ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2634.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2634/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované L. K., zastoupené advokátem, o zaplacení 130 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 38/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2006, č. j. 24 Co 45/2006-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. K. K.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 7 C 38/2002-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované, aby mu z titulu vypořádání společného jmění manželů zaplatila částku 130 000,- Kč. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že manželství žalobce a žalované zaniklo rozvodem 19. března 2001. Dohodou o úpravě a vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu jejich manželství ze dne 19. ledna 2001 si účastníci upravili své vzájemné majetkové poměry pro dobu po rozvodu jejich manželství, a to zejména vypořádání věcí ze společného jmění. Za společné jmění touto dohodou označili přístavbu domu č. p. 101 v S. na stavební parcele č. 337, na které vázne dluh z půjčky poskytnuté K. b., a. s., pobočkou v R. n. K., se splatností ke dni 20. května 2007, který k 28. únoru 2001 bude činit asi 260 000,- Kč, a dohodli se, že po právní moci rozvodového rozsudku bude každý z nich hradit na výše uvedený dluh asi 1 600,- Kč měsíčně do zaplacení s tím, že po úhradě tohoto dluhu žalovaná žalobci zaplatí tolik, kolik bude činit polovina uhrazeného dluhu po právní moci rozvodového rozsudku do zaplacení. Movité věci bude vlastnit ten z účastníků, který je užívá, s tím, že žádný z nich nebude za ně požadovat protiplnění. V řízení o rozvod manželství při jednání dne 28. února 2001 oba účastníci shodně prohlásili, že dohodu z 19. ledna 2001 uzavřeli svobodně, vážně, určitě, bez nátlaku a nikoliv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Této dohodě předcházela dohoda účastníků ze dne 26. září 2000, kterou se žalobce zavázal ke splácení výše uvedeného úvěru a dále že nebude uplatňovat žádné jiné nároky na majetek kromě televize a mrazničky. Žalovaná se zavázala, že po dobu jednoho roku nebude požadovat vyšší výživné než 2 000,- Kč měsíčně. Smlouvou o úvěru uzavřenou mezi K. b., a. s., pobočkou v R. K. jako věřitelem a účastníky jako dlužníky dne 16. května 1997, byl účastníkům poskytnut dlouhodobý úvěr na rekonstrukci domu na stavební parcele č. 337 ve výši 200 000,- Kč a účastníci se zavázali vrátit poskytnuté peněžní prostředky s úroky nejpozději do 20. května 2007 s tím, že počínaje 20. února 1998 budou účastníci splácet jistinu ve výši 3 162,- Kč měsíčně. Ze zpráv K. b., a. s., pobočky R. K. ze dne 9. dubna 2001 a 4. listopadu 2002 bylo zjištěno, že nesplacený zůstatek úvěru představuje ke dni 9. dubna 2001 včetně úroků ke dni konečné splatnosti částku 231 227,72 Kč a na uvedeném úvěru bylo do 19. března 2001 zaplaceno celkem 129 555,395 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda účastníků ze dne 19. ledna 2001 je platná. Uvedl, že i když se v dohodě o přístavbě domu č. p. 101 v S., který je ve výlučném vlastnictví žalované, hovoří jako o společném jmění, ve skutečnosti podle tvrzení žalované přístavbu nepokládali za věc, ale měli na mysli vypořádání hodnot na ni vynaložených. Přisvědčil žalované, že dohodou z 19. ledna 2001 si účastníci vypořádali všechna majetková práva. Protože žalobce k prokázání svých tvrzení, že dohoda o úpravě a vzájemném vypořádání společného majetku pro dobu po rozvodu z 19. ledna 2001 je pouze částečná a že jí nebylo vypořádáno to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na majetek žalované, nenabídl žádný důkaz, naopak v dohodě účastníků ze dne 26. září 2000 se žalobce zavázal ke splácení výše uvedeného úvěru a dále k tomu, že nebude uplatňovat žádné jiné nároky na majetek kromě televize a mrazničky, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. dubna 2006, č. j. 24 Co 45/2006-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že dohoda z 19. ledna 2001 splňuje formální náležitosti smlouvy o vypořádání společného jmění manželů podle §24a odst. 1 zákona o rodině a nabyla účinnosti právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků 19. března 2001. Dovodil, že předmětem vypořádání touto dohodou bylo vypořádání i investic ze společného jmění manželů nabytého na základě úvěru poskytnutého účastníkům K. b., a. s., vložených do přístavby domu v S. č. p. 101, jež je ve výlučném vlastnictví žalované. Podle odvolacího soudu „zavázala-li se žalovaná vypořádat žalobci jednu polovinu částek zaplacených na úhradu dluhu z úvěrové smlouvy po právní moci rozvodového rozsudku, tj. zaplatit mu vypořádací podíl 115 613,86 Kč (231 227,72 : 2), došlo tím k platnému a úplnému vypořádání investic vložených ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalované“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky, „zda při vypořádání závazku patřícího do společného jmění manželů se bez dalšího (tedy bez výslovné dohody o této věci) řeší i (další) investice vynaložené na majetek jen jednoho z manželů“. Namítl, že se žalobou domáhal, „aby bylo vypořádáno to, co na majetek žalované bylo vynaloženo ještě z našich společných peněz nad úvěr“. Soudům vytkl, že se nezabývaly dokazováním skutečnosti, zda přístavba bytové jednotky stála jen půjčené peníze z úvěru nebo více, jak tvrdí žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že závěry soudů obou stupňů jsou správné. Setrvala na stanovisku, že mezi účastníky došlo k vypořádání veškerých majetkových vztahů z jejich společného jmění, a uvedla, že žalobce se rozhodnutím soudu na podkladě jeho žaloby pokusil změnit to, co bylo předtím smluvně ujednáno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001 publikovaném pod C 1164 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, „jestliže zahrnuje posouzení takové právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Právní otázku, která by měla shora popsaný dopad do rozhodovací činnosti obecných soudů, však napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje. V tomto případě rozhodnutí závisí na posouzení správnosti výkladu určité jedinečné dohody účastníků uzavřené podle §24a zákona o rodině, na němž se soudy obou stupňů shodly, a to, zda je či není taková dohoda úplná, pokud jde o vypořádání investic ze společného jmění manželů do majetku, který byl ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Výklad uvedené dohody má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje tak podmínku, aby řešení takové otázky mohlo být relevantní pro rozhodovací činnost soudů v jiných obdobných případech. Pokud dovolatel zformuloval výše citovanou právní otázku, jejíž řešení má povyšovat rozhodnutí odvolacího soudu na rozhodnutí zásadního právního významu, lze jen poznamenat, že nejde o otázku, kterou by odvolací soud řešil, resp. která by pro něj byla určující. Žalobce nebyl ani v odvolacím řízení úspěšný proto, že podle závěru odvolacího soudu byly předmětnou dohodou účastníků vypořádány všechny společné investice do odděleného majetku žalované. S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, který žalobce ve svém dovolání pouze formálně uplatnil, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení, která činí podle §3 odst. 1 bod 5, §4 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 6 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., a celkem tedy činí náklady řízení 6 075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. listopadu 2007
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu