ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2067.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2067/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. O. S., zastoupeného advokátem, proti žalované T. G. G. I.., zastoupené advokátem, o určení neexistence věcného břemene a věcného předkupního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 7/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č. j. 16 Co 389/2005-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že na dále specifikovaných nemovitostech v jeho vlastnictví nevázne věcné břemeno užívání ani věcné předkupní právo ve prospěch žalované, neboť smlouva, kterou o zřízení těchto práv účastníci uzavřeli, je neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 8. 4. 2003, č. j. 11 C 7/2003-38, rozhodl výrokem pod bodem I., že „se žaloba, podle které by soud určil, že věcné břemeno užívání váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. na domu č. p. na pozemku číslo parcelní a pozemku číslo parcelní (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných na LV č. pro katastrální území N. M., Obec P., u Katastrálního úřadu P.-M., ve prospěch žalované společnosti T. G. G. I., neexistuje, zamítá“, výrokem pod bodem II. určil, že „věcné předkupní právo váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. na domu č. p. na pozemku číslo parcelní a pozemku číslo parcelní, zapsaných na LV č. pro katastrální území N. M, obec P., u Katastrálního úřadu P.-m., ve prospěch žalované společnosti T. G. G. I., neexistuje,“ a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 22. 10. 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku pod bodem I. tak, že určil, že „neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. domu č. p. na pozemku parc. č. a pozemku par. č. (zastavěná plocha a nádvoří) zapsaných na LV č. pro katastrální území N. M., obec P., okres Hl. m. P. u Katastrálního úřadu P.-m., ve prospěch žalované“, v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že z dohody uzavřené mezi účastníky dne 17. prosince 2002, je pro obcházení zákona podle §39 občanského zákona (dále „ObčZ“) neplatná ta část, která se týká zřízení věcného břemene, zatěžujícího shora uvedené nemovitosti žalobce a spočívajícího v užívání těchto nemovitostí žalovaným. Účastníci touto dohodou obešli pro platnou smlouvu o nájmu nebytových prostor nezbytný souhlas obvodního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb. Shodně považovaly soudy obou stupňů za neplatnou další část dohody ze 17. 12. 1992, týkající se zřízení předkupního práva žalovaného k nemovitostem žalobce pro nemožnost plnění podle §37 odst. 2 ObčZ. Žalovaná nemohla realizovat předkupní právo, které jí mělo zajišťovat koupi těchto nemovitostí, neboť jako devizový cizozemec nemohla podle §25 zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon, vlastnit v České republice nemovitosti.
Nejvyšší soud rozsudkem z 24. 2. 2005, č. j. 22 Cdo 2516/2004-107, ve znění opravného usnesení z 20. 10. 2005, č. j. 22 Cdo 2516/2004-130, zamítl dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. října 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo určeno, že předmětné věcné břemeno neexistuje, a zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že neexistuje předmětné předkupní právo, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud považoval za správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti té části dohody účastníků ze 17. 12. 1992, kterou bylo zřízeno věcné břemeno. Ohledně další části dohody o zřízení předkupního práva uvedl, že její neplatnost pro nemožnost plnění podle §37 odst. 2 ObčZ nemůže být dána jen proto, že v době uzavření dohody žalovaná nemohla nabývat vlastnictví k nemovitostem podle §25 zákona č. 528/1990 Sb. Nejvyšší soud také uvedl, že nemohl řešit otázku, zda v důsledku neplatnosti té části dohody ze 17. 12. 1992, kterou bylo zřízeno věcné břemeno, je ve smyslu §41 ObčZ neplatná také další část této dohody, týkající se zřízení předkupního práva.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 10. 2003, č. j. 16 Co 389/2005-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II. o určení neexistence předkupního práva žalovaného“, a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že účastníci v čl. II dohody ze 17. 12. 1992 deklarovali její uzavření „v zájmu posílení strany oprávněné a v úmyslu dát některým právům a povinnostem ze smlouvy nájemní charakter práv věcných“, v čl. V, kterým sjednali pro případ zcizení předkupní právo věcné povahy, na základě kterého se žalobce za sebe i své právní nástupce zavázal nabídnout žalované “ke koupi nemovitosti, které jsou zatížené věcným právem podle této smlouvy“, že v části A dohody jsou v článcích I-VIII společně upraveny dvě smlouvy - o zřízení věcného břemen a zřízení předkupního práva, zatímco v části B ještě smlouva o zřízení zástavního práva. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že ačkoliv účastníci uzavřeli dvě smlouvy - o zřízení věcného břemene a o zřízení předkupního práva, vyjádřili také vůli o nedílnosti těchto ujednání a jejich provázanosti. Za situace, kdy je neplatná dohoda o zřízení věcného břemene, je proto ve smyslu §41 ObčZ neplatná i od této dohody neoddělitelná dohoda o zřízení předkupního práva. V případě neplatnosti dohody o zřízení věcného břemene užívání neexistuje ani hospodářský ani právní důvod pro samostatnou existenci dohody o zřízení věcného předkupního práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná nesouhlasí s tím, že dohoda o zřízení věcného břemene a zřízení předkupního práva tvoří jeden neoddělitelný celek a že vzhledem k neplatnosti dohody o zřízení věcného břemene je proto ve smyslu §41 ObčZ neplatná i dohoda o zřízení předkupního práva. Žalovaná je s jistou nadsázkou toho názoru, že dohody činí jeden celek jen v tom smyslu, že jsou na téže listině. Jinak nejsou vzájemně podmíněny natolik, aby nebyly schopny samostatné existence. V dohodě se nenachází žádná rozvazovací podmínka, podle které by existence předkupního práva byla podmíněna existencí věcného břemene. Pak jde o výklad odvolacího soudu proti zásadě, že se přihlíží k právní vůli toho, kdo úkon učinil (žalobce), a chrání se dobrá víra toho, komu byl určen (žalovaná). Výklad čl. V dohody považuje žalovaná za účelovou spekulaci. Navíc je v tomto článku uvedeno, že právě pro případ zcizení nemovitostí uvedených v bodě I. sjednávají strany předkupní právo věcné povahy, nebo-li dohoda o zřízení předkupního práva není vázána na platnost či existenci dohody o zřízení věcného břemene. Nejvyšší soud uvedl také v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1248/96, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu, je třeba dbát, aby byla pokud možno respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci právního úkonu sledovali. Účastník řízení, který tvrdí neplatnost úkonu vzhledem k neplatnosti jeho části, nese důkazní břemeno ohledně skutečností, o které tvrzení opírá. Tímto účastníkem byl v dané věci žalobce. Odvolací soud jen citoval „poněkud prázdnou“ argumentaci žalobce, že dohoda měla sloužit k posílení žalované jako nájemce a investora. To není nic jiného než deklarace týkající se dohody o zřízení věcného břemene. Smyslem dohody o zřízení předkupního práva bylo, aby si žalovaná do budoucna zajistila možnost koupě nemovitosti, zejména v souvislosti s očekávanými legislativními změnami po vstupu České republiky do Evropské unie. Dohoda o zřízení předkupního práva vždy posiluje postavení oprávněného, nikoli naopak. Výklad je třeba směřovat i k tomu, aby nebyla popřena vůle jednoho, druhého či obou účastníků smlouvy. Žalovaná je stále připravena přijmout předkupní právo a zánik tohoto by byl v rozporu s její vůlí. Nepodařilo se prokázat, že účastníci by dali přednost celkové neplatnosti dohody před neplatností částečnou. K vadě řízení došlo tím, že odvolací soud změnil právní náhled na věc, aniž o tom vyrozuměl účastníky, a tím jim znemožnil se k právnímu názoru jakkoli vyjádřit. K tomu žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 139/98, podle kterého je změna právního názoru odvolacího soudu důvodem kasačního rozhodnutí. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Otázkou předkupního práva se dovolací soud již v tomto řízení zabýval. I pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, je nedůvodné. Nedílné spojení obou dohod je zcela evidentní nejen z označení listiny, na které se nacházejí, a vnitřního členění (část A), ale i z textu, který sama žalovaná v dovolání cituje. Odpovídá také hospodářskému účelu, který strany sledovaly a k jehož naplnění ze strany žalované bohužel nedošlo. Žalobce unesl důkazní břemeno o neplatnosti dohody o zřízení věcného břemene a s ní neoddělitelně spojené dohody o zřízení předkupního práva. Argumentace žalované o její současné vůli přijmout předkupní právo pomíjí, že podstatná je vůle obou smluvních stran. Nedůvodná je také výtka ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když žalovaná zaměňuje skutkové zjištění s právním posouzením. Ostatně žalovaná další důkazy ani nenavrhovala. Odvolací soud se logicky zabýval otázkou platnosti dohod jako nedělitelného celku, když nutnost takové posouzení naznačil ve svém rozhodnutí i dovolací soud.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a proti němu může být dovolání přípustné jen za splnění předpokladů, stanovených v §237 odst. l písm. c) OSŘ, když přípustnost podle §237 odst. l písm. b) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem soudu prvního stupně, který odvolací soud na základě odvolání přezkoumával.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
I když dovolatelka jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, z obsahu jejího dovolání vyplývá, že nesouhlasí se závěrem o obsahu smluvního ujednání účastníků o předkupním právu. Nehledě k tomu, že zjištění obsahu právního úkonu je otázkou skutkovou, která přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ nezakládá (§242 odst. 3 OSŘ), nemá rozhodnutí odvolacího soudu obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů, neboť se týká výkladu dvoustranného právního úkonu založeného na skutkově jedinečném základě (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1124 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolací soud neshledává, že by rozsudek odvolacího soudu byl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1248/96. Namítá-li dovolatelka s poukazem na §35 ObčZ, že při výkladu právního úkonu mělo být přihlédnuto k vůli smluvních stran, je třeba připomenout, že v ustanovení §35 ObčZ zákon sice formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby - v případě vzniku pochybnosti o obsahu právního úkonu - odstranil tyto pochybnosti výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob, a to v okamžiku uzavírání smlouvy. Avšak podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně. Slovně vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze totiž vykládat podle vůle smluvních stran jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem. V dané věci se nejedná o případ, že by slovně vyjádřený obsah smluvního ujednání účastníků, zejména s ohledem na jednoznačnost vymezení předmětu předkupního práva v písemné smlouvě, byl nejasný, a proto ani otázka výkladu právního úkonu podle §35 ObčZ nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Namítanou vadou řízení mohl by se dovolací soud zabývat jen za předpokladu přípustného dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a proto bylo odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Žalovaná je povinna podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Náklady jsou dány odměnou advokáta podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2 500,- Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a celkem činí 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. března 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu