ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1703.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1703/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. H., a b) A. S., zastoupených advokátem, proti žalované o. m. P., zastoupené advokátkou, za účasti vedlejší účastnice M. č. P. 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 278/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 16 Co 135/2005-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
III. Ve vztahu žalobců a vedlejší účastnice nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci uvedli, že jejich děd zemřel v roce 1940 a ke dni smrti vlastnil nemovitosti dále specifikované. Pozůstalostní řízení, které původně probíhalo, a v němž byly přijaty dědické přihlášky tří dědiců, včetně přihlášky jejich otce, však bylo zastaveno s odůvodněním, že jmění bylo zabaveno německou státní policií. V současné době je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí žalovaná. Podle žalobců však k přechodu vlastnictví k nemovitostem na Německou říši nedošlo, proto také nemohl být ohledně nich po roce 1945 uplatněn restituční nárok a nemovitosti jsou stále nevypořádaným pozůstalostním jměním. Žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že jejich děd je vlastníkem nemovitostí, neboť na základě tohoto rozhodnutí lze o nich v pozůstalostním řízení rozhodnout.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 19 Co 68/2003-42, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. srpna 2002, č. j. 21 C 278/2001-23, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „zůstavitel R. H., je vlastníkem nemovitosti – pozemku, parc. č. 616 - zast. plocha, a domu č. p. 778 na pozemku parc. č. 616 - zast. plocha, vše v k. ú. N. M., obec m. P., zapsaný na LV u k. ú. P.-m.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že R. H., nabyl v roce 1928 děděním vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem, zapsaným tehdy ve vložce č. 778 pozemkové knihy pro obec P. N. M.. R. H. zemřel. Pozůstalostní řízení bylo vedeno u Okresního soudu civilního pro vnitřní P. pod sp. zn. D III 121/1940. Příkazem německé tajné policie z 28. 1. 1941 došlo k zabavení celé pozůstalosti, jako vlastník nemovitostí byla v pozemkové knize zapsána Německá říše a usnesením z 13. 5. 1941 soud dědické řízení zastavil s tím, že není žádné volné pozůstalostní jmění. Podle dalších zápisů ve vložce č. 778 pozemkové knihy byla na nemovitosti uvalena v roce 1946 národní správa, v roce 1949 poznamenáno zahájení restitučního řízení. Ve spise zn. D III 121/1940 bylo 27. 5. 1949 uvedeno, že je pozůstalost odbyta pro nedostatek jmění a v řízení bude pokračováno na zvláštní návrh dědiců po skončení restitučního řízení. V roce 1958 bylo ve vložce č. 778 pozemkové knihy pod čd. 8878 zapsáno právo vlastnické pro Čsl. stát – ONV v P. 2. Současně byla uložena listina - sdělení uvedeného národního výboru ze 4. 7. 1956, podle kterého restituční řízení, vedené u Lidového soudu civilního v P. pod č. 79 No 391, 597 a 598/52, bylo ukončeno zamítnutím návrhu. Usnesením Městského soudu v Praze z 31. 1. 2000, č. j. 24 Co 322/99-172, bylo jen ve výroku o nákladech řízení změněno a jinak potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9. 9. 1999, č. j. D 43/99-158, jímž byl zamítnut návrh M. H. a A. S., kteří uvedli, že jsou vnuky R. H. a děti jeho zemřelého syna MUDr. F. H., na dodatečné doprojednání dědictví po R. H. a dodatečné vydání odevzdací listiny a řízení zastaveno. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že dědicové se mohli domáhat tohoto majetku jako oprávněné osoby v restitučním řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vznikajících, ale restituce nebyla úspěšná, a že případné spory o vlastnické právo s osobami, které nejsou účastníky řízení o dědictví, nelze ani v dědickém řízení řešit, neboť pro tyto třetí osoby, nyní zapsané vlastníky nemovitostí, nejsou rozhodnutí o dědictví závazná. Dále byl z důvodu nedostatku pasivní legitimace rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 6. 2001, č. j. 18 Co 129/2001-26, potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 11. 2000, č. j. 12 C 220/99-14, kterým byla zamítnuta žaloba M. H. a A. S. o určení vlastnictví R. H. k předmětným nemovitostem ke dni jeho smrti, směřující proti M. č. P. 1. Odvolací soud dospěl v uvedené věci k závěru, že pasivně legitimovaná by mohla být jen obec, tj. m. P.
Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že dědicové R. H. se měli domáhat vydání nemovitostí restitucí podle zákona č. 128/1946 Sb. Protože žalobci neprokázali, že tak učinili v promlčecí lhůtě tří let tímto zákonem stanovené, nemovitosti zůstaly ve vlastnictví státu a v roce 1991 přešly do vlastnictví žalované. Soud prvního stupně se také zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k nemovitostem podle §116 odst. l zákona č. 141/1950 Sb. a uvedl, že „nelze dovodit, že stát nevydržel neoprávněně.“ Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), když se poté, co Ústavní soud zrušil s účinnosti od 1. 11. 1994 v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. podmínku trvalého pobytu oprávněných osob v České republice, mohli domáhat vydání nemovitostí v restitučním řízení podle tohoto zákona.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 19 Co 68/2003-42, rozsudek soudu prvního potvrdil. Odvolací soud považoval sice za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení, avšak z jiného důvodu. Žalobci ho spatřovali v potřebě doprojednat dědictví a v návaznosti na to i ve skutečnosti, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu stavu věci. Dědické řízení po R. H. však již proběhlo a bylo pravomocně skončeno zamítnutím návrhu i ohledně dodatečného vydání odevzdací listiny. Dědické řízení tak nemůže být znovu otevřeno pro překážku věci rozsouzené. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení není dán, neboť i v případě, že by měli žalobci se žalobou úspěch, nemělo by rozhodnutí pro ně žádný praktický význam, když v dědickém řízení již bylo rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 5. 2004, č. j. 22 Cdo 2285/2003-56, zrušil rozsudek odvolacího soudu z 2. 4. 2003, č. j. 19 Co 68/2003-42, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení pro „překážku věci rozsouzené“, kterou mělo být pravomocné rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na projednání nemovitosti v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. D 43/99.
Odvolací soud poté, co žalobci upřesnili žalobní petit, znovu rozhodl rozsudkem z 31. 5. 2005, č. j. 16 Co 135/2005-93, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé ve znění, že „se zamítá žaloba na určení, že pozemek parc. č. 616 – zastavěná plocha a dům č. p. 778 na pozemku parc. č. 616 – zastavěná plocha, vše v k. ú. N. M., obec m. P., zapsané na LV u Katastrálního úřadu P. – m., patří do dědictví po R. H.“ Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že majetek náležející do ležící pozůstalosti po R. H. vkladem rozhodnutí gestapa do pozemkové knihy přešel do vlastnictví Německé říše. Vrácení majetku odňatého v důsledku rasové či politické perzekuce se mohly oprávněné osoby domáhat podle specielního restitučního předpisu, kterým byl zákon č. 128/1946 Sb. Restituční žaloba o vydání předmětných nemovitostí však byla usnesením Lidového soudu civilního v P. 2 z 3. 12. 1953 zamítnuta. Za této situace představuje žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem obcházení poválečných restitučních předpisů. Odvolací soud ještě dodal, že stejný princip přednosti ochrany vlastnického práva předpisem speciálním před obecným platí i pro restituční zákonodárství po roce 1989 (zákony č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.). Vzhledem k vydání konfiskačního rozhodnutí až v roce 1951 a zamítnutí restituční žaloby v roce 1953, mohly se oprávněné osoby domáhat vydání předmětných nemovitostí i podle uvedených restitučních předpisů. Pokud tak neučinily, nemohou obcházet restituční zákony uplatňováním nároků podle předpisu obecného - k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §237 odst. l písm. c) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že majetek náležející do ležící pozůstalosti po R. H. přešel do vlastnictví Německé říše. Podrobně tuto otázku rozebírají a uzavírají, že nemovitosti je třeba jako součást ležící pozůstalosti projednat v dědickém řízení. Mají proto naléhavý právní zájem na určení, kterého se domáhají, neboť v katastru nemovitostí je žalovaná stále zapsána jako vlastnice těchto nemovitostí. Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát a v restitučním řízení, které proběhlo podle zákona č. 128/1946 Sb., nemovitosti vydány nebyly. Žalovaná kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 odkazuje ještě na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02 a stanovisko téhož soudu z 1. 11. 2005.
Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenými účastníky řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. b) OSŘ v dané věci nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím tohoto soudu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť závěr odvolacího soudu, že žalobci se nemohou domáhat ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby (podle obecného předpisu), pokud jejich právní předchůdci neuspěli s ochranou tohoto práva v řízení podle speciálního restitučního předpisu, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K otázce, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby, přísluší-li ochrana podle předpisu speciálního, konkrétně zákona č. 128/1946 Sb., se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 11. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/2007, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. V tomto rozsudku uvedl, že „v období nesvobody, počínaje dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz dekret prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a národní správě a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu a v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou).“ Dovolací soud připomíná, že podle §2 zákona č. 128/1946 Sb. restituční nároky náležely i z majetkových převodů provedených po 29. září 1938 právním předpisem neplatným (§15) nebo jakýmkoliv způsobem, zejména úředním výrokem, na základě takového předpisu nebo jinak výrokem soudním nebo úředním, který bude jako výrok z doby nesvobody zrušen nebo měněn. To platilo přiměřeně i o jiných zásazích do majetku, provedených takovými neplatnými předpisy nebo na jejich základě anebo takovými soudními nebo úředními výroky.
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., podle kterého „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nápravy této majetkové újmy“.
Dovolací soud ještě dodává, že zákonem č. 116/1994 Sb. byl novelizován §3 zákona č. 87/1991 Sb. a nově zavedeným odstavcem druhým byl rozšířen okruh oprávněných osob tak, že oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. l písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Ze stanoviska Ústavního soudu z 1. 11. 2005 rovněž vyplývá, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“ Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. června 2004, Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy garantováno není.“
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, bylo odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Žalobci jsou povinni podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti se zastoupením advokátkou. Náklady jsou dány odměnou advokátky podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2 500,- Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Vedlejší účastnici by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu