ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2472.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2472/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. K., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 384/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2006, č. j. 10 Co 166/2005-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
1 934,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. C.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů k movitému majetku a dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů k nemovitému majetku, které účastníci uzavřeli 20. 10. 1997, jsou neplatné.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 19 C 384/99-138, žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení s tím, že „u nemovitosti by takové určení nemělo žádný význam na změnu zápisu v katastru nemovitostí, a to ani za situace, kdy by nastoupila zákonná domněnka vypořádání BSM uplynutím času, a situaci je třeba řešit žalobou na určení vlastnického práva, kdy v rámci tohoto řízení bude řešena otázka platnosti dohod jako otázka prejudiciální (předběžná) ve vztahu k předmětu řízení. Stejně tak je tomu i u neplatnosti dohody o vypořádání movitých věcí, neboť zde lze situaci řešit žalobou na plnění, případně na určení, zda věc patří do BSM či nikoli“.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 10 C 166/2005-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Dodal, že otázka platnosti smluv o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je otázkou předběžnou ve vztahu k jiným právním otázkám, v daném případě k otázce existence vlastnictví k nemovitostem nebo k otázce práva žalobkyně na vydání nemovitostí nebo věcí movitých ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení předběžné otázky. Rozhodnutí o určení neplatnosti právního úkonu, týkajícího se nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, by podle odvolacího soudu nebylo listinou, která by byla způsobilá pro zápis příslušného věcného práva záznamem do katastru nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že „i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky)“. O takovou situaci jde v dané věci. V rozhodnutích, na které poukázal odvolací soud ve svém rozhodnutí, šlo „o zcela odlišnou situaci, než představuje posuzovaná materie“. Rozhodnutí o platnosti či neplatnosti dohod založí možnost aplikace §149 odst. 4 ObčZ a předložení odpovídajícího návrhu katastrálnímu úřadu k provedení změn v katastru nemovitostí. Žalobkyně je toho názoru, že požadované určení může vytvořit pevný právní základ mezi účastníky řízení. Žaloby na určení, např. vlastnického práva, žalobkyně považuje za neúčelné, „neboť deklarovat jimi stav ke dni 20. 10. 1997 je z hlediska nynějšího postavení účastníků zcela nepřínosné, a učinit předmětem řízení stav aktuální znamená, že žalobkyně se nebude moci domoci žádných svých práv, neboť případní nabyvatelé své postavení uhájí bez ohledu na to, zda je či není dohoda o vypořádání spoluvlastnictví platná či neplatná, neboť i tak nabyli od vlastníka“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že zamítnutím žaloby případné spoluvlastnické právo žalobkyně není nijak ohroženo, nestane se ani více nejistým a její situace se nijak nezmění. Žalobkyně bude muset činit stejné kroky, jako kdyby bylo určeno, že dohody jsou neplatné. Poukázal na to, že s tvrzením o existenci spoluvlastnického práva z titulu uplatnění právní fikce podle §149 odst. 4 ObčZ (nyní §150 ObčZ), žalobkyně přišla až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 10. 11. 2004.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikované v Bulletinu tohoto soudu 1/1993 pod č. 16). Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1239). O takový případ však v dané věci nejde, neboť soud prvního stupně nebyl při aplikaci ustanovení §80 písm. c) OSŘ, podle něhož měla být žaloba podle názoru odvolacího soudu vysloveného v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 4. května 2004, č. j. 10 Co 311/2003-123, posouzena, při uplatnění svých názorů nijak omezen.
Vzhledem k tomu, že podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání přípustné, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Má-li otázka neplatnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo řeší, zda tu právní vztah či právo je či není, naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, publikovaný pod C 775 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti určité dohody ve věcech, kde lze žalovat na plnění, může být dán tehdy, pokud se žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a tím se pak zabrání případným dalším žalobám na plnění, popř. tehdy, pokud by se žalobou na plnění nemohl vyřešit celý obsah sporného právního vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2349/99, publikovaný pod C 248 Souboru). O takový případ však v dané věci nejde. Dovolací soud ve své judikatuře dospěl též k závěru, že žaloba na určení neplatnosti předmětné dohody je žalobou na určení neexistence určité právní skutečnosti, nikoli žalobou na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Taková žaloba by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. V takovém případě by však šlo o jinou žalobou v §80 OSŘ nevypočtenou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, publikovaný pod C 495 Souboru). Vzhledem k tomu, že právní otázky, jak byly vymezeny žalobkyní, soud prvního stupně a soud odvolací vyřešily v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neshledal dovolací soud napadené rozhodnutí soudu odvolacího zásadně právně významným.
S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ v daném případě naplněny. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta, která činí podle §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 1 550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., včetně daně z přidané hodnoty, jejímž je zástupkyně žalovaného plátcem, a která činí 19 % z částky 1 625,- Kč a celkem tedy činí náklady řízení po zaokrouhlení 1 934,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu