ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2335.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2335/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. N., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M. O. a 2) L. O., zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 171/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 55 Co 18/2006-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 18 C 171/2002-148, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV pro kat. území H., a to pozemku parc. č. 2069 o výměře 255 m2 – zastavěná plocha, objektu bydlení č. p. 31 na pozemku parc. č. 2069 a pozemku parc. č. 2070 o výměře 384 m2. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalovaným zaplatila částku 1 300 000,- Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu jedné ideální poloviny, žalovaní v rozsahu druhé ideální poloviny (společné jmění manželů). Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl darovací smlouvou z 26. 11. 1982, žalovaní kupní smlouvou z 26. 6. 2000. Ohledně užívání nemovitostí dochází mezi účastníky k vážným neshodám. Se zrušením podílového spoluvlastnictví žalovaní vyslovili souhlas. Reálné rozdělení nemovitostí není vhodné. Zde soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. K., podle kterého by za určitých podmínek bylo možné nemovitosti rozdělit, toto rozdělení by si však vyžádalo náklady, navíc by bylo třeba řadu závislostí řešit věcnými břemeny, která by byla zdrojem dalších sporů. Obvyklá cena nemovitostí činí 2 600 000,- Kč. Soud prvního stupně proto zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a poté, co se postavil na stanovisko, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Zohlednil, že žalobkyně nemovitosti užívá téměř 25 let, její citový vztah k nim, dále věk žalobkyně, kdy by zajišťování nového bydlení a stěhování bylo pro žalobkyni podstatně větší zátěží než pro žalované, jakož skutečnost, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 2068/9 – zahrada o výměře 55 m2, který představuje „předzahrádku“ k předmětným nemovitostem. Žalobkyně prohlášením své vnučky doložila, že má finanční prostředky k zaplacení náhrady žalovaným. Na rozhodnutí soudu by nic nezměnilo, i kdyby žalovaní včas před rozhodnutím soudu doložili, že jsou schopni žalobkyni zaplatit příslušnou finanční náhradu. Soud prvního stupně se nezabýval námitkami žalovaných, že nemovitosti zhodnotili, neboť přes opakované poučení soudem předložili soudu pouze faktury, resp. paragony o nákupu určitého zboží, neučinili však žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo zřejmé, jaké práce provedli, kdy byly provedeny, kým, jaká byla hodnota těchto prací apod.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 55 Co 18/2006-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil s tím, že objekt bydlení – domek na parcele č. 2069 má číslo evidenční 31, a ve výroku pod bodem III. jej změnil jen ve lhůtě plnění a jinak potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování a jeho doplnění se zcela ztotožnil s právním posouzením věci. Při rozhodování o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví toho kterého z účastníků odvolací soud vycházel ze stejných skutečností jako soud prvního stupně, nadto uvedl, že žalobkyně v odvolacím řízení prokázala, že má sama dostatek finančních prostředků k vyplacení náhrady žalovaným a že splňuje hledisko účelného využití nemovitostí, neboť v domě nebydlí sama, jak tvrdili žalovaní, ale již od roku 1982 se svým druhem B. V. a se svou retardovanou sestrou R. Š., která je na pomoc žalobkyně odkázána. Přisvědčil žalovaným, že přístup do domu je přes pozemek parc. č. 2070, nikoliv přes „předzahrádku“, tedy pozemek ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Za situace, kdy žalobkyně ani žalovaní nemají jinou možnost bydlení, shodně jako soud prvního stupně vzal v úvahu vyšší věk žalobkyně, kdy ve srovnání se žalovanými by obstarání jiného bydlení a stěhování bylo pro žalobkyni obtížnější.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí v části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, „jak je řešena otázka zrušení spoluvlastnictví u věcí (zejména nemovitostí) a způsob vypořádání spoluvlastníků, event. otázka, kterému ze spoluvlastníků přikázat nemovitosti za náhradu v případě, že na přikázání nemovitostí mají zájem všichni spoluvlastníci, přičemž jediné zákonné hledisko účelnosti využití svědčí všem spoluvlastníkům a nadto jsou spoluvlastnické podíly všech stejné a všichni prokáží, že jsou stejně solventní, aby zaplatili přiměřenou náhradu na vypořádání podílů“. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní nesouhlasí s tím, že nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Účelnost využití nemovitostí nebyla podle žalovaných hodnověrně prokázána. Namítli, že stejně jako žalobkyně i oni užívají dům v počtu tří osob, a vznesli pochybnost o citovém vztahu žalobkyně k nemovitostem s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nevyužila předkupního práva – nabídky právní předchůdkyně žalovaných M. K. z 8. 12. 1999 na odkup jejího spoluvlastnického podílu, a na odkoupení nemovitostí neměla zájem ani v průběhu tohoto sporu. Zájem žalobkyně o nemovitosti považují za účelový, kdy o nemovitosti mají spíše zájem potomci žalobkyně, zejména její vnučka, kteří jí měli také poskytnout finanční prostředky na zaplacení náhrady žalovaným. Soudu vytkli, že se nezabýval otázkou, která ze stran svým chováním přispěla ke vzniku napjatých vztahů a která ze stran se o nemovitosti doposud řádně starala. Poukázali na to, že jako budoucí podíloví spoluvlastníci uzavřeli se žalovanou dohodu o způsobu užívání nemovitostí, kterou se na rozdíl od žalobkyně snažili plnit. Žalobkyně si nezbudovala samostatný přístup do patra domu, jak se k tomu zavázala v dohodě, takže nadále při vstupu do patra prochází přes prostor užívaný žalovanými a tím vyvolává konflikty ohledně užívání domu. Žalovaní dům zhodnotili provedením opravy elektrického vedení, rozvodů vody, odpadů, opravením vnitřních omítek, podlah, stropů a trámů, topení, což si vyžádalo náklady ve výši několika stovek tisíc, přičemž žalobkyně se na těchto nákladech ničím nepodílela. Jsou toho názoru, že za stavu, kdy obě strany trvají na přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, jsou schopny uhradit vypořádací podíl a účelné využití nemovitostí je na obou stranách v zásadě stejné, je třeba věc posoudit „z hlediska dobrých mravů dle §3 obč. zák“.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že předkupní nabídku učiněnou M. K. neodmítla, ale protože nemohla cenu zaplatit ihned, byl spoluvlastnický podíl prodán žalovaným. K provedeným úpravám domu žalovanými neměli žalovaní její souhlas. Částku 1 300 000,- žalovaným zaplatila 20. 10. 2006.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílu a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita.
Ustanovení §142 odst. 1 ObčZ, zejména dovětek „přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita“, patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 1 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikovaný pod C 2058 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Tak tomu však v tomto případě není, neboť soudy obou stupňů na zjištěný skutkový stav aplikovaly správné ustanovení a jeho relativně neurčitou hypotézu vymezily okolnostmi, které v daném případě považovaly za relevantní pro přikázání věci do vlastnictví žalobkyně. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu a otázka, kterou žalovaní v dovolání vymezili, není otázkou, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadně právně významným.
Námitkou žalovaných, že soudy měly při přikázání věci do vlastnictví některého z účastníků aplikovat §3 ObčZ, se dovolací soud již v minulosti také zabýval a konstatoval, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu. Teprve na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006, dostupné na www.nsoud.cz), přičemž na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat §3 odst. 1 ObčZ; aplikace tohoto ustanovení je možná teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově založeného právního vztahu vyplývajících (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaný pod C 1415 Souboru).
S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a náklady žalobkyně nelze považovat za účelně vynaložené, neboť navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, ač postačilo namítnout pouze jeho nepřípustnost (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 3 OSŘ a contrario).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu