ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3103.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3103/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. V. F., zastoupenému advokátem, a 2) Ing. Z. F., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 93/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2006, č. j. 19 Co 528/2005-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám D. R.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. 11 C 93/2005-32, zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí domu č. p. 394 na parcele číslo 1287 a parcely číslo 1287 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. O., na listu vlastnictví číslo pro obec a katastrální území Ž.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 19. 11. 1965, uzavřenou ve formě notářského zápisu, manželé G. a M. F. prodali manželům Z. a M. Ž. dům č. p. 394 a stavební pozemek parc. č. 1287 v kat. území Ž. za kupní cenu 15 000,- Kč. Kupující zaplatili kupní cenu i notářské poplatky. Tato kupní smlouva nebyla státním notářstvím registrována. Manželé Ž. se do domu nastěhovali a provedli v něm stavební úpravy. Manželství Z. a M. Ž. zaniklo rozvodem 1. 2. 1984 poté, co se Z. Ž. v květnu 1980 odstěhoval ze společné domácnosti s M. Ž. K majetkovému vypořádání mezi nimi nedošlo a sporné nemovitosti pak užívala jen žalobkyně. Z. Ž. 9. 8. 1996 zemřel, v řízení o projednání dědictví po něm předmětné nemovitosti nebyly vypořádány. Tyto byly předmětem dodatečného projednání dědictví po G. F., zemřelém 13. 10. 1985 a podle rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 9. 11. 2004, č. j. 20 D 1190/2004-32, je nabyli do podílového spoluvlastnictví žalovaní, každý v rozsahu jedné poloviny. Ti jsou také v katastru nemovitostí na LV č. pro obec a kat. území Ž. vedeni jako jejich spoluvlastníci. Žalobkyně věděla, že k registraci kupní smlouvy z 19. 11. 1965 nedochází, prostřednictvím Dr. Ř. byl učiněn dotaz na státní notářství, zda smlouva již byla registrována, a od Dr. Ř. se dověděli, že se tak dosud nestalo. Po odchodu Z. Ž. ze společné domácnosti se žalobkyně o registraci smlouvy přestala zajímat. Po smrti Z. Ž. v souvislosti s plánovanou přípojkou plynu se dověděla, že v katastru nemovitostí není vedena jako vlastnice sporných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a její manžel se nestali vlastníky sporných nemovitostí na základě kupní smlouvy z 19. 11. 1965, neboť podle §134 odst. 2 ObčZ v tehdy platném znění ke smlouvě o převodu nemovitosti bylo zapotřebí registrace smlouvy státním notářstvím, s níž byl spojen přechod vlastnictví, k níž v daném případě nedošlo. Ke vkladu vlastnického práva žalobkyně na podkladě označené kupní smlouvy nemohlo dojít ani do katastru nemovitostí s ohledem na §47 odst. 3 a §507a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb., podle kterého nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo k registraci, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili. Vlastnictví k nemovitostem žalobkyně nenabyla ani vydržením pro nedostatek dobré víry, že jí nemovitosti patří, jestliže věděla, „že registrace není provedena a že celý proces uzavření kupní smlouvy tak není ukončen“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 19 Co 528/2005-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzení věci. Dodal, že v daném případě existuje titul (kupní smlouva z 19. 11. 1965), od kterého žalobkyně mohla odvozovat svou dobrou víru. Z výpovědi žalobkyně však nepochybně vyplynulo, „že věděla o nutnosti registrace kupní smlouvy státním notářství i o tom, že registrace uvedené kupní smlouvy provedena nebyla. Musela tedy předpokládat, že smlouva nevyvolá zamýšlené právní důsledky, resp. nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí. Ostatně to by nebyla ani v případě, kdy by byla přesvědčena, že taková kupní smlouva (tzn. kupní smlouva, která nebyla registrována státním notářstvím) k nabytí vlastnictví postačuje“. Držba žalobkyně tak nebyla oprávněná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvedla, že k registraci kupní smlouvy z 19. 11. 1965 nedošlo v důsledku trestněprávního jednání pracovnice Státního notářství v Ú. O. paní Z., která zpronevěřila peníze zaplacené kupujícími za registraci této smlouvy. Namítla, že soudy obou stupňů při hodnocení dobré víry nepřihlédly ke skutečnostem, které tvrdila, a nesprávně vyložily kritéria objektivního posouzení její dobré víry. Poukázala na to, že do 31. 3. 1964 měla registrace smlouvy deklaratorní účinky a od 1. 4. 1964 konstitutivní. Způsob uzavírání kupní smlouvy byl stále stejný a „účinky registrace státním notářstvím nemohly mít pro laika význam stejný jako pro osoby s právním vzděláním“. Žalobkyně uskutečnila všechny kroky nutné k dovršení přechodu vlastnického práva včetně zaplacení notářských poplatků a získala tak opodstatněné přesvědčení o nabytí vlastnického práva. „Jestliže pak nedošlo k převodu vlastnictví z důvodu zavinění na straně orgánů vykonávajících úkoly státu, je více než žádoucí, aby právě v tomto případě soud ze všech okolností posoudil případ nabytí vlastnického práva oprávněným držitelem.“ Pro posouzení věci není bez významu §130 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č. 509/1991 Sb., podle kterého v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Dobrou víru žalobkyně dokladují: uzavření kupní smlouvy ve formě notářského zápisu, zaplacení poplatků spojených s registrací, zaplacení kupní ceny, placení daní a poplatků spojených s vlastnictvím nemovitostí, žádost o stavební povolení, realizace úmyslu opravovat a spravovat majetek ve svém vlastnictví, placení pojištění z nemovitostí. Věc je také třeba posoudit z hlediska §3 ObčZ a při rozhodování zohlednit i délku doby, po kterou žalobkyně dům užívala, a skutečnost, že jako laik neznala právní význam registrace smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kterou konkrétně ve vyjádření zmínil, nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu. K věci samé uvedl, že pokud se žalobkyně v roce 1965 ujala držby nemovitostí na základě smlouvy o jejich převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastnicí, i když subjektivně o tom mohla být přesvědčena.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je buď založena zákonem anebo kladnou úvahou dovolacího soudu. V prvém případě tato přípustnost vyplývá přímo či objektivně z taxativního vymezení rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterým je dovolání přípustné, uvedených v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a) a b) a §238 odst. 1 , 238a odst. 1 a §239 OSŘ s omezením uvedeným v §237 odst. 2 OSŘ. V druhém případě je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b), závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zatímco přípustnost dovolání v prvním případě je garantována zákonem, v druhém případě upraveným v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolatel nárok na projednání jeho dovolání nemá jistý a je odkázán na to, k jakému závěru o přípustnosti dovolání dospěje dovolací soud. Teorie označuje dovolání tohoto druhu jako dovolání nenároková. Zásadní kriteria či vodítka, usměrňující úvahy dovolacího soudu o přípustnosti nenárokového dovolání, jsou příkladmo uvedena v §237 odst. 3 OSŘ, podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jestliže shodná právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu byla již vyřešena rozhodnutím dovolacího soudu v jiné obdobné věci (rozhodnutími dovolacího soudu v jiných obdobných věcech) a neodchýlil-li se dovolací soud od takového (takových) rozhodnutí, je tím (při principu vázanosti soudním rozhodnutím) presumováno, že byla vyřešena v souladu se zákonem, t. j. v souladu s hmotným právem, šlo-li o otázku hmotněprávní. Takový případ pak nelze podřadit pod žádnou ze tří skutečností odůvodňujících přípustnost dovolání uvedených v §237 odst. 3 OSŘ. Právní otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, byla již totiž rozhodnutím dovolacího soudu řešena, ohledně ní není judikatura dovolacího soudu rozporná a soulad jejího řešení s hmotným právem se právem předpokládá.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z výše uvedeného lze shrnout, že předpoklady přípustnosti tzv. nenárokového dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu uvedené v ustanovení §237 odst. 3 OSŘ nejsou naplněny, jestliže toto rozhodnutí je v souladu s bezrozpornou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud již dříve vyslovil, že pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaný pod C 1481 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Dále lze odkázat na právní názor často judikovaný jak obecnými soudy tak Ústavním soudem, podle kterého na základě ustanovení §3 odst. 1 ObčZ nelze konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1555/96, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 7/1997, s. 375. Rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá jednotné judikatuře Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny nejsou, když ani jiné skutečnosti, než jsou ty výslovně uvedené v §237 odst. 3 OSŘ, které by mohly napadené rozhodnutí odvolacího soudu povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu, nebyly ani tvrzeny. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému 1) vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Tyto náklady představují odměnu advokáta, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb., a celkem tedy činí 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 1) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu