ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.270.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 270/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) V. Š., a b) R. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) B. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1579/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2005, č. j. 9 Co 688/2003-128, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2005, č. j. 9 Co 688/2003-128, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou spoluvlastníky níže uvedeného sporného pozemku. Pozemek užívali v domnění, že jde o část jejich parcely, kterou žalobkyně a právní předchůdce žalobce měli od roku 1956 v pronájmu, v roce 1970 jim k ní bylo zřízeno právo osobního užívání a posléze ji nabyli do svého spoluvlastnictví. Vlastnické právo k části sousedního pozemku nabyli vydržením.
Okresní soud v Lounech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2003, č. j. 9 C 1579/2000-89, určil, že „žalobci V. Š. a R. Š., jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parcelní číslo 707/5, zapsaného pro obec L., katastrální území L. u Katastrálního úřadu v L.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky domu čp. 3, stavební parcely č. 118 a parcely č. 708. Vedle toho užívali jako vlastní část parcely č. 707/3 vedené v katastru nemovitostí jako nemovitost žalovaných. Vlastnictví této části o výměře 45 m², označené v roce 1999 parcelním č. 707/5 (dále „sporný pozemek“), podle názoru soudu prvního stupně žalobci vydrželi; od roku 1970 jej oprávněně drželi a v jeho užívání nebyli až do roku 1998 rušeni.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 9 Co 688/2003-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Vyšel ze skutečnosti, že žalobkyni a jejímu manželovi (právní předchůdce žalobce) bylo v roce 1970 zřízeno právo osobního užívání pozemku, mimo jiné k parcele č. 708 sousedící se sporným pozemkem. Vlastnické právo k pozemku č. 708 žalobcům vzniklo až k 1. 1. 1992 v důsledky novelizace občanského zákoníku („ObčZ“), a proto až do 31. 12. 1991 nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku. Až od 1. 1. 1992, kdy právo osobního užívání vylo přeměněno na právo vlastnické, započal žalobcům běh desetileté vydržecí lhůty, ten však byl přerušen v roce 1999, kdy ohledně hranic pozemků vznikly mezi účastníky spory. Proto žalobci nemohli vlastnické právo vydržet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a odůvodňují je tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzeni věci a řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nemohli vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku, neboť jej před 1. lednem 1992 užívali nikoliv jako vlastníci, ale z titulu práva osobního užívá, a tak je vyloučena jejich dobrá víra. Odkazují na §872 odst. 6 ObčZ a namítají, že účelem novely občanského zákoníku bylo odstranění nerovného postavení občanů, z nichž někteří vlastnictví vydržet mohli a někteří – držitelé z titulu osobního užívání – nikoliv. Odvolací soud v dané věci zakonzervoval nerovné postavení účastníků řízení a jeho rozhodnutí je tak v rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud měl vzít v potaz i zákon č. 198/1993 Sb. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 1 ObčZ).
Právo osobního užívání může být zřízeno jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí jsou určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek (§199 odst. 1 věta první Občz ve znění do novely č. 509/1991 Sb.).
Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby (§872 odst. 1 věta první ObčZ).
Odvolací soud vyšel z toho, že až do 1. 1. 1992 nebyli žalobci držiteli práva vlastnického a že v této době nemohla jejich držba vyústit v nabytí práva vlastnického. Nezabýval se však otázkou, kdo byl v době od přidělení pozemku do osobního užívání v roce 1970 držitelem vlastnického práva ke sporné části pozemku a zda nejsou podmínky pro započtení doby jeho držby do vydržecí doby žalobců (§134 odst. 3 ObčZ). Obdobně lze vyjít z právního názoru, který zaujal dovolací soud v rozsudku ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, publikovaném v Soudních rozhledech, roč. 2003, č. 5; podle tohoto rozsudku v případě, že státní podnik (dříve i národní podnik) vykonával obsah práva hospodaření s majetkem státu (dříve obsah práva hospodaření s národním majetkem) i vůči majetku, který nebyl ve vlastnictví státu, byl stát držitelem tohoto majetku; státní (národní) podnik byl jen jeho detentorem. Oprávněnou držbu státu si může započíst i jeho právní nástupce.
V daném případě mohli být žalobci od počátku výkonu práva osobního užívání až do 1. 1. 1992 jen detentory části sousedního pozemku, který užívali na základě domnělého práva osobního užívání. Avšak vzhledem k tomu, že právo osobního užívání bylo odvozeno od „socialistického společenského vlastnictví“ (§199 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), odvozoval detentor - osobní uživatel své právo od práva vlastníka pozemku přiděleného do osobního užívání. Tento vlastník byl držitelem pozemků přidělených do osobního užívání, jakož i dalších pozemků, které osobní uživatel z titulu osobního užívání užíval, byť nešlo o užívání oprávněné. Vlastníkem pozemků v osobním užívání mohl být jen stát nebo některé tzv. socialistické organizace. Jejich držba části sousedního pozemku, realizovaná osobním uživatelem jako detentorem, ovšem nemohla vyústit před účinností zmíněné novely, tedy před 1. 1. 1992, ve vydržení práva, neboť podle tehdejší úpravy byly tyto subjekty z vydržení vyloučeny. Pokud však byla jejich držba před 1. 1. 1992 oprávněná, může si jí osobní uživatel, jehož právo se jinak transformovalo k 1. 1. 1992 na právo vlastnické, započíst do vydržecí doby. Nebude-li prokázáno, že stát v době, kdy měl takto spornou část sousedního pozemku v držbě, nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tato část patří, a současně bude prokázáno, že uživatelé pozemku byli oprávněnými držiteli práva osobního užívání i k této části, mohou si osobní uživatelé, jejichž právo se transformovalo na právo vlastnické, započíst do vydržecí doby, která jim počala běžet od 1. 1. 1992, dobu oprávněné držby jejich předchůdce – státu nebo jiné tzv. socialistické organizace. Možností započtení této doby se však odvolací soud nezabýval.
Naproti tomu nebylo možno věc řešit podle §872 odst. 6 ObčZ; toto ustanovení totiž řeší důsledky držby vlastnického práva před 1. 1. 1992, o to však v dané věci nešlo.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu