ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2158.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2158/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. V., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 948/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března 2006, č. j. 10 Co 8702005, 10 Co 871/2005-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. května 2005, č. j. 14 C 948/2002-187, ve znění usnesení ze dne 28. července 2005, č. j. 14 C 948/2002-190, zamítl „návrh na určení, že žalobce M. V., nar. 28. 5. 1960, je podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny vzhledem k celku nemovitostí, a to domu čp. 97 ve S. se stavební parcelou č. 153 o výměře 208 m2 a zahrady p.č. 1380/2 tamtéž, o výměře 108 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 521 pro obec a k .ú. S. u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště v L.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli 6. 10. 1984 manželství, které soud rozvedl 15. 2. 2000. Za trvání manželství žalovaná uzavřela 23. 12. 1996 se Z. a R. N. kupní smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 30. 12. 1996, na základě které nabyla do svého vlastnictví shora uvedené nemovitosti za kupní cenu 292 920,- Kč, kterou prodávajícím zaplatila hotově při podpisu kupní smlouvy. Soud vzal za prokázané, že žalovaná veškeré finanční prostředky na koupi nemovitostí obdržela darem od svého otce a bratra, nepoužila prostředky patřící do společného jmění manželů, a proto získala nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Žalobce svoje tvrzení, že účastníci řízení nemovitosti získali do společného jmění manželů, neboť byly zakoupeny ze společných prostředků, neprokázal. Soud neuvěřil žalobci, že na vyrovnání kupní ceny nemovitostí zaplatil prodávajícímu Z. N. 30 000,- DM v nepřítomnosti žalované ve dni následujícím po podpisu kupní smlouvy, když jeho výpověď zhodnotil po provedení listinného důkazu o výši hotovosti na účtu, z něhož měl žalobce peníze čerpat, jako nevěrohodnou. Soud konstatoval, že žalobce neunesl svoji důkazní povinnost a s přihlédnutím k §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (dále „ObčZ“) uzavřel, že se předmětné nemovitosti za daných okolností nemohly stát součástí společného jmění manželů.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. března 2006, č. j. 10 Co 870/2005, 10 Co 871/2005-219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a shledal správným jeho závěry ohledně rozložení důkazního břemene s ohledem na skutečnosti tvrzené účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řešená právní otázka je v rozporu s hmotným právem v souvislosti s posuzováním důkazního břemene účastníků a tato otázka je odvolacími soudy rozhodována odlišně. Po podrobné analýze důkazní situace včetně rozporů, jež soudy při dokazování řešily, dovolatel uvedl, že předmětné nemovitosti pořízené v době trvání manželství tvořily společné jmění manželů. K otázce břemene tvrzení a důkazního břemene uvedl, že nelze spravedlivě požadovat, aby každý z účastníků musel ohledně každé věci, o níž tvrdí, že byla předmětem společného jmění, prokazovat, že taková věc byla pořízena výlučně, resp. alespoň částečně za finanční prostředky spadající do společného jmění. Požadavkem na dokazování v těchto řízeních naopak je, aby každý z účastníků nesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že konkrétní věc nespadá do společného jmění, a to z důvodů uvedených v §143 a násl. ObčZ. K tomu připomíná zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné i ObčZ, když výsledkem jeho novelizace je znění §144 ObčZ, podle kterého, pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Žalovaná jí tvrzenou skutečnost o původu finančních prostředků na nákup nemovitostí nejenže neprokázala, ale soudy obou stupňů svoje zamítavá rozhodnutí odůvodnily naopak poukazem na to, že žalobce neunesl důkazní břemeno o původu peněž, za něž byly dotčené nemovitosti koupeny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil „příslušnému soudu“ k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zabýval přípustností dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný jako první rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje ve svém dovolání skutková zjištění soudu prvního stupně, která převzal i odvolací soud, tj. tu skutečnost, že nemovitosti žalovaná koupila z peněz, které získala darem, nemohl dovolací soud k těmto námitkám při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. písm c) OSŘ přihlédnout.
Rovněž další otázka dovolatele předložená k rozhodnutí dovolacímu soudu, že soudy nesprávně posoudily důkazní břemeno ohledně tvrzení, že nemovitosti koupené za trvání manželství byly získány z prostředků v společném jmění manželů, leží na žalobci, nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolací soud opětovně vyslovil, že je na tom, kdo tvrdí, že věc je součástí společného jmění, aby prokázal, že byla nabyta v době trvání manželství; na tom, kdo tvrdí, že tuto věc nabyl za trvání manželství ze svých výlučných prostředků je, aby to prokázal (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, publikovaný pod č. C 3698/2006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. B.). Rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto principu vyšlo, byť i odvolací soud tuto skutečnost nevyjádřil zcela přesně. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud vyšel, je zřejmé, že soud provedl rozsáhlé dokazování, přičemž kladl důraz na důkazní povinnost žalované, která tvrdila, že nemovitosti nenáležely do společného jmění manželů, a dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že věc nabyla z prostředků v jejím výlučném vlastnictví. Žalobci se nepodařilo ve smyslu §120 odst. 1 OSŘ označit takové důkazy, jimiž by existenci skutečností uváděných a prokázaných žalovanou zvrátil. Nelze tedy dovodit, že soudy rozhodovaly v rozporu s §143 odst. 1 a násl. ObčZ, tedy v rozporu s hmotným právem ani že se odchýlily od ustálené judikatury.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není z výše uvedených důvodů přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 věty první OSŘ, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu