ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1934.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1934/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. B., a b) J. B., zastoupených advokátkou, proti žalované G. B., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 2216/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 30 Co 383/2005-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 5 C 2216/2003-51, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2006, č. j. 5 C 2216/2003-149, zamítl žalobu „s návrhem na určení, že žalobci mají ve společném jmění manželů ideální spoluvlastnický podíl, a to jednu polovinu pozemku parcelní číslo 897/6 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 148 m², pozemku parc. č. 897/2 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 78 m² v katastrálním území R. u P., obec R., okres P. z., zapsaných na LV a u Katastrálního úřadu P. z.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci a žalovaná jako podíloví spoluvlastníci stavebních parcel č. 897/2, č. 897/6 a pozemkové parcely č. 897/1, zapsaných u tamního katastrálního úřadu na listu vlastnictví (dále „LV“) č., uzavřeli 24. 10. 2000 dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; dohodu sepsala advokátka. Soud neakceptoval tvrzení žalobců, že dohoda z 24. 10. 2000 je neplatná, neboť nevyjadřuje jejich vůli. Odkázal na §35 odst. 2 a §37 odst. 1, 3 občanského zákoníku („ObčZ“) a uzavřel, že účelem dohody bylo vypořádání majetkových vztahů mezi účastníky tak, aby každému z účastníků připadl pozemek, který má pod svým domem, a tohoto cíle bylo dosaženo.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 30 Co 383/2005-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tom správném znění, že povinnost k náhradě nákladů řízení mají žalobci“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal pro rozhodnutí dostačujícími a ztotožnil se s jeho právním závěrem. K namítané relativní neplatnosti dohody v důsledku omylu žalobců věc analyzoval z hlediska §49a ObčZ. Konstatoval, že nebylo prokázáno, že by žalobce uvedla v omyl žalovaná, sami měli dostatek času se s dohodou seznámit a v případě pochybností požádat o vysvětlení jejího textu. Ten byl ostatně zcela srozumitelný, jednoduchý a k jeho pochopení nebylo třeba právnického vzdělání. Rovněž námitku, že se předmětný právní úkon příčí dobrým mravům, shledal neopodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem soudu, že ohledně předmětné dohody nejsou naplněny důvody absolutní, ani relativní neplatnosti a že u nich nejde o omluvitelný omyl. Namítají, že dohoda vyvolala stav, který nezamýšleli; jejich vůle byla zcela jiná, což dokládá předem vypracovaný geometrický plán, na který dohoda odkazuje. Názor soudu, že se sami svojí pečlivostí měli svému omylu vyhnout odmítají, neboť jejich vůle byla v souladu s jejich projevem a sepsáním dohody byl pověřen profesionál – advokát. Jeho pochybení nelze přičítat k tíži jim. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu shledávají v tom, že jde o záležitost, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Otázkou, již je třeba řešit, je, „že pokud dohodu sepisuje advokát a jeho pochybením není vyjádřena vůle klienta, a tato skutečnost je prokázána, nelze z toho dovodit, že osoba tím uvedená v omyl objektivně nevyužila existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu“. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání polemizuje s názorem dovolatelů a namítá, že by v případě akceptace jejich argumentů ze strany soudu založila nežádoucí stav právní nejistoty. Připomíná, že předmětná dohoda je jasná a srozumitelná a žalobci byla akceptována až do roku 2002, kdy se začaly vyostřovat sousedské vztahy a žalobci započali původní smluvní ujednání zpochybňovat. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl nebo zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (§49a ObčZ). Pro právní relevanci omylu je tedy podstatná nejen jeho relevance, ale i skutečnost, že osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. V řízení však nebyl učiněn závěr, že by druhá strana úkon vyvolala nebo o něm musela vědět; proto by ani v případě, že by šlo na straně dovolatelů o kvalifikovaný omyl ve smyslu §49a ObčZ, nebylo možno žalobě vyhovět. Za této situace ovšem nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí vztah případného pochybení právního zástupce účastníka k omylu zastoupeného, neboť na řešení této otázky nezávisela věcná správnost tohoto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ jsou žalobci povinni zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem v dovolacím řízení (sepsání vyjádření k dovolání). Náklady činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. 2 500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění jsou dány §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. května 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu