ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2221.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2221/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Mgr. H. P., zastoupené advokátem, proti žalované S. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 387/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Olomouci ze dne 14. února 2006, č. j. 12 Co 680/2005-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1220,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 15 C 387/2004-50, uložil žalované povinnost „vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni byt číslo 424/90 sestávající ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, WC, koupelny a lodžie, který se nachází ve 14. nadzemním podlaží domu č. p. 424 v O. na J. ulici a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a syn žalované jsou bývalí manželé, jejichž společné jmění zaniklo k 12. 7. 2004, dosud však nebylo vypořádáno; žalobkyně je proto nadále spoluvlastnicí sporného bytu. Soud na daný případ aplikoval zákonná ustanovení upravující společné jmění manželů („SJM“); odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 366/99 s tím, že každý ze spoluvlastníků věci nacházející se v SJM je samostatně oprávněn k podání žaloby na vydání neoprávněně zadržované věci ze SJM, což platí i v době, kdy SJM zaniklo, avšak nebylo vypořádáno. Žalobkyně byla proto oprávněna domáhat se vyklizení sporného bytu. Soud vyšel dále ze zjištění, že žalovaná užívala sporný byt původně na základě souhlasu obou jeho spoluvlastníků, po písemném odnětí tohoto souhlasu žalobkyní pak již jen na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřela 1. 11. 2004 se svým synem. Smlouva podle názoru soudu neobsahuje náležitosti vyžadované §686 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) a je neplatná. Žalovaná tak byt užívala toliko na základě ústního souhlasu svého syna, který má z titulu svého spoluvlastnického práva k bytu a z titulu dosud nevypořádaného SJM právo užívat sporný byt celý, přičemž je toto právo omezeno pouze právem druhého spoluvlastníka. Bývalý manžel žalobkyně toto svoje spoluvlastnické právo realizoval tak, že umožnil svojí matce v bytě bydlet, žalobkyně svoje právo v bytě bydlet uplatnila proto, aby vyřešila svoji nepříznivou bytovou situaci. Žalovaná se dověděla o odnětí souhlasu s užíváním bytu žalobkyní nejpozději 8. 2. 2005. Soud uzavřel, že proti sobě v dané věci ve vztahu k užívání bytu stojí spoluvlastnické právo žalobkyně k bytu a právo žalované vyplývající z pouhého souhlasu druhého spoluvlastníka. S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná má právo bydlet v jiné nemovitosti a s ohledem na další okolnosti, odňal soud (podle odůvodnění rozsudku) žalované právní ochranu výkonu práva užívat sporný byt na základě souhlasu jednoho ze spoluvlastníků, neboť dospěl k závěru, že takovýto výkon práva je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ.
Krajský soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 12 Co 680/2005-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda žalovaná užívala sporný byt bez právního důvodu. V této souvislosti posoudil jako správný závěr soudu prvního stupně, že nájemní smlouva z 1. 11. 2004 byla žalovanou s jejím synem uzavřena neplatně, a to nejen z důvodu neurčitosti ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ, ale i podle §145 odst. 2 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda „lze projednat žalobu o vyklizení nemovitosti podanou jen jedním, dosud nevypořádaným spoluvlastníkem, když tato nemovitost je dosud v nevypořádaném spoluvlastnictví bývalých manželů přes výslovný nesouhlas druhého dosud nevypořádaného spoluvlastníka s takovým právním úkonem, týkajícím se společně věci“. Dále jde o otázku, zda „je podání žaloby na vyklizení nemovitosti jen jedním z bývalých manželů obvyklou správou majetku náležejícího do zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů“. Soudy obou stupňů odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 366/99, které však na daný případ nelze aplikovat. Bylo prokázáno, že s tím, aby žalovaná užívala předmětný byt, souhlasila též žalobkyně a soud dovodil, že tento souhlas posléze odňala; na tomto základě bylo žalobě vyhověno. Nesprávně též vyhodnotil platnost nájemní smlouvy uzavřené mezi synem žalované jako druhým nevypořádaným spoluvlastníkem bytu a žalovanou, jeho matkou. V tomto směru nelze akceptovat tvrzení odvolacího soudu, že tato smlouva je neplatným právním úkonem podle §145 odst. 2 ObčZ s ohledem na nesouhlas druhého spoluvlastníka, když jde o neplatnost relativní ve smyslu §40a ObčZ. Za klíčovou považuje dovolatelka skutečnost, že soud prvního stupně odmítl přibrat jako účastníka řízení syna žalované, který je z hlediska společného jmění manželů dosud nevypořádaným spoluvlastníkem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesdílí názor, že je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, neboť je přesvědčena, že obdobná věc již byla dovolacím soudem rozhodována. Nově „objevivší se“ nájemní smlouva, uzavřená mezi synem žalované a žalovanou, je minimálně relativně neplatný právní úkon, ne-li dokonce neplatný absolutně. Názor syna žalované byl soudu dostatečně znám, a proto nebylo třeba, aby bylo kladně rozhodnuto o jeho přistoupení do řízení. Námitka rozporu s dobrými mravy je nepřípadná, neboť je to žalobkyně, která nemá kde bydlet. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Lze odkázat nejen na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, publikované v Právních rozhledech, roč. 2001, č. 8, ale i na R 10/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byl řešen obdobný případ (žalobu na ochranu společné věci podal jeden z bývalých manželů proti vůli druhého) a ve kterém se uvádí: „Každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví (a také žaloby o vyklizení nemovitosti, jíž je bezpodílovým spoluvlastníkem.)… U bezpodílového spoluvlastnictví je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci v bezpodílovém spoluvlastnictví, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob. Ve smyslu ustanovení §496 ObčZ je pak nutno analogicky přiznat právo na ochranu věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví každému ze spoluvlastníků i v období, kdy bezpodílové spoluvlastnictví sice již zaniklo, avšak ještě nebylo provedeno jeho vypořádání, popřípadě nedopadla tu domněnka ve smyslu ustanovení §149 odst. 4 ObčZ“ (občanský zákoník je tu citován ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Je tedy nepochybné, že žalobu na vyklizení neoprávněně užívané nemovitosti, která byla předmětem zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů je oprávněn podat jeden z bývalých manželů i proti vůli druhého, a to dokonce i v případě, že žalovaný užívá nemovitost neoprávněně, leč se souhlasem druhého bývalého manžela.
Dovolatelka též polemizuje se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy, na jejímž základě byt užívala, vycházejícím z nedostatku souhlasu žalobkyně s touto smlouvou. Nedotčen však zůstal závěr neplatnosti této smlouvy pro neurčitost (§37 odst. 1 ObčZ). Dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, tak musí vycházet ze závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost; za této situace by bylo zkoumání jiných možných důvodů neplatnosti v dovolacím řízení nadbytečné. Otázku neformálního souhlasu s užíváním cizí věci (tzv. výprosa), řeší usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1480; přezkoumávané rozhodnutí je v souladu s právním názorem tam vysloveným.
Pokud jde o nepřibrání syna žalované jako účastníka řízení, stalo se tak na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2005, č. j. 15 C 387/2004-39, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 11. 2005, č. j. 12 Co 676/2005-72. Toto usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 14. prosince 2005, nebylo v zákonné lhůtě napadeno dovoláním, ač o možnosti podat proti němu dovolání byli účastníci poučeni. Za této situace nemůže dovolací soud již jeho správnost přezkoumávat. Navíc jde o tvrzenou vadu řízení, kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ vychází z neúspěšnosti dovolání žalované, které bylo odmítnuto. Náklady, které žalobkyni vznikly se zastoupením advokátem v dovolacím řízení včetně vypracování vyjádření k dovolání, činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 950,- Kč a dále 75,- Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Po zvýšení částky nákladů o daň z přidané hodnoty ve výši 19% podle §137 odst. 3 OSŘ, činí náklady dovolacího řízení celkem 1 220,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu