ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1980.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1980/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. I. Z., proti žalovanému Ing. B. Š., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 519/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 22 Co 475/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 989,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. S.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit níže specifikovaný byt, nacházející se v domě žalobce a užívaný žalovaným neoprávněně. Žalovaný sice uzavřel s předchozím vlastníkem domu smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání tohoto bytu, ale jde o smlouvu neplatnou a ve vztahu k žalobci také o smlouvu neúčinnou.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 14 C 519/2003-41, zamítl žalobu, aby „žalovaný byl povinen vyklidit byt 4+1 s příslušenstvím vpravo od schodů při pohledu zespoda, ve 3. patře, v domě č. p. 964, na pozemku p. č. 25/44, k. ú. S., do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem domu, v němž se byt nachází, byla společnost S., s. r. o., která uzavřela 11. 2. 1993 a 8. 3. 1993 zástavní smlouvy s B. B., a. s., na podkladě kterých vázla na domě zástava pro pohledávky v celkové výši 8 060 000,- Kč. Dne 14. 3. 1997 společnost S., s. r. o. uzavřela se žalovaným smlouvu o bezplatném zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání půdních nebytových prostor o výměře 110 m2 ve 4. nadzemním podlaží domu, a smlouvu o nájmu těchto nebytových půdních prostor v rozsahu „ideální poloviny volné půdy“ na dobu do 31. 3. 2096 za nájemné 300 000,- Kč, předem zaplacených. Pronajímatel souhlasil s provedením stavebních úprav do celkové částky 2 000 000,- Kč. K 30. 3. 1998 byly v půdních prostorách domu zkolaudovány dvě bytové jednotky 4+1 a žalovaný zaplatil v roce 1998 J. K. za práce na bytové jednotce celkem 1 170 217,70 Kč. Společnost S., s. r. o. kupní smlouvou z 2. 4. 1998 převedla vlastnictví k předmětnému domu na společnost O., s. r. o., která 19. 10. 1998 uzavřela s žalovaným novou smlouvu o zřízení věcného břemene, v níž se smluvní strany dohodly na odstoupení od smlouvy původní. Věcné břemeno bylo zřízeno jako břemeno doživotního bydlení a užívání bytu specifikovaného shora ve prospěch žalovaného a jeho dědiců s tím, že byt byl vystavěn na náklady oprávněného. Současně se žalovaný zavázal platit úhrady za služby spojené s užíváním předmětného bytu a náklady spojené s jeho údržbou a opravami. Povinná se naopak zavázala uzavřít s třetí osobou určenou oprávněným, totožnou dohodu o zřízení věcného břemene, podmíněnou odstoupením žalovaného od předešlé smlouvy. Dále bylo dohodnuto, že k pronájmu bytu další osobě je nutný souhlas povinné a že hodnota věcného břemene je pro daňové účely stanovena částkou 10 000,- Kč. Dluhy společnosti S., s. r. o. ve výši 3 600 000,- Kč a 4 460 000,- Kč, pro které vázla na předmětném domě zástava, postoupil M. Z. smlouvou z 8. 10. 2001 žalobci za úplatu 200 000,- Kč. Cena domu podle znalce Ing. M. Z. ke 14. 9. 2001 zjištěná výnosovou a nákladovou metodou činila 3 039 460,- Kč. Kupní smlouvou z 8. 10. 2001 žalobce za kupní cenu 4 300 000,- Kč koupil dům č. p. 964, v němž se byt nachází, přičemž v kupní smlouvě bylo uvedeno, že na domě vázne věcné břemeno ve prospěch žalovaného. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný užívá předmětný byt z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni ve smyslu §151n odst. l občanského zákona (dále“ObčZ“), vzniklého smlouvou z 19. 10. 1998. Za nevýznamnou považoval soud prvního stupně námitku žalobce, kterou se dovolával odporovatelnosti smlouvy o zřízení věcného břemene z 19. 10. 1998, neboť žalobce uplatnil právo odporovat smlouvě o zřízení věcného břemene z 19. 10. 1998 po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §42a odst. 1 ObčZ. Jestliže právo z této smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí 21. 10. 1998, tříletá lhůta uplynula 21. 10. 2001 a žaloba byla podána až v roce 2003. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene z 19. 10. 1998 není právním úkonem, který by byl v rozporu se zákonem nebo obcházel zákon nebo odporoval dobrým mravům, což jsou důvody neplatnosti právního úkonu stanovené v §39 ObčZ. Společnost O., s. r. o. uzavřela předmětnou smlouvu v době, kdy již existovala smlouva o věcném břemenu dříve uzavřená, a také z důvodu investic žalovaného do jejího domu, přičemž se jako vlastník domu „vbudováním bytu“ obohatila. I podle ceny 15 000,- Kč/m2, vyplývající z výpovědi svědka J. P., který se zabývá prodejem realit, by cena bytu činila 2 100 000,- Kč, přičemž žalovaný zaplatil 1 170 000,- Kč na investicích, dalších 300 000,- Kč podle nájemní smlouvy, která byla neplatná pro neurčitost, vybudování bytu žalovaný zařídil a cena domu od roku 1998 výrazně stoupla. Ujednání o právu věcného břemene pro dědice žalovaného není v rozporu se zákonem, neboť §151n ObčZ ani žádné jiné ustanovení ObčZ zřízení tohoto práva i pro dědice oprávněné osoby nevylučuje, a i případná neplatnost této části smlouvy by nezpůsobila neplatnost smlouvy celé. Platnému zřízení věcného břemene nebránila ani zástavní práva na domě váznoucí, neboť podle §151e odst. 2 ObčZ, ve znění ke dni uzavření smlouvy (podle §163 odst. 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 367/2000 Sb., účinné od 1. 1. 2001), při ztrátě ceny zástavy má zástavní věřitel právo žádat, aby dlužník zajištění pohledávky bez zbytečného odkladu doplnil, jinak se nezajištěná část pohledávky stane splatnou, popřípadě došlo-li ke ztrátě ceny zástavy zaviněním dlužníka, má zástavní věřitel také právo domáhat se náhrady škody (soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 586/2004). Neplatnou z hlediska určitosti ve smyslu §37 ObčZ neshledal soud prvního stupně smlouvu z 19. 10. 1998 ani ohledně ujednání o právech a povinnostech účastníků při údržbě a opravách domu. Závěrem soud prvního stupně poukázal na to, že žalobce o existenci věcného břemene, váznoucího na domě ve prospěch žalovaného, v době, kdy dům kupoval, věděl, a tomu odpovídala i kupní cena domu, kterou zaplatil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 22 Co 475/2005-62, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „byt, který je předmětem žaloby, se nachází v domě č. p. 961“, jinak rozsudek potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že po uplynutí tříleté lhůty nemůže žalobce úspěšně podle §42a ObčZ odporovat smlouvě o zřízení věcného břemene, a připomenul, že odporovat lze jen úkonu platnému. Shodně se soudem prvního stupně dospěl také k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene z 19. 10. 1998 není úkonem neplatným podle §37 ani podle §39 ObčZ. Dokazování odvolací soud doplnil spisem sp. zn. 57 T 2/2000 Městského soudu v Praze, týkajícím se trestního řízení J. Č., společníka společnosti S., s. r. o., pro tr. čin podvodu ke škodě M. F. a Ing. V. V. Z výpovědí J. Č. a svědka L. Š., společníka společnosti O., s. r. o., v uvedeném řízení odvolací soud zjistil, že motivem převodu domu čp. 961 ze společnosti S., s. r. o. na společnost O., s. r. o. byla neschopnost společnosti S., s. r. o. uhradit dluhy společnosti O., s. r. o. Odvolací soud zdůraznil, že zbudováním bytu v uvedeném domě se postavení zástavního věřitele zhoršit ani nemohlo, že žalobce se cítí poškozen jen tím, že nemůže realizovat „nadhodnotu“, kterou sám nevytvořil. Poukázal na postavení zástavního věřitele v případě ztráty ceny zástavy, jak je vyložil již soud prvního stupně, a zdůraznil, že Nejvyšší soud usnesením z 25. 1. 20005, sp. zn. 22 Cdo 586/2004, ve skutkově identické věci žalobce proti jinému žalovanému odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud přitom vycházel z rozsudku publikovaného pod R 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jako nedůvodnou shledal námitku žalobce, že se soud prvního stupně nezabýval skutečností, zda uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene nedošlo ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 trestního zákona a zda uvedená smlouva je z tohoto důvodu neplatná podle §39 ObčZ. Konstatoval, že v občanském soudním řízení soudy nemají pravomoc rozhodovat o vině a trestu. Jsou vázány pouze rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal §135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále“OSŘ“), avšak žádné takové rozhodnutí ohledně účastníků smlouvy o zřízení věcného břemene nebylo vydáno. Poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 289/2003 považoval za nepřiléhavý, neboť z hlediska trestního práva ošetřoval jinou situaci. Nepřisvědčil ani námitce, že smlouva o zřízení věcného břemene obcházela zákon o převodu vlastnictví k bytům, neboť smlouva řešila skutečnost, že žalovaný vybudoval na vlastní náklady byt v domě náležejícím nyní žalobci. Připomněl také, že soudem prvního stupně zmiňovaná částečná neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene z 19. 10. 1998 neměla vliv na platnost vlastního ujednání o zřízení tohoto břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ z důvodu, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, který spočívá ve veřejném zájmu, aby právní úkony naplňující znaky trestného činu byly vždy absolutně neplatné, poněvadž se příčí dobrým mravům podle §39 ObčZ. V souvislosti s tím namítá, že oba soudy pochybily, když odmítly provést jím navrhované důkazy, které by prokázaly, že smlouva o zřízení věcného břemene odporuje dobrým mravům, neboť jejím uzavření bylo trestným činem podle §256 trestního zákona. Poukazuje na anglosaské právo, v němž trestní předpisy mají civilní dosah a porušení zákona jak civilního tak trestního je důvod neplatnosti právního úkonu. Ustanovení §135 odst. 2 OSŘ vyložily soudy obou stupňů nesprávně, neboť žádný soud o trestném činu podle §256 trestního zákona dosud nerozhodl. Podle žalobce soudy dospěly k závěru, že nejzávažnější právní úkony, které zákon považuje za trestné činy, nejsou právními úkony neplatnými. Žalobci byla upřena ochrana jeho práv, jakož i jeho právo na spravedlivý proces, pokud soudy neprovedly jím navrhované důkazy o ceně půdy v domě čp. 961 před vestavbou bytu, dále o tom, že půda je vestavbou znehodnocena, jaká by byla cena bytu bez toho, aniž by byl zatížen věcným břemenem, jaká je hodnota věcného břemene, kterou žalovaný získal, resp. jeho čistý zisk. Při posouzení platnosti předmětné smlouvy nevzaly v úvahu, že žalovaný získal jen výhody, zatímco žalobce musí sám dům udržovat a opravovat. Nesprávný je rovněž závěr o tom, že uzavřením smlouvy o věcném břemenu nedošlo k poškození zástavního věřitele, když ani společnost O., s. r. o. pohledávky zajištěné zástavním právem nikdy neuhradila. Soudy obou stupňů pochybily, když spekulovaly o zhodnocení domu a nevzaly v úvahu, že pronajatá nemovitost má hodnotu jen tehdy, pokud jejímu vlastníkovi přináší výnos. Dokazování mělo být také doplněno výslechem J. Č., který měl objasnit, proč z peněz vybraných od nájemců v domě čp. 961 neuhradil nic na pohledávky zajištěné zástavním právem na domě. Rovněž měli být vyslechnuti jednatelé společnosti O., s. r. o. P. D. a L. Š., proč ani tato společnost nezaplatila uvedené pohledávky. Nebylo přihlédnuto ani k výpovědi J. K. ve věci sp. zn. 13 C 389/2001, který připustil, že při uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene věděl o zástavních právech na domě váznoucích. Výpovědi těchto svědků by prokázaly, že k uzavření smlouvy o věcném břemeni se žalovaným, stejně jako smluv s ostatními nájemci, došlo s úmyslem znehodnotit zástavu a získané prostředky použít pro svoji potřebu namísto placení dluhů. Soudy také nezmínily, že společnost O., s. r. o. je na základě kupní smlouvy z 2. 4. 1997 dlužníkem žalobce, neboť se zavázala zaplatit pohledávky zajištěné zástavním právem a dosud je nezaplatila. Soudy měly komplexně posuzovat všechny smlouvy uzavřené se žalovaným, a to o nájmu půdního prostoru v domě čp. 961, o zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání tohoto prostoru, a o zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání bytu v tomto domě, aby mohly dospět k závěru o znehodnocení zástavy. Žalovaný si nemohl koupit jím zbudovaný byt do osobního vlastnictví, neboť na domě vázla zástavní práva a zřízením věcného břemene spočívajícího v užívání bytu žalovaným došlo k obcházení zákona. Nesprávně je v rozhodnutích soudů obou stupňů také uvedeno, že žalobce vlastní postoupenou pohledávku ve výši 3 600 000,- Kč, neboť správně jde o pohledávku ve výši 8 060 000,- Kč. Při úvaze o navýšení ceny domu v důsledku růstu cen soud prvního stupně nevzal v úvahu, že jde o navýšení majetku náležejícího jen žalobci a že je dáno i výhodnou lokalitou, ve které se dům nachází. Odvolací soud vůbec nezohlednil, že žalovaný již 8 let bydlí zadarmo v cizím bytě o rozloze 142,2 m2 a při měsíčním nájemném 20 000,- Kč získává ročně prospěch 1 720 000,- Kč, který převyšuje jeho náklady. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud podání žalobce pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněným účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Z dovolacího přezkumu jsou proto vyloučeny námitky žalobce, že zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Dovolací soud podotýká k námitce žalobce, že soudy vycházely z pohledávky zajištěné zástavním právem na domě čp. 961 jen ve výši 3 600 000 Kč, že odvolací soud převzal podle odůvodnění jeho rozsudku na str. 2 zjištění soudu prvního stupně o zřízení dvou zástavních práv k domu čp. 961, o nichž soud prvního stupně na str. 3 svého rozsudku zjistil, že jde o zástavní práva zřízená smlouvami z 11. 2. a 8. 3. 1993 pro pohledávky 3 600 000,- Kč a 4 460 000,- Kč. Odvolací soud tedy zřejmě opomenul uvést výši jedné ze dvou pohledávek zajištěnými dvěma zástavními smlouvami.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalobce nepřípustné. S námitkami, které žalobce v podaném dovolání vznesl k neplatnosti smlouvy zřízení věcného břemene užívání bytu v domě čp. 961 ve prospěch žalovaného podle §39 ObčZ, se Nejvyšší soud vypořádal ve svém rozhodnutí ze dne 24. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 586/2004, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (ústavní stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 29. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 218/05). V uvedeném řízení dovolací soud řešil rovněž otázku platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání bytu zbudovaného v půdních prostorách domu čp. 961 investicemi osoby z věcného břemene oprávněné. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž odkázal na soudy obou stupňů již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2004. Nelze než konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu je i s tímto rozhodnutím v souladu. Rozsudek odvolacího soudu nečiní rozhodnutím zásadního významu ani aplikace §135 odst. 2 OSŘ. Soudy obou stupňů správně posuzovaly v tomto řízení otázku platnosti občanskoprávního úkonu podle občanského zákoníku, přičemž ani v dovolání není tvrzeno, že pro skutek, který by souvisel se smlouvou o zřízení věcného břemene z 19. 10. 1998, došlo k pravomocnému trestnímu odsouzení. K námitce žalobce týkající se ujednání smlouvy z 19. 10. 1998 o úhradě nákladů na zachování a údržbu domu, dovolací soud odkazuje na jasné znění zákona - §151n odst. 3 ObčZ, který stanoví, že pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a oprav; užívá-li věc i její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání.
Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Žalobce je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ) 2 989,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu