úkonem. Uvedl, že v čl. IV odst. 3 zástavní smlouvy se žalovaní zavázali zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by k zastaveným nemovitostem bez předchozího souhlasu zástavního věřitele zřídili zástavní právo nebo jiné věcné právo nebo kterým by zastavené nemovitosti bez jeho předchozího souhlasu zcizili ve prospěch třetí osoby, že však z uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných nelze dovodit, že by takový právní úkon odporoval svým obsahem nebo účelem zákonu nebo zákon obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, v němž Nejvyšší soud ČR vyslovil, že „zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy nakládat se zástavou, tedy zástavní dlužník může zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod.; ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná (§39 ObčZ)“. Odvolací soud souhlasil s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze z 15. 11. 2000, č. j. 19 Co 457/2000-71, „že v souzené věci není důvod neplatnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví pro rozpor s dobrými mravy použitelný, pokud existuje speciální ustanovení, jež zakládá zvláštní hmotněprávní nároky (§42a ObčZ)“. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných není neplatná ani pro rozpor s §151e odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 2001. Uzavření dohody o zřízení věcného břemene ve prospěch žalované v rámci dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných nezpůsobilo neplatnost sporné dohody, ale založilo možnost zástavního věřitele domáhat se plnění z odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněním zástavního dlužníka. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných s tím, že otázku platnosti této dohody bylo třeba řešit jako otázku předběžnou ve vztahu k posouzení důvodnosti dalších požadovaných určení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje v tom, že odvolací soud při stejných skutkových zjištěních změnil právní názor na platnost dohody, v důsledku čehož změnil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl v souladu s právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel z absolutní neplatnosti dohody jako celku. Podle žalobce takový postup přísluší pouze Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení v případě přípustného dovolání. K právnímu posouzení věci namítl, že dohodu o zřízení věcného břemene k nemovitostem v N. žalovaní uzavřeli účelově. Zatížením těchto nemovitostí věcným břemenem výlučně ve prospěch žalovaných si žalovaní i přes neplnění svých splatných závazků zajistili užívání nemovitostí a tím ztížili pozici žalobce při vymáhání jeho pohledávek. Žalobce takové jednání žalovaných považuje za odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ a dohodu jako neplatný právní úkon podle §39 ObčZ. Námitkou neplatnosti dohody v rozporu s dobrými mravy se odvolací soud nevypořádal. Právní závěr odvolacího soudu by podle názoru žalobce „vedl k neodůvodněnému zvýhodňování dlužníků a ztěžování postavení bank při vymáhání pohledávek s nutností štěpit vymáhání na řadu různých žalob s komplikovaně prokazatelnými nároky na náhradu případné škody“. Žalobce nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o nutnosti domáhat se příslušného nároku podle §42a ObčZ s tím, že určení neúčinnosti právního úkonu není možné v případě, kdy právní úkon je absolutně neplatný, neboť jako takový nemůže způsobit žádné právní účinky. Není správný ani závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dohody jako celku, protože „bez takového určení by nebyl najisto postaven vlastnický vztah k ostatním věcem movitým a nemovitostem a majetkovým hodnotám žalovaných, které byly předmětnou dohodou dotčeny. Určení vlastnického práva k nemovitostem v N., resp. neexistence věcného břemene, na nichž žalobce naléhavý právní zájem má“, neoddělitelné souvisí s ostatními částmi dohody a nelze je od zbývajícího obsahu dohody oddělit. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen “Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Otázkou vázanosti odvolacího soudu svým dřívějším právním názorem se dovolací soud zabýval v rozsudku z 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 2012, kdy zaujal právní názor, že „odvolací soud není vázán právním názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“. Tento názor odůvodnil tím, že „ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit“. I když změna dřívějšího, pro soud prvního stupně závazného právního názoru odvolacího soudu, je v zásadě nežádoucí, nelze ji za nepatřičnou, zejména s ohledem na ústavněprávní princip nezávislosti soudce, který je obecně vázán jen zákonem (čl. 95 Ústavy), a to zvláště za situace, kdy je odvolací soud při pozdějším rozhodování zcela jinak obsazen. Opodstatněným důvodem odlišného právního názoru může mimo jiné být ovlivnění praxe nižších soudů novější judikaturou Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Pokud jde o námitku týkající se žalobního návrhu (petitu), bylo na vůli žalobce, zda se podřídí právnímu názoru odvolacího soudu, vyslovenému v usnesení ze 6. 6. 2003, č. j. 18 Co 153/2003-151, o neurčitosti eventuálního žalobního návrhu nebo na takovém návrhu (s určitým rizikem dočasného neúspěchu) setrvá. Namítaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ tak není dán.
Podle §80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je skutečnost, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Přitom nelze přehlédnout, že žalobou podle §80 písm. c) OSŘ není žaloba o určení právní skutečnosti.
Žaloba na určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená mezi žalovanými, jejíž součástí je rovněž zřízení věcného břemene bydlení a užívání ve prospěch žalované, stejně jako žaloba na určení, že pro žalovanou nevzniklo věcné břemeno těchto nemovitostí, je žalobou na určení neexistence právní skutečností, nikoli žalobou na určení neexistence právní vztahu nebo práva. Taková žaloba pak nesplňuje předpoklady žaloby určovací podle §80 písm. c) OSŘ. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští, pak ale jde o žalobu jinou v §80 písm. c) OSŘ nevypočtenou. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 495. Možnost takového určení, jakého se žalobce domáhal v prvém a třetím odstavci svého konečného žalobního návrhu, zákon neupravuje. Již z tohoto důvodu nemohla být žaloba v uvedené části úspěšná. Nadto ve vztahu k existenci podílového spoluvlastnického práva žalovaných k nemovitostem, vypořádaných dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřenou mezi žalovanými, má právní otázka platnosti této dohody povahu předběžné otázky. Nejvyšší soud v rozsudku z 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 67 uvedl, že „má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu“. Stejný právní názor Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 2. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, podle něhož „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) OSŘ]“. S ohledem na uvedené žaloba na určení neplatnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená mezi žalovanými a na určení, že pro žalovanou nevzniklo věcné břemeno užívání označených nemovitostí, tak z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na tomto určení nemůže být úspěšná.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem z hlediska jeho souladnosti s judikaturou nelze nic vytknout, ani pokud jde o určení, že žalovaní jsou (v důsledku neplatnosti jejich dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví) podílovými spoluvlastníky blíže označených nemovitostí, k nimž bylo zřízeno zástavní právo žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2004, z jehož právních závěrů vycházel při rozhodování i odvolací soud). Dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví by bylo možno úspěšně odporovat, pokud by bývalí manželé sice postupovali podle §150 ObčZ, ale rozdělení věcí, případně práv a závazků úmyslně volili tak, aby stav po vypořádání znemožnil nebo zcela vyloučil uspokojení pohledávky vůči nim jako dlužníkům (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2345/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 862). O takový případ v dané věci nejde, neboť dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví včetně ujednání o věcném břemenu ve prospěch žalované, nebyla uzavřena v rozporu s §151e odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 2001. Dovolací soud i s ohledem na požadavek předvídatelnosti rozhodnutí v dané věci respektuje právní názory senátu č. 21 Nejvyššího soudu specializovaného mimo jiné na otázky zástavního práva a dříve i na otázky odporovatelnosti; uvedenou judikaturou byla již před několika roky usměrněna dříve nejednotná soudní praxe.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 OSŘ dovolání žalobce zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu