ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1972.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1972/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému PhDr. P. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu v Praze 4 pod sp. zn. 43 C 184/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 39 Co 186/2005-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 220,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. M. B., CSc.
Odůvodnění:
Obvodní soud v Praze 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 43 C 184/2003-133, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. 1857/92 v obci M., kat. území K. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1857/92 v obci h. P. a kat. území K., žalovaný je tamtéž vlastníkem pozemků parc. č. 1843/1 a 1843/2. Pozemky žalovaného sousedí s pozemkem žalobce. S ohledem na neoprávněné zásahy do terénu v souvislosti s výstavbou sídliště, kdy došlo ke zvýšení pozemků obklopujících nemovitost žalovaného, které znemožnily bezbariérový přístup a příjezd na pozemky žalovaného, žalovaný využíval předmětný pozemek žalobce k přístupu na svůj pozemek, k umísťování stavebního materiálu a přijíždění strojů s tím, že jde o jediný bezbariérový přístup k jeho nemovitosti. Ve stavebním povolení ze dne 2. srpna 1993, č. j., byla žalovanému stanovena lhůta 3 roky k dokončení stavby, přičemž k prodloužení této lhůty nedošlo. Zároveň nebylo prokázáno, že by stavební povolení ani jiný předložený důkaz obsahoval oprávnění žalovaného k využívání pozemku žalobce výše uvedeným způsobem. Žalovaný měl na pozemku žalobce umístěny své věci, které neodstranil ani přes výzvu žalobce a následné uložení pokuty za zábor tohoto pozemku. Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek žalobce s tím, že dobu deseti let ode dne vydání stavebního povolení nelze považovat za dobu nezbytně nutnou pro údržbu a obhospodařování pozemku a staveb žalovaného, když ani stavební povolení ani jiný dokument neobsahuje oprávnění žalovaného ke vstupu na předmětný pozemek či umísťování tam stavebního a dalšího materiálu. Při rozhodování zohlednil také skutečnost, že na pozemek žalovaného je možný příchod i příjezd z ulice L., a to přes garáž, za níž je vybudován sjezd, kterým lze materiál dopravovat.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 39 Co 186/2005-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že právo žalovaného v nezbytné míře vstupovat na předmětný pozemek žalobce, vyplývající z vydaného stavebního povolení, zaniklo nejpozději v roce 1996, tedy uplynutím doby, ve které podle něho mělo dojít k ukončení stavby. Od té doby žalovaný vstupuje na pozemek žalobce a užívá jej k uskladnění stavebního materiálu bez právního důvodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí má podle žalovaného ve věci samé po právní stránce zásadní význam z hlediska svého obecného dopadu do obdobných sporů. Soudy obou stupňů neobjasnily či nevysvětlily přečíslování předmětného pozemku. Namítl, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhům na dokazování, zejména nevykonal ohledání místa, takže si nemohl vytvořit na věc správný názor, a nevyžádal si znalecký posudek. Nevyjasněna byla otázka vlastnictví pozemku parc. č. 1857/92, neboť je pravděpodobné, že jeho vlastníkem je stále předchozí vlastnice, resp. její právní nástupci, což je skutečnost mající vliv na to, zda je žalobce aktivně legitimován k podání žaloby. Dále zopakoval své námitky uplatněné před soudy obou stupňů. Odvolací soud podle názoru žalovaného neodstranil vady učiněné soudem prvního stupně při dokazování a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Podle žalobce není naplněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání a skutková zjištění soudů obou stupňů jsou správná. Kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání jako přípustné, navrhl žalobce jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaný kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným ani nevymezuje.
Tvrzení žalovaného, že soud prvního stupně a soud odvolací neobjasnily některé skutečnosti, nemůže přípustnost dovolání podle výše zmíněného ustanovení založit. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ nebo §241a odst. 3 OSŘ však nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v časopise Právní rozhledy 12/2005 vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 950,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., včetně daně z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, a která činí 19 % z částky 1 025,- Kč, a celkem tedy činí náklady řízení po zaokrouhlení 1 220,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu