ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2139.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2139/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) F. R. a 2) M. R., zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 150/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. března 2006, č. j. 10 C 637/2003-209, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. Š.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2003, č. j. 7 C 150/96-184, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k chalupě č. p. 36 a pozemkům parcelních čísel 8, 9 a 10, zapsaným na LV pro obec Ú. a kat. území L. u Ú., tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby každému žalovanému zaplatil částku 150 000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví k označeným nemovitostem, neboť k dohodě o jeho zrušení mezi účastníky nedošlo. Na podkladě znaleckého posudku R. Č. učinil závěr, že reálné rozdělení samotné chalupy není možné. Znalec připustil možnost rozdělení nemovitostí na část s chalupou a část se stodolou, o část se stodolou ale žádný z účastníků neprojevil zájem. Při rozhodování o tom, kterému z účastníků mají být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, soud prvního stupně upřednostnil kriterium účelného využití věci před kriteriem velikosti podílu, svědčícím ve prospěch žalovaných, spoluvlastníků předmětných nemovitostí v rozsahu dvou třetin. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že i když se jedná o rekreační chalupu, nemovitosti budou mnohem účelněji využity žalobcem, který hodlá provést rekonstrukci chalupy, aby byla trvale obyvatelná, a do chalupy se trvale nastěhovat. Má tam již domácí zvířectvo a každý den na chalupu dojíždí. Naproti tomu žalovaný 1) jezdil na chalupu dvakrát až třikrát do roka, žalovaný 2) na ni dojíždí jen v letních měsících a po většinu roku ji tedy neužívá. Jeho tvrzení o tom, že by případně mohl s manželkou na chalupě bydlet i trvale, soud prvního stupně považoval za účelové s ohledem na to, že s ním přišel až v závěru soudního řízení. Pokud jde o údržbu nemovitostí a náklady spojené s nimi, podle soudu se na nich účastníci podíleli v podstatě stejnou měrou. Při stanovení náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných soud vyšel z „tržní“ ceny nemovitostí ve výši 450 000,- Kč, stanovené znalcem R. Č. ve znaleckém posudku z 10. 4. 2003.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 10 Co 637/2003-209, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k předmětným nemovitostem a spoluvlastnický podíl žalobce přikázal do spoluvlastnictví žalovaných, a to každému rovným dílem, kteří se tak stali spoluvlastníky nemovitostí každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Žalovaným uložil, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně částku 200 000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplněným dokazováním zjistil, že rozhodnutím M. n. v. v Ú., odboru výstavby, ze 4. 12. 1989 bylo změněno užívání domu č. p. 36 v L. na užívání k rekreačním účelům. Podle sdělení znalce k dodatku č. 2 jeho posudku č. 1610 se obvyklá cena předmětných nemovitostí v době rozhodování odvolacího soudu a stejné lokalitě pohybovala v rozmezí částek 550 000,- až 600 000,- Kč. Účastníci se shodli na obvyklé ceně nemovitostí ve výši 600 000,- Kč. Odvolací soud přikázal nemovitosti žalovaným s ohledem na to, že jsou jejich dvoutřetinovými spoluvlastníky a že „nemovitosti užívají k určenému účelu a jsou, alespoň dosud, při tomto užívání vystupovat ve shodě“. Podle odvolacího soudu je-li věc užívána fakticky i právně jako rekreační nemovitost, není v této situaci možné „hodnotit alternativní způsoby užívání z pohledu účelnosti pro přikázání věci tomu kterému spoluvlastníku“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce nesouhlasí s tím, že nemovitosti byly přikázány žalovaným. Namítl, že dostatečným způsobem prokázal účelné využití nemovitostí k bydlení. Zde poukázal na výpovědi svědků S. R., V. K., M. R. a L. K. a fotografie, na nichž lze vidět, v jakých podmínkách bydlí, že jde o nouzový stav a že jeho bydlení neodpovídá standardům bydlení. Uvedl, že o chalupu po celou dobu řádně pečoval, platil daň z nemovitosti, elektřinu, naproti tomu žalovaní jezdili na chalupu občas pořádat oslavy. Již v roce 1996 žalovaní nabízeli žalobci chalupu k odkoupení, když ji následně žalobce chtěl odkoupit, žalovaní si prodej náhle rozmysleli. Odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaného 1) dělí od chalupy vzdálenost 80 km a žalovaného 2) 300 km. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že připustil důkaz rozhodnutím o vyjmutí domu z bytového fondu, který před soudem prvního stupně nebyl předložen, a že k aktuální ceně nemovitostí nevyslechl znalce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyjádřili souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu s tím, že před odvolacím soudem nebyly prováděny nové důkazy, neboť soudu prvního stupně bylo známo stavebně technické určení nemovitosti č. p. 36 v L., kterou sám označil jako „rekreační objekt“, a že na ceně nemovitostí se účastníci dohodli.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ).
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobce spatřuje v tom, že odvolací soud provedl důkaz rozhodnutím o vyjmutí předmětného domu z bytového fondu, který u soudu prvního stupně nebyl uplatněn.
Podle §205a odst. 1 OSŘ skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolacího soudu proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek stanovených pod písm. a) až e).
Rozhodnutí odboru výstavby M. n. v. v Ú. ze 4. 12. 1989, č. j. 332/6/2198/1279/89, žalobce předložil k důkazu až v odvolacím řízení, aniž by byla splněna některá z podmínek pod písm. a) až e §205a odst. 1 OSŘ. Pokud odvolací soud takový nový důkaz provedl a učinil z něj skutková zjištění, jde o vadu řízení, která však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatně účastníci v průběhu řízení hovořili o předmětném domě jako o „chalupě“ a nepochybně tím měli na mysli chalupu rekreační.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, ani další jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 8 dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 638). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska §241a odst. 3 OSŘ.
Odvolací soud proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrady nevznesl a ta jsou tak i skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutková zjištění obou soudů mají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ostatně žalobce výslovně neuvedl, která konkrétní skutková zjištění v provedeném dokazování oporu nemají. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ tak není dán.
Podle §142 odst. 1 věty třetí ObčZ není-li rozdělení věci (míněno v podílovém spoluvlastnictví) dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Není pochyb o tom, že uvedená právní norma na souzenou věc dopadá, a tak postupoval-li odvolací soud podle ní, nejde o případ, kdy byl použit nesprávný právní předpis. Citované ustanovení, zejména dovětek „přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita“, patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 6/2001 nebo jeho rozsudek z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud tedy odvolací soud při zohlednění velikosti podílu žalovaných k celku (dohromady dvě třetiny) ve skutečnosti, že žalovaní na rozdíl od žalobce chtějí nemovitost i nadále společně užívat k určenému účelu – rekreačnímu, spatřoval naplnění zásady účelného využití věci, nemůže být jeho rozhodnutí nesprávným výkladem právního předpisu. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce odvolací soud vyšel z obvyklé ceny ve výši 600 000,- Kč, která má oporu v obvyklé ceně určené znalcem R. Č. v rozmezí částek 550 000,- Kč až 600 000,- Kč, a jejíž výši účastníci nezpochybnili. Pak ovšem z hlediska §142 odst. 1 ObčZ není dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobce zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §3 odst. 1, §4 odst. 1 a 2 písm. a), §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. z částky 400 000,- Kč částku 22 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, žalovaní mohou podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu