ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3035.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3035/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) J. M., a 2) MUDr. M. P., právnímu nástupci původní druhé žalované L. P., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně V. K., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 135/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005, č. j. 27 Co 137/2005-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2004, č. j. 13 C 135/2001-338, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně, žalované 1) a původně žalované 2) L. P. k nemovitostem, a to domu č. p. 541, domu č. p. 2091 a pozemkům parcelních čísel 4230/1 – zastavěná plocha a nádvoří, 4231/2 – zahrada a 4232 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaným u Katastrálního úřadu v K. na LV č. pro obec a kat. území K., a dále pozemkům parcelních čísel 4230/2 – zastavěná plocha a nádvoří a 4231/1 – zahrada, zapsaným tamtéž na LV č. pro obec K. a kat. území K., a tyto nemovitosti přikázal o výlučného vlastnictví žalobkyni. Žalobkyni uložil, aby žalovaným zaplatila každému z nich částku 395 293,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, a to u domů č. p. 541 a 2091 a pozemků parcelních čísel 4232, 4230/1 a 4231/2 žalobkyně v rozsahu 5/6 a každá ze žalovaných 1/12, u pozemků parcelních čísel 4230/2 a 4231/1 žalobkyně v rozsahu 2/3 a každá ze žalovaných 1/6. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k těmto nemovitostem mezi účastnicemi nedošlo. Znalec Ing. M. stanovil tržní cenu nemovitostí k 30. 8. 2002 částkou v rozpětí 3 600 000,- až 4 150 000,- Kč. Žalobkyně soudu předložila znalecký posudek Ing. B. M., který stanovil cenu všech nemovitostí částkou 1 600 000,- Kč. Z revizního znaleckého posudku Ing. V. Z. soud zjistil, že tržní cena všech nemovitostí činí 4 216 180,- Kč a že podle znalce v podstatě odpovídá tržní ceně stanovené znalcem Ing. M. s přihlédnutím k časovému odstupu dvou let, v němž byly posudky vypracovány. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem jsou v daném případě naplněny. Za daných poměrů je pak na místě, aby všechny nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných soud vyšel z ceny nemovitostí stanovené revizním znaleckým posudkem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 27 Co 137/2005-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že tam, kde se v rozsudku hovoří o druhé žalované, jedná se o druhého žalovaného MUDr. M. P. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných vyšel z přesvědčivého znaleckého posudku Ing. Z., který v souladu s požadavkem soudu vyčíslil obvyklou (tržní) cenu nemovitostí, takže ani odvolací soud neshledal důvod pro doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem ke stanovení tržní ceny nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že otázka výše přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných byla řešena v rozporu s hmotným právem a konstantní praxí dovolacího soudu (Rc 15/1999). Přiměřená náhrada za spoluvlastnické podíly žalovaných byla určena podle obvyklé ceny stanovené znalcem Ing. Z., který položil rovnítko mezi cenou stanovenou podle cenového předpisu a cenou obvyklou. Ze znaleckého posudku nevyplývá, že by se znalec zabýval skutečnou situací na trhu s nemovitostmi a že by porovnával nabídku nemovitostí obdobných nemovitostem posuzovaných. Pouze stručně konstatoval, že „otázky vznesené žalobkyní byly konzultovány s realitní kanceláří“. Žalobkyně poukázala na to, že má-li být náhrada přiměřená, musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří stavby, ale také i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Závěr odvolacího soudu, že cena stanovená znalcem Ing. Zvěřinou je cenou obvyklou, nemůže obstát. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku, která by dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a hodnocení znaleckého posudku z hlediska určené ceny nemovitostí není otázkou právní, ale skutkovou.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita.
Výkladem pojmu „přiměřená náhrada“ se dovolací soud ve své judikatuře již zabýval a konstatoval, že přiměřenou náhradu ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném čase. Za takovou nelze považovat náhradu, vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu o oceňování nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 110). Podle tohoto rozhodnutí je tedy určující cena obvyklá.
Dovolací námitky žalobkyně v podstatě spočívají jen v tom, že cena předmětných nemovitostí stanovená znalcem Ing. V. Z. není cenou obvyklou, ale cenou tzv. administrativní, neboť nepřihlíží zejména k nabídce a poptávce po těchto nemovitostech v daném místě a čase. Obvyklou cenou nemovitosti v určité době se obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde o cenu, za kterou by určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat či koupit. Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové – srov. ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, podle kterého se znalec na požádání příslušného orgánu může zabývat jen takovými skutečnostmi, k jejichž posouzení je třeba jeho odborných znalostí. Jestliže pak soud při stanovení obvyklé ceny akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, resp. při hodnocení provedených důkazů ve smyslu §132 OSŘ. Takovéto pochybení pak podle okolností může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo podle §241a odst. 3 OSŘ (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Opodstatněním těchto dovolacích důvodů se dovolací soud může zabývat jen v případě, kdy je dovolání přípustné. Lze tedy uzavřít, že akceptace znalcem stanovené obvyklé ceny věci soudem představuje skutkové zjištění soudu o ceně věci. Ve prospěch uvedeného názoru svědčí i běžná praxe nalézacích soudů, které ve sporech o vypořádání společného majetku připouštějí, aby se účastníci shodli na ceně (zpravidla méně hodnotných) věcí, a to s odkazem na ustanovení §120 odst. 4 OSŘ, podle kterého soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Protože dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny, dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšní žalovaní sami navrhli, aby takto bylo rozhodnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu