ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3111.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 3111/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) F. Č. a b) M. Č., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) A. H. a 2) P. H., o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 148/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. června 2005, č. j. 59 Co 86/2005-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 5 C 148/2002-58, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli zavázáni vyklidit ve prospěch žalobců část pozemku parc. o celkové výměře 15,90 m2 v k. ú. J. u Z., a to část tohoto pozemku, nacházejícího se ze spodní strany z pohledu z hlavní cesty a hraničící s jejich pozemkem st. parc. a parc. v k. ú. J. u Z. v délce 22,08 metrů a v šířce 0,72 m od hlavní cesty veřejné komunikace po přední roh stodoly, nacházející se na parc. č. 291 v k. ú. J. u Z. a tuto část pozemku vyklizenou a uvedenou do původního stavu předat žalobcům do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění pozemek parc. v k. ú. a obci J. u Z., sousední pozemky parcelních čísel 295 a 296 jsou ve společném jmění žalovaných. Původně odděloval pozemky účastníků drátěný plot na betonové podezdívce, která byla zbudována po dohodě právních předchůdců účastníků, a to F. Č., otce žalobce a), a M. D., otce žalované 2). V roce 1995 žalovaní nahradili drátěný plot na podezdívce zídkou z bílých cihel. Jak vyplývá z grafické přílohy znaleckého posudku znalce z oboru geodézie a kartografie Ing. R. P., délka tohoto oplocení činí 18,20 m a začátek tohoto oplocení - vnější strana oplocení z pohledu žalovaných - na jihozápadní straně přestavuje hranici mezi pozemky parc. č. 291, 295 a 1294 (bod č. 8), oplocení, resp. vnější strana podezdívky z pohledu žalovaných, končí na rohu hospodářské budovy na pozemku parc. č. 290/2 (bod č. 24) a na své severovýchodní straně leží 0,26 m uvnitř pozemku parc. č. 290/2 (sousedící s pozemkem parc. č. 291). S poukazem na takto zjištěný zásah oplocení žalovaných do pozemku žalobců parc. č. 291 a skutečnost, že oplocení se nachází na betonové podezdívce postavené po dohodě právních předchůdců účastníků, dospěl soud prvního k závěru, že výkon práva žalobců na ochranu jejich vlastnického práva k pozemku parc. č. 291 je v rozporu s dobrými mravy, a žalobu proto podle §3 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“) zamítl. Pokud žalobci namítali, že žalobou sledují také řešení odtokových poměrů svých pozemků, soud prvního stupně odkázal na to, že rozsudkem téhož soudu z 8. 7. 1999, č. j. 8 C 232/96-80, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 4. 10. 2001, č. j. 13 Co 663/99-97 (právní moc 10. 12. 2001), byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaní zabránili stékání povrchové vody z jejich pozemků parcelních čísel 295 a č. 296 v k. ú. J. u Z. na pozemky žalobců parcelních čísel 291 a 290/2 položením betonových polorour v celé délce styku uvedených pozemků přiměřeně vyspádovaných směrem k silnici.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem z 22. června 2005, č. j. 59 Co 86/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výkon práva žalobců, aby žalovaní vyklidili pozemek žalobců, který zabírají zídkou na podezdívce jen v nepatrné části, zbudovanou po vzájemné dohodě jejich právních předchůdců, je v rozporu s dobrými mravy §3 odst. 1 ObčZ. Vzal také v úvahu, že odtokové poměry pozemků žalobců vůči pozemkům žalovaných byly již vyřešeny pravomocným soudním rozhodnutím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost uplatňují podle „§241a písm. b) občanského soudního řádu“ (dále „OSŘ“) a vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ) však namítají, že skutkové zjištění, ze kterého vycházel odvolací soud, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Žalobci totiž namítají, že zídka zasahuje do pozemku žalovaných ve větším rozsahu, než naměřil znalec Ing. P. - jde o trojúhelník o šíři 0,79 m a délky 18,20 m. Tato plocha má pro žalobce zásadní význam, neboť měli vybudovány ze strany od žalovaných na své parcele půlkorýtka k odtoku povrchové vody, takže si mohli tato korýtka na svém pozemku udržovat. Nyní je však žalovaní nechtějí k této údržbě pustit, navíc je zasypali a změnili vodoteč, takže voda nyní teče do stodoly žalobců. Proto je závěr soudů obou stupňů o výkonu práva žalobců v rozporu s dobrými mravy nesprávný. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenými oprávněnými osobami - účastníky řízení, a dále se zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Protože rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí jeho prvým rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž nutno dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 OSŘ).
Protože dovolatelé namítali jen nesprávnost skutkových zjištění, lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolací soud proto dovolání proti tomuto rozsudku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalovaným by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu