ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2605.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2605/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Š. P., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 524/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 26 Co 415/2005-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 5 C 524/2001-158, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. května 2005, č. j. 5 C 524/2001-166, vypořádal společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal jednu ideální polovinu rodinného domu na pozemku parc. č. 220 a pozemků parcelních čísel 220, 221/1, 221/2 a 221/3, zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., na LV pro obec R. a kat. území R. u P., a dále jednu ideální polovinu garáže na pozemku parc. č. 221/2 a garáž na pozemku parc. č. 221/3, zapsané tamtéž na LV. Žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na vypořádacím podílu částku 784 596,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 28. 9. 1998. K tomu datu měli účastníci ve společném jmění manželů ideální polovinu označených nemovitostí. O vypořádání movitých věcí a možných zůstatků na bankovních účtech se účastníci v průběhu řízení dohodli. Žalovaný vyslovil souhlas s tím, aby ideální polovina označených nemovitostí byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně. Znalec Ing. V. Z., CSc., stanovil obvyklou cenu rodinného domu včetně dvougaráže, venkovních úprav a pozemků podle stavu ke dni zániku společného jmění manželů, ale podle cenových předpisů v době rozhodování, částkou 3 138 380,- Kč. Soud prvního stupně v souladu s návrhy účastníků přikázal ideální polovinu nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně. Při výpočtu částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vypořádání jejich společného jmění, soud vyšel z obvyklé ceny stanovené znalcem. Nevyhověl návrhu žalobkyně na vypracování revizního znaleckého posudku o ceně nemovitostí s tím, že znalecký posudek byl vypracován standardním způsobem a soud v něm neshledal žádná pochybení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 26 Co 415/2005-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výrocích o nákladech řízení pod body IV. a V, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i z nich vyvozeným právním závěrem. Námitky žalobkyně, týkající se ocenění nemovitostí, odvolací soud shledal neopodstatněnými. Uvedl, že znalec vypracoval znalecký posudek standardním způsobem, vycházel ze stavu nemovitostí v době zániku společného jmění manželů, cenu rodinného domu stanovil podle cenového předpisu v době rozhodování a cenu pozemků cenou tržní. Stanovená cena, jak vyplývá ze znaleckého posudku, odpovídá obecné ceně, tj. ceně, za kterou by bylo možno nemovitosti v daném místě v době rozhodování prodat. Pokud došlo ke zvýšení ceny pozemků oproti prvnímu znaleckému posudku, odvolací soud poukázal na to, že v prvním znaleckém posudku znalec stanovil cenu pozemků cenou, za kterou by bylo možno koupit pozemky v roce 1998. Nelze souhlasit ani s tím, že ceny zastavěného a nezastavěného pozemku by měly být rozdílné. Je nezbytné, aby i cena pozemků, které jsou předmětem vypořádání, byla vyjádřena cenou tržní. Při vypořádání společného jmění manželů se musí tomu z manželů, který nezíská společnou věc do vlastnictví, dostat takové částky, která mu umožní získat obdobnou věc. Pokud žalobkyně namítala, že pozemky byly vypořádány cenou tržní, zatímco rodinný domek cenou podle cenového předpisu, odvolací soud odkázal na znalecký posudek, z něhož se podává, že cena rodinného domku stanovená podle cenového předpisu odpovídá ceně tržní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení obou soudů žalobkyně spatřuje v tom, že při vypořádání společného jmění manželů vycházely z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné, a dále z nesprávně stanovené obecné ceny nemovitostí. Namítla, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že žalovaný se o získání rodinného domku nijak nezasloužil. Byla to ona, která přesvědčila strýce, aby jim polovinu nemovitostí přenechal. Žalovaný společnou domácnost opustil, řadu let se o nemovitosti nestaral, ani se nepodílel na jejich údržbě. Nestaral se o rodinu ani děti, měl několik mimomanželských poměrů, na které vynakládal i finanční prostředky. Starší dcera z důvodu nedostatku peněz musela ukončit studium na právnické fakultě. Řízení o rozvod jejich manželství trvalo několik let, v té době žalovaný disponoval s účty, na nichž byly uloženy peníze z prodeje jejich družstevního bytu, které v době rozvodu byly již žalovaným vyzvednuty. V roce 2000 si žalovaný pořídil v P. dva byty, na které by z platu neměl prostředky. Bez jejího vědomí a svolení z bytu odvezl značnou část zařízení a vybavení, pouze s ohledem na složitost a zdlouhavost dokazování navrhla, aby předmětem vypořádání byly jen nemovitosti. Podle názoru žalobkyně je značně nadhodnocena obecná cena pozemků, kdy znalec si pro porovnání vybral z nabídky realitních kanceláří nejdražší pozemky, jde ale o pozemky v jiné lokalitě, určené k zastavění v rámci developerské akce. Jejímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku nebylo vyhověno. V souladu s dobrými mravy by na vypořádání neměla žalovanému nic zaplatit. Pokud by soud dospěl k jinému závěru, měl by vzít v úvahu rozhodující podíl žalovaného na rozpadu rodiny a jeho zanedbatelný podíl na získání a udržení majetku a vycházet z jinak stanovené obecné ceny nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Právní otázka musí být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, které v konečném důsledku má vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1164 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezila-li žalobkyně v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalobkyně se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, ani nevymezila.
Námitkám žalobkyně směřujícím proti způsobu určení obvyklé ceny nemovitosti (pozemku) pro účely stanovení výše vypořádacího podílu též nelze přisvědčit, neboť soud prvního stupně i soud odvolací vycházely z tzv. obecné ceny, t. j. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný pod C 45 Souboru). Tato „tržní“ hodnota nemovitosti je ovlivněna místními podmínkami a je závislá nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný pod C 110 Souboru). Soudy v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou vycházely ze stavu nemovitosti v době zániku společného jmění manželů, ale zároveň z ceny majetku v době rozhodování o vypořádání tohoto společného jmění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaný pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami žalobkyně, že soudy by měly zohlednit její zásluhy při získání a udržování majetku a promítnout tuto skutečnost do vypořádacího podílu, se nemohl dovolací soud zabývat, neboť tyto námitky představovaly nové skutečnosti, které žalobkyně dříve neuplatnila a které jsou podle §241a odst. 4 OSŘ nepřípustné. Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž v dovolacím řízení nelze uplatňovat skutečnosti, které dovolatelem nebyly uplatněny nejpozději v odvolacím řízení (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaný v časopisu Právní rozhledy 6/1996 vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.Proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu