ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2145.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2145/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. J. G., a b) J. G., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) K. P., a 2) V. P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 83/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2005, č. j. 25 Co 244/2005-95, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2005, č. j. 25 Co 244/2005-95, a Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. února 2004, č. j. 10 C 83/2003-48, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jejich rodiče byli ke dni úmrtí vlastníky níže uvedených nemovitostí, které v roce 1948 koupili od děda žalovaných K. P. Kupní smlouva se sice nedochovala, ale rodiče nemovitosti od uvedeného roku jako vlastníci užívali, aniž by jim v tom bylo bráněno. Jako podíloví vlastníci nemovitostí byli ale v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní.
Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2004, č. j. 10 C 83/2003-48, zamítl žalobu „na určení, že podílovými spoluvlastníky st. p. č. 11, poz. p. č. 82, poz. p. č. 88/1, poz. p. č. 88/2, poz. p. č. 521/10 včetně budovy čp. 23 na st. p. č. 11, vše zapsané na LV č. 549, kat. úz. B. u P. u Katastrálního úřadu v J., byli ke dni smrti J. G., tj. ke dni 15. 12. 1993, J. G., a B. G.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že původním vlastníkem sporných nemovitostí byl předchůdce žalovaných K. P. Rodiče žalobců od jmenovaného nemovitosti v roce 1948 koupili a obhospodařovali je, aniž by jim v tom bylo kýmkoliv bráněno. Kupní smlouva se nedochovala, ale z listinných důkazů vyplývá, že právní zástupce kupujícím vyúčtoval odměnu za právní poradu ohledně koupě nemovitostí, za sepsání kupní smlouvy, za pochůzku na berní úřad za účelem vyměření poplatků a za podání žádosti okresnímu národnímu výboru (dále „ONV“) ohledně jejího schválení. Schválení příslušným ONV, které bylo podmínkou platnosti smlouvy nebylo prokázáno. Z usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze 4. 12. 2002, sp. zn. D 640/2002, pak bylo zjištěno, že nemovitosti byly zahrnuty do dědictví po A. P. a byla schválena dohoda dědiců – žalovaných, že je nabývají každý s podílem jedné poloviny do podílového spoluvlastnictví. Soud uzavřel, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že by jejich rodiče s dědem žalovaných kupní smlouvu uzavřeli platně, vyloučil vydržení vlastnického práva pro nedostatek dobré víry uživatelů nemovitostí, a to bez ohledu na jejich nerušenou dlouhodobou držbu.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 25 Co 192/2004-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podmínky vydržení vlastnického práva posoudil podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen OZO“) a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalobců tyto podmínky nesplnili. Kromě jiného věděli, že ONV nedal k převodu nemovitostí souhlas podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., o přechodném obmezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí. Shrnul, že rodiče žalobců neužívali sporné nemovitosti v dobré víře, že jsou jejich vlastníky.
Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelů – žalobců nálezem ze dne 23. března 2005, sp. zn. I. ÚS 679/04, zmíněný rozsudek odvolacího soudu zrušil. Kromě dalšího konstatoval, že soud založil svoje stanovisko o nesplnění podmínek dobré víry především na neexistenci souhlasu ONV s převodem nemovitostí. Posuzovat otázku dobré víry pouze podle tohoto nesouhlasu nelze. Závěr k tomu by bylo možno učinit až po zhodnocení všech relevantních důkazů. K tomu odkázal kromě dalšího na listinu (č. l. 9), v níž K. P. ke sporným nemovitostem uvedl, že „není již jejich vlastníkem, protože jeho otec je prodal právnímu předchůdci (otci) stěžovatelů“; obdobný údaj plyne i z č. l. 12.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. června 2005, č. j. 25 Co 244/2005-95, rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na skutečnost, že svůj potvrzující výrok primárně postavil na závěru, že právní předchůdci žalobců a sami žalobci nenabyli vlastnické právo vydržením proto, že nesplnili podmínku řádné držby ve smyslu §316, §1460 a §1461 OZO a závěr, že nedostáli ani podmínce poctivé držby podle §326 a §1463 OZO měl ve vztahu k prvně jmenovanému závěru jen sekundární povahu. Ústavní soud správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku řádné držby nijak nezpochybnil. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 586/96 a uzavřel, že v řízení nebylo na jisto postaveno, že právní předchůdci účastníků řízení uzavřeli smlouvu o převodu sporných nemovitostí v zákonem předepsané formě a rodiče žalobců nemohli opřít svoje přesvědčení o vlastnictví nemovitostí o řádný právní titul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ; podle obsahu dovolání je též uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ. Za zásadně právně významnou pokládají skutečnost, že odvolací soud konstatoval, že se necítí být vázán nálezem Ústavního soudu a rozsudek soudu prvního stupně bez odstranění procesních vad znovu potvrdil. Navrhují, aby dovolací soud zvážil, zda již řešil otázku vázanosti odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu a zda je dotčená otázka odvolacím soudem rozhodnuta rozdílně od stanoviska dovolacího soudu. S podrobným odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádějí, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, je obecně závazný. Připomínají, že ústavní stížnost podali proto, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když soud neumožnil prokázat jimi tvrzené skutečnosti a odmítl-li provedení důkazů výslechem svědka F. G. Soud dále nepřihlédl ke všem jimi předloženým důkazům a nezhodnotil je podle §132 OSŘ. Neuvážil skutečnost, že rodiče žalobců i dovolatelé od roku 1948 dům a přilehlé pozemky opravovali, upravovali, obhospodařovali jako vlastní, hradili daně a poplatky, a nepřihlédl ani k tomu, že nikdo z rodiny žalovaných nepřihlásil nemovitosti k dědickému řízení. Soud při hodnocení nedostatku dobré víry nesprávně vyšel z přesvědčení, že rodiče žalobců věděli o neudělení souhlasu ONV s kupní smlouvou, což Ústavní soud kvalifikoval jako formální postup a jako neakceptovatelný označil názor soudu prvního stupně, že není třeba se dalšími důkazy zabývat. Ve svém nálezu připomenul, že soudy nezohlednily existenci písemného prohlášení K. P., že není vlastníkem nemovitostí, neboť je prodal. Z tohoto nálezu především vyplývá, že obecné soudy porušily zásahu volného hodnocení důkazů podle §132 OSŘ, když založily protiústavní mezeru v dokazování. Pokud odvolací soud opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by odstranil právní vady vytýkané Ústavním soudem, došlo k porušení principu vázanosti nálezem Ústavního soudu a tím i principu práva na spravedlivý proces. Odvolací soud pochybil, pokud neodstranil vadu spočívající v porušení zásady volného hodnocení důkazů, vyšel z dokazování, jež nedoplnil a když ve svém rozsudku dokonce uvedl, že se zrušujícím nálezem Ústavního soudu se necítí být vázán, a to odůvodnil toliko paušálním prohlášením, že ve zrušujícím nálezu nebyla zpochybněna správnost jeho závěru o nedostatku řádné držby na straně právních předchůdců žalobců. Dovolatelé dále připomínají, že Ústavní soud výslovně uvedl, že nelze a priori zcela vyloučit existenci dobré víry právních předchůdců stěžovatelů a mají za to, že soud nepostupoval tak, aby byla sporná skutečnost spolehlivě zjištěna. Zásadně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně vlastností držby nemovitostí, když dovozuje, že ta nebyla řádná ani poctivá, neboť zde odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil příslušná ustanovení OZO. Tento názor podrobně analyzují a kromě dalšího tvrdí, že neznalost předpisů nemůže znamenat nepoctivost držby. Namítají, že držba sporných nemovitostí byla poctivá a pravá, vlastnictví bylo vydrženo, a to jak podle příslušných ustanovení OZO, tak občanských zákoníků č. 141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb. K neexistenci schválení kupní smlouvy ONV podotýkají, že předmětné vládní nařízení bylo přijato po Mnichovu 1938 a o jeho dočasnosti svědčí i jeho název. Zmiňují názor Nejvyššího soudu, že „není v souladu s ústavními zárukami, aby se pro nedostatek úředního souhlasu odpíraly účinky smluvního vztahu, který považovali účastníci za platně uzavřený a na jehož základě již jednali; tím by se bez zásadního důvodu zpochybnila právní jistota účastníků posuzovaného právního vztahu“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné pro řešení podmínek mimořádného vydržení podle OZO z roku 1811. Naproti tomu problematika vázanosti soudu právním názorem Ústavního soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil, byla již dovolacím soudem řešena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2000 sp. zn. 26 Cdo 2517/2000, Právní rozhledy č. 3/2001); v dané věci Ústavní soud nevyslovil závazný právní názor, považoval jen hodnocení důkazů za neúplné. Z nálezu Ústavního soudu nevyplývá bez dalšího nárok dovolatelů na vydání jim příznivého rozhodnutí.
Kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době (§1477 OZO). K mimořádnému vydržení podle tohoto ustanovení bylo zapotřebí držby poctivé a pravé; o pravou držbu šlo i v případě, že převodce věc odevzdal na základě neplatné smlouvy. Popíral-li knihovní vlastník poctivost držby, leželo na něm důkazní břemeno ohledně nepoctivosti. V této souvislosti lze poukázat na komentář k tomuto ustanovení, ve kterém se uvádí: „Např. držitel nemovitosti, který nabyl tradicí bez knihovního zápisu, ví, že není vlastníkem, a přece jest držitelem poctivým“. Komentář též uvádí, že poctivým je ten držitel, který neví, že se dopouští bezpráví a ani nezná skutečnosti, z nichž by se taková okolnost podávala (R., F., S., J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 117, díl VI., s. 471). Nabyvatelé, kteří za nemovitosti řádně zaplatili a od kupujících ji převzali, nepůsobili podle tehdejšího pojetí bezpráví tím, že je nadále užívali, zejména když prodávající nepožadovali jejich vrácení, a to bez ohledu na skutečnost, že snad věděli o tom, že vlastnické právo na ně nepřešlo.
Podle §116 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen „ObčZ z roku 1950) platilo: „Práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté“. Uvedený občanský zákoník též stanovil: „Ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším“ (§562). „Lhůta, která počala běžet před 1. lednem 1951, skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. ledna 1951; určuje-li lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet. Totéž platí o době vydržecí a promlčecí“ (§566 odst. 1,2 ObčZ z roku 1950).
V daném případě jde o spor o vlastnické právo, které mělo přejít na předchůdce žalobců před více než padesáti léty; je též nepochybné, že předchůdci žalovaných vlastnictví převést chtěli, že strany o uzavření smlouvy jednaly a nebylo vyvráceno tvrzení o zaplacení kupní ceny; ostatně i předchůdci žalovaných dlouhodobě respektovali skutečnost, že nemovitosti přešly na žalované. Okolnost, že tu chybělo schválení smlouvy a že o tom nabyvatelé věděli, nevylučovala poctivou držbu předchůdců žalobců. Proto jim mohla běžet mimořádná vydržecí lhůta podle §1477 OZO, přičemž podle §566 ObčZ z roku 1950 se vydržecí lhůta změnila na desetiletou. Uvažoval-li odvolací soud jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V dané věci odvolací soud provedené důkazy komplexně nezhodnotil. Soud prvního stupně neučinil zjištění, že by mezi právními předchůdci účastníků nebyla uzavřena kupní smlouva; konstatoval jen, že se žalobcům nepodařilo prokázat uzavření platné smlouvy, zatímco smlouva samotná „byla mezi tehdejšími účastníky projednávána a snad i uzavřena“. Odvolací soud uvedl, že o uzavření smlouvy nebyl proveden spolehlivý a nezpochybnitelný důkaz. K tomu je třeba uvést: Pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při tom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu e dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, C 1689 Souboru rozhodnutí NS). V dané věci odvolací soud zcela pominul chování předchůdců účastníků, které nasvědčuje tomu, že obě strany respektovaly skutečnost, že došlo k převodu nemovitostí (účinnost smlouvy by tu nastala ke dni nabytí účinnosti ObčZ z roku 1950, který zrušil intabulační princip). Toto chování bylo třeba posoudit ve vztahu k dalším skutečnostem vyšlým najevo, zejména k dokladu o poskytnutí právních služeb. Pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho konstatování o tom, že uzavření smlouvy nebylo prokázáno, předčasné, a je tak dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ. V této souvislosti je třeba upozornit na starší judikaturu k mimořádnému vydržení, podle které platilo že ti, kdo jsou na základě právního jednání, které se nedá zevrubněji již prokázat, po více než třicet let ve skutečné držbě nemovitostí, nemusí prokázat titul, avšak knihovní vlastník jim musí prokázat nepoctivost držby (viz citovaný komentář, díl VI., s 472).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu