ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1634.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1634/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. B. , a b) M. B. , zastoupeným advokátem, proti žalovaným: 1) F. H. a 2) J. H. , zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 112/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2005, č. j. 19 Co 80/2005-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 2.010,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 6 C 112/2000-106, zamítl návrh, jímž se původní žalobce B. B. domáhal, aby žalovaným P. H., F. H. a J. H. „byla uložena povinnost odstranit nemovitost - prodejní stánek občerstvení, umístěný na pozemcích č. 89/2 a 87/16 v kat. úz. P. pod S.“ Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že F. a J. H. postavili v roce 1991 se souhlasem B. B. na jeho pozemku parc. č. 89/2 v k. ú. P. pod S. prodejní stánek občerstvení. K tomuto stánku přistavěli terasu a dva záchody, kterými zasáhli i do sousedního pozemku původně parc. č. 87/6, k němuž bylo v katastru nemovitostí vyznačeno vlastnictví státu (a správa Krkonošského národního parku). Z tohoto pozemku byl geometrickým plánem z roku 1999 oddělen pozemek parc. č. 87/16 a rozsudkem soudu prvního stupně z 22. 12. 2000, č. j. 9 C 25/99-78, který nabyl právní moci 17. 3. 2001, bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 87/16 je B. B. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prodejní stánek je věcí nemovitou, neboť je stavbou spojenou se zemí pevným základem. Ten podle znaleckého posudku Ing. J. Š. spočívá v přikotvení celodřevěného kiosku, resp. jeho dřevěného obvodového rámu ocelovými kotvami k pěti silničním panelům (vzájemně nespojeným), které mají pravděpodobně další nosný podklad - zhutněný štěrk o mocnosti 5-10 cm. Záchody jsou přistaveny na betonové mazanině a terasa je na dřevěných kůlech zaražených do země. Protože prodejní stánek jako nemovitá stavba náležející F. a J. H. byl postaven na pozemku parc. č. 89/2 se souhlasem jeho vlastníka, nešlo o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1993 Sb. (dále „ObčZ“). Z tohoto důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu na odstranění této stavby směřující proti F. a J. H. Dále uvedl, že odstranění přístaveb prodejního stánku na pozemku parc. č. 87/16 by se B. B. mohl domáhat jen ve správním řízení podle stavebních předpisů. Žaloba proti P. H. (synovi F. a J. H.) byla zamítnuta proto, že ten sice uzavřel v roce 1995 s B. B. smlouvu o nájmu pozemku parc. č. 89/2 na dobu pěti let, podle které po dobu nájmu byl oprávněn „provozovat stánek“ na tomto pozemku, ale prodejní stánek jen užíval, není jeho vlastníkem.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2002, č. j. 26 Co 177/2002-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému P. H., změnil ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem B. B. a tímto žalovaným, jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s otázkou, zda B. B. udělil souhlas k postavení prodejního stánku na pozemku parc. č. 89/2 jako stavbě movité nebo nemovité, a že posuzoval odděleně odstranění součástí prodejního stánku na pozemku parc. č. 87/16.
B. B. 20. března 2003 zemřel a soud prvního stupně usnesením ze dne 17. srpna 2004, č. j. 6 C 112/200-210, rozhodl, že v řízení bude místo dosavadního žalobce pokračováno s J. B. a M. B., kteří děděním po B. B. nabyli každý spoluvlastnický podíl k pozemkům parc. č. 89/2 a č. 87/16 v rozsahu ideální poloviny. Dále soud prvního stupně při jednání 16. listopadu 2004 připustil změnu žaloby, kterou žalobci navrhli podáním z 15. listopadu 2004, a o této změněné žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 6 C 112/2000-227, tak, že „žalovaní jsou povinni odstranit z pozemků - parcely č. 89/2 a 87/16 v katastrálním území a obci P. pod S. movitou stavbu prodejního stánku občerstvení s dřevěnou terasou a přístavbou záchodů, tyto pozemky od uvedené stavby včetně přístaveb vyklidit a vyklizené pozemky předat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku.“ Rozhodl také o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. M. H. Znalec poukázal na to, že v projektové dokumentaci stavby prodejního stánku, předložené stavebním úřadem v P. pod S., chybí technická zpráva o založení stavby a výkres základů. Znalec i provedením kopaných sond zjistil, že vrchní dřevěná stavba prodejního stánku je kotvena k pěti betonovým panelům, které jsou z poloviny obvodu na jižní a východní straně uloženy nad úrovní terénu, a pod panely se nachází základová zemina ojediněle proložená zrny hrubého štěrku. Použitá vrstva štěrku 50-100 mm neodpovídá požadavkům pro založení staveb. Panely nejsou dostatečně tuhým způsobem spojeny a nevytvářejí tuhou základovou desku. Tyto základy nelze hodnotit jako pevný základ stavby. Pochybení znalce Ing. J. Š., který dospěl k opačnému zjištění, spočívalo v tom, že neprovedl žádné sondy a jako pevné základy hodnotil spojení mezi panely a vrchní stavbou stánku. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že stavba prodejního stánku na předmětných pozemcích je věcí movitou. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pokud 6. 9. 1991 B. B. písemně stavebnímu úřadu potvrdil, že souhlasí se stavbou prodejního stánku na pozemku parc. č. 89/2, šlo souhlas k umístění stavby movité, neboť jen s umístěním takové stavby v ochranném pásmu národního parku, kterou označila i jako stavbu dočasnou, souhlasila Správa Krkonošského národního parku ve vyjádření z 31. 10. 1991. Jako stavba dočasná byla stavba prodejního stánku také kolaudována rozhodnutím stavebního úřadu z 15. 12. 1991. Ani k rozšíření stánku o terasu a záchody na pozemku parc. č. 87/16 nebyl souhlas vlastníka tohoto pozemku prokázán. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní měli souhlas B. B. jen k umístění movité stavby na pozemku parc. č. 89/2, avšak souhlas byl nejpozději podáním žaloby odvolán, žalovaní užívají pozemky žalobců neoprávněně a žalobcům tak přísluší vůči žalovaným ochrana vlastnického práva k jejich pozemkům podle §126 odst. 1 ObčZ.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 19 Co 80/2005-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že „žalovaní jsou povinni vyklidit pozemky parcelní číslo 89/2 a 87/16 v obci a katastrálním území P. pod S. a vyklizené předat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku,“ a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalovaní užívají pozemek parc. č. 87/16 neoprávněně, neboť B. B. k jeho užívání souhlas nikdy nedal. B. B. souhlasil jen s tím, aby žalovaní na jeho pozemku parc. č. 89/2 postavili prodejní stánek jako „dočasnou movitou stavbu.“ K tomu stejně jako soud prvního stupně poukázal na vyjádření správy národního parku z 31. 10. 1991 a také na smlouvu z 2. 4. 1995, kterou uzavřeli B. B. s P. H., synem žalovaných, jako provozovatelem prodejního stánku, a podle které měl být po uplynutí pěti let pozemek vyklizen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že souhlas s umístěním této dočasné stavby byl vlastníkem pozemku odvolán nejpozději podáním žaloby a že žalovaní nemají žádný právní titul k jeho užívání. K námitce žalovaných, že poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobců k pozemkům je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ, odvolací soud zdůraznil, že žalovaní si museli být vědomi toho, že prodejní stánek je stavbou dočasnou, jejíž umístění na cizím pozemku bylo odvislé od dohody s vlastníkem pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, kterým napadají rozsudek odvolacího v celém rozsahu. Přípustnost dovolání opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňují tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že prodejní stánek postavili na pozemku parc. č. 89/2 se souhlasem jeho vlastníka. Žádné nesrovnalosti mezi nimi a vlastníkem pozemku nebyly a neřešili, zda jde o stavbu movitou nebo nemovitou. Podle žalovaných z vyjádření účastníků stavebního řízení vyplývá, že šlo o stavbu zřízenou na dobu neurčitou. I znalec Ing. H. připustil, že životnost stánku je cca 80 let. Při neúplné stavební dokumentaci tak vyvstává význam kritéria obecné životnosti předmětné stavby prodejního stánku s její dočasností tvrzenou žalobci a akceptovanou soudy obou stupňů. Odvolací soud nesprávně přihlížel ke smlouvě o nájmu pozemku uzavřené mezi B. B. a P. H., neboť ten nikdy nebyl vlastníkem stánku, ale jen jeho uživatelem, a šlo o úkon absolutně neplatný. Rozsudek odvolacího soudu považují za rozhodnutí zásadního významu pro posouzení otázky, zda s ohledem na §3 odst. 1 ObčZ lze poskytnout standardní ochranu právu vlastníka pozemku vyplývající z §126 odst. l nebo §135c ObčZ, „pokud vlastník udělil předchozí souhlas ke stavbě a po velice krátké době z pohledu životnosti stavby svůj souhlas odvolá“. K vadě řízení došlo podle žalovaných tím, že soud neprovedl jimi navrhovaný důkaz. V řízení byly podány dva znalecké posudky, které se zabývaly otázkou, zda prodejní stánek je věcí movitou, avšak s opačnými závěry. Ačkoliv žalovaní navrhovali k odstranění této rozpornosti provedení revizního posudku, nebylo jejich návrhu vyhověno. Žalovaní navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry soudů obou stupňů. Podle jejich názoru se Ing. H. ve svém znaleckém posudku přesvědčivě vypořádal s pochybeními znalce Ing. Š. a jednoznačně dospěl k závěru, že prodejní stínek je věcí movitou. Neprovedení revizního znaleckého posudku bylo soudy obou stupňů náležitě odůvodněno. Řešení právních otázek není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemek žalobců podle §126 odst. l ObčZ a odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen s formulační úpravou výroku tak, aby odpovídal povinnosti podle §126 odst. 1 ObčZ uložené.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, to však v daném případě nepřipadalo v úvahu. Soud prvního stupně sice prvním rozsudkem žalobu zamítl, avšak rozhodoval o jiném nároku – o odstranění stavby prodejního stánku podle §135c ObčZ a poté, co byl jeho rozsudek zrušen, žalobci změnili žalobu na vyklizení pozemků.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soud by tak mohlo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu nejde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek, proto dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá a je tudíž povinen z těchto skutkových zjištění vycházet.
I když žalovaní uvedli, že napadají rozsudek odvolacího soudu pro vadu řízení, kterou spatřují v tom, že nebyl proveden jimi navržený důkaz, uplatnili podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Vytýkají totiž odvolacímu soudu, že skutkové zjištění o tom, že stavba prodejního stánku je spojena se zemí pevným základem, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (měl být k tomu proveden ještě další důkaz). Takový dovolací důvod však přípustnost dovolání založit nemůže a dovolací soud se jím nezabýval.
Dovolací soud neshledává, že rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Řešení žalovanými předestřené otázky by nemohlo mít vliv na správnost výroku o vyklizení pozemku parc. č. 87/16, neboť k postavení terasy a dvou záchodů neměli žalovaní ani „předchozí“ souhlas vlastníka tohoto pozemku. Rovněž otázka, zda odvolání souhlasu B. B. s užíváním pozemku parc. č. 87/9 žalovanými, bylo úkonem učiněným v souladu s dobrými mravy, zásadní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá. Řešení této právní otázky je postaveno na jedinečných skutkových okolnostech, a nemá proto dopad na celou skupinu případů obdobného charakteru; je bez obecného dosahu pro soudní praxi. Odvolací soud vycházel nejen z doby, po kterou žalovaní se souhlasem B. B. pozemek parc. č. 89/2 k umístění prodejního stánku užívali, ale také celého souhrnu dalších okolností, které mají individuální povahu a jež nelze zobecnit.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, bylo dovolacím soudem odmítnuto (§243b odst. 5 OSŘ).
Žalovaní jsou povinni podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1 860,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 276/2006 Sb., a činí celkem 2 010,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu