ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.279.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 279/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované MUDr. M. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 185/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 25 Co 265/2005-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. F. L., CSc.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. května 2005, č. j. 3 C 185/2004-65, určil, že „žalobce je vlastníkem stavebního pozemku č. 2643 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku č. 1830/15 – zahrada zapsaných na LV č. pro obec H. a katastrální území H. v P. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště J.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalované M. M. převedla kupní smlouvou uzavřenou na Československý stát – Městský národní výbor v H. v P. pozemkovou parcelu č. 1828/3, o výměře 4683 m2, v k. ú. H. v P., z níž byl geometrickým plánem č. 761-49-504-75 oddělen pozemek parc. č. 1830/15, o výměře 326 m2. Rozhodnutím Okresního národního výboru v J. z 22. 6. 1975 byl pozemek parc. č. 1830/15, o výměře 376 m2, za účelem výstavby řadového rodinného domku přidělen do osobního užívání rodičům žalobce, kteří 30. 7. 1975 uzavřeli také dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, registrovanou státním notářstvím 28. 8. 1975. V souvislosti s pozdější výstavbou rodinného domku č. p. 1720 došlo k rozdělení uvedeného pozemku na st. parc. č. 2643 – zastavěná plocha, o výměře 113 m2 a parc. č. 1830/15 – zahrada, o výměře 242 m2. Rozsudkem soudu prvního stupně z 27. 4. 1994, č. j. 6 C 172/92-76, který nabyl právní moci 2. 8. 1994, bylo určeno, že kupní smlouvou ze dne, uzavřenou mezi kupujícím Československým státem – Městským národním výborem v H. v P. a prodávající M. M., vlastnické právo k pozemku parc. č. 1828/3 na kupujícího nepřešlo. V řízení o dědictví po matce žalobce M. S., zemřelé, byla usnesením soudu prvního stupně č. j. D 387/93-20, které nabylo právní moci 1. 10. 1994, schválena dohoda o vypořádání dědictví uzavřená mezi žalobcem a jeho otcem V. S., na jejímž základě žalobce nabyl vlastnictví k pozemkům parc. č. 1830/15 a st. parc. č. 2643 v k. ú. H. v P. Podle geometrického plánu č. 1742-409/1998 z 3. 5. 2000 došlo k obnovení původních hranic pozemku parc. č. 1828/3. Z pozemku parc. č. 1830/15 byla oddělena parcela č. 3416, která nebyla součástí pozemku původního a na kterou se rozsudek soudu prvního stupně, č. j. 6 C 172/92-76, nevztahuje. Darovací smlouvou z , s účinky vkladu ke dni 24. 4. 2002, převedla M. M. pozemky parc. č. 1830/15 a st. parc. č. 2643 na žalovanou. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu z 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, dospěl k závěru, že právním předchůdcům žalobce vzniklo právo osobního užívání ke sporným pozemkům, které se podle §872 občanského zákona (dále „ObčZ“), ve znění novely č. 509/1991 Sb., k 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. K témuž okamžiku zaniklo vlastnické právo matky žalované a žalobce následně vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyl děděním po své matce. Výše označeným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo sice určeno, že vlastnické právo kupní smlouvou z na stát nepřešlo, a Okresní národní výbor v J. fakticky disponoval s pozemky ve vlastnictví M. M., nicméně za předpokladu správnosti správního aktu až do okamžiku jeho zrušení či změny, což již v daném případě vzhledem k uplynutí lhůty není možné, nelze právní účinky rozhodnutí orgánu státní správy popřít. Soud prvního stupně navíc rozhodl až mnoho let po vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a ani dobrá víra právních předchůdců žalobce ve správním řízení nebyla zpochybněna.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 25 Co 265/2005-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem. K námitce žalované, že pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, č. j. 6 C 172/92-76, zakládá v tomto řízení překážku věci rozsouzené, uvedl, že se o stejnou věc nejedná již z toho důvodu, že nárok, o němž bylo v původním řízení rozhodnuto, se netýkal týchž osob. Jestliže žalovaná přišla v průběhu odvolacího řízení s novým tvrzením, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela, neboť po dobu přesahující deset let za tyto pozemky platila daň z nemovitostí a zároveň byla jako vlastnice pozemků vedena v katastru nemovitostí, odvolací soud konstatoval, že se jedná o nové skutečnosti, k nimž s ohledem na §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále „OSŘ“), nelze v odvolacím řízení přihlédnout. Odvolatelka je mohla uplatnit pouze v řízení před soudem prvního stupně, což však přes náležité poučení podle §119a odst. 1 OSŘ neučinila. Navíc tyto skutečnosti nemohou bez dalšího odůvodnit závěr o dobré víře žalované po dobu stanovenou zákonem a nemohou tedy vést k závěru o vydržení vlastnického práva.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. l písm. c) OSŘ. Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že odvolací soud její námitku vydržení sporných nemovitostí nesprávně posoudil jako skutečnost, kterou byla povinna uplatnit v řízení před soudem prvního stupně. Zaměnil tak právní skutečnost s rozhodnými skutečnostmi, jež je účastník povinen uvést dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí (§119a OSŘ), a k nimž odvolací soud přihlédne pouze pokud jde o výjimky stanovené v §205a odst. 1 OSŘ. Při rozhodování o určení vlastnictví je soud povinen se sám vypořádat s variantou nabytí vlastnictví vydržením, a to aniž by se jí účastník řízení dovolával anebo ji namítal v rámci své procesní obrany. Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) tak žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) OSŘ, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně zamítnuto. Podané dovolání je podle jeho názoru nepřípustné, jelikož nesplňuje podmínky §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 OSŘ, nebo zjevně nedůvodné, přičemž podrobně rozvádí z jakých důvodů žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem vydržením.
Se zřetelem k čl. II body 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) OSŘ);vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první OSŘ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou v tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyšší soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, publikovaném pod C 3631 v Souboru civilních rozhodnutí, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolací soud však v daném případě výklad ustanovení 205a odst. 1 OSŘ za otázku zásadního právního významu nepovažuje. To proto, že se k otázce tzv. nových skutečností ve vztahu k vydržení vlastnického práva k nemovitosti vyjádřil v usnesení z 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2820/2005. Šlo o věc, ve které se jiní žalobci domáhali vůči téže žalované určení svého vlastnického práva k pozemkům, které vznikly rovněž z pozemku parc. 1823/3 v k. ú. H. v P. a které jim byly rovněž původně přiděleny do osobního užívání.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „Dovolatelka namítá, že ani odvolací soud neřešil otázku, zda vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela. Aby se tímto způsobem nabytí vlastnického práva soudy zabývaly, musela by žalovaná tvrdit skutečnosti, dokládající, že nemovitosti měla po vydržecí dobu v oprávněné držbě. Nejvyšší soud uvedl k otázce držby v rozsudku z 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000, publikovaném na internetových stránkách tohoto soudu, že „držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possesionis představuje nakládání s věcí. Podstatou tohoto nakládání (corpus) není jen ve fyzickém ovládání. Corpus possesionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za „ nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.“ Dovolatelka v nalézacím řízení sice uvedla, že se považuje za vlastnici pozemků, tedy že má vůli držet je pro sebe, ale nikoli skutečnosti o tom, že s pozemky jako vlastnice nakládala po vydržecí dobu. Sama teprve v dovolání souhlasí s tím, že vlastnictví k pozemkům nabyli žalobci k 1. 1. 1992. Ti také pozemky, které představují část původně jim /u žalobců c) a d) jejich právním předchůdcům/ přidělených pozemků do osobního užívání ke stavbě rodinných domků, spolu s těmito stavbami od 1. 1. 1992 užívali z titulu vlastnictví a byli jejich držiteli. Žalovaná tedy v nalézacím řízení netvrdila, že se ujala držby předmětných pozemků v obou jejích složkách, a až v dovolání uvádí nové skutečnosti (placení daně z nemovitostí). Charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny, nebo k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím.“
Jak je zřejmé, v předmětném řízení šlo sice o nové skutečnosti uvedené žalovanou až v dovolacím řízení, ale závěry dovolacího soudu jsou v daném případě použitelné i pro výklad pojmu nové skutečnosti v §205a odst. 1 OSŘ. Dovolatelka před soudem prvního stupně uvedla, že se považuje za vlastnici pozemků, tedy že má vůli držet je pro sebe, ale nikoli skutečnosti o tom, že s pozemky jako vlastnice nakládala po vydržecí dobu. Teprve v odvolacím řízení přišla s tvrzením, že platila daň z těchto nemovitostí. Žalovaná tedy před soudem prvního stupně netvrdila, že se ujala držby předmětných pozemků v obou jejích složkách a až v odvolacím řízení uvedla nové skutečnosti (placení daně z nemovitosti).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Žalovaná je povinna podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 277/2006 Sb., ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 276/2006 Sb., a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu