ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3124.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3124/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. L. Z. a b) E. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Z. o. d. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 545/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 771/2005-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 3 C 545/2003-137, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku pozemek parc. č. 46/1 v k. ú. S. u B., zapsaný na LV u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště P., tak, že odstraní hromadu zeminy a kamení nacházející se na tomto pozemku“. Dále o rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalobců A. M. nabyla dědictvím po svých rodičích mimo jiné v kat. území S. u B. pozemek parc. č. 46 – zahradu o výměře 2084 m2. Tento pozemek byl právními předchůdci A. M. vnesen do tehdejšího jednotného zemědělského družstva (dále jen „JZD“), právního předchůdce žalovaného, založeného v roce 1957, a byl družstvem užíván k přístupu ke stodole nacházející se na stavební parc. č. 33/3. Geometrickým plánem z 28. 11. 1985, číslo 93095-04-399-85, došlo k rozdělení pozemku parc. č. 46 na par. č. 46/1 o výměře 686 m2 a parc. č. 46/2 o výměře 1398 m2. Pozemek parc. č. 46/2 A. M. prodala kupní smlouvou z 27. 5. 1986 J. a D. Š. a pozemek parc. č. 46/1 kupní smlouvou z 15. 11. 2002 žalobcům, kteří jsou v katastru nemovitostí vedeni jako jeho vlastníci. Rozdělení pozemku parc. č. 46 bylo zapsáno při zápisu kupní smlouvy z 27. 5. 1986 do evidence nemovitostí. Na pozemku žalobců se nachází hromada zeminy a kamení do výšky cca 3,5 m a co do šířky cca 8-10 m, která je zarostlá trávou. Podle soudu prvního stupně i když nebylo přesně zjištěno, zda k navršení zeminy a kamení nyní na pozemku žalobců došlo v průběhu 60. či 70. let minulého století v souvislosti s terénními úpravami na pozemcích před stodolami za účelem zlepšení příjezdu traktory ke stodolám, nebo zda až počátkem 80. let přehrnutím původní hromady u vrat stodoly, najisto se tak stalo ještě před rozdělením pozemku parc. č. 46. Soud prvního stupně zaujal právní názor, že k pozemku parc. č. 46 vzniklo právo družstevního užívání ve smyslu §36 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, neboť v době, kdy byl tento pozemek právním předchůdcem A. M. sdružen do JZD, měl výměru nad 0,1 ha a jeho výměra tak nebránila vzniku tohoto práva. Pokud právní předchůdce žalovaného prováděl na pozemku parc. č. 46 terénní úpravy, při nichž došlo k navršení zeminy a kamení, činil tak v souladu s §37 odst. 3 zák. č. 122/1975 Sb., podle kterého „družstvo mohlo provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby, měnit podstatu sdružených pozemků a čerpat z ní a zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnosti družstva i obytné domy v rámci podnikové bytové výstavby“. Za této situace soud nepovažoval za podstatné, zda zemina na hromadě pochází výhradně z předmětného pozemku či i z pozemků sousedních, a nehodnotil, zda předmětná hromada má charakter věci v právním smyslu.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 771/2005-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování spisy Státního notářství v P. sp. zn. D 135/78, 3 D 1107/81 a N 246/86, stanovami JZD z roku 1976, listinou týkající se vstupu J. H., otce A. M., do družstva – částí kroniky obce S. z roku 1957 a výslechem A. M. a vzal za prokázané, že právní předchůdce žalovaného byl založen v roce 1957 a že J. H. skutečně musel vstoupit do vzniklého JZD v roce 1957, neboť v té době byl zvolen do revizní komise družstva. Podle identifikací parcel založených ve spisech o projednání dědictví po zemřelých A. H. a J. H. byla u zahrady parc. č. 46 poznámka, že je v užívání vlastníka nikoli v užívání socialistické organizace, jak tomu bylo u jiných pozemků. O tom, že pozemek parc. č. 46 byl skutečně v užívání vlastníka, svědčí i skutečnost, že A. M. v roce 1986 prodala tu část pozemku parc. č. 46, kterou i po vstupu J. H. do družstva rodina skutečně užívala. Žalovaný nedoložil zápis provedený ve smyslu článku 4 tzv. Druhých Vzorových stanov, vyhlášených v částce č. 40/1953 Ú. l., a sepsaný s J. H., který měl obsahovat seznam sdružených pozemků s uvedením katastrálních čísel a výměry. Podle názoru odvolacího soudu, pokud by ve skutečnosti byl sdružen i pozemek parc. č. 46, pak by stejně jako u ostatních sdružených pozemků bylo uvedeno, že je v užívání socialistické organizace. Odvolací soud proto nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdce žalovaného užíval sporný pozemek jako pozemek sdružený ke společnému družstevnímu užívání, a úvahy o tom, zda s ním žalovaný nakládal ve smyslu zákona č. 122/1975 Sb., pokládal za nadbytečné. A. M. byla srozuměna s tím, že družstvo kromě její stodoly užívalo i část pozemku parc. č. 46 jako příjezdovou cestu ke stodole, neboť jiná přístupová cesta ke stodole nebyla. Z důvodu lepšího vjezdu do stodoly družstvo přistoupilo k vybagrování zeminy a k jejímu navršení na té části pozemku, která je nyní vlastnictvím žalobců. Záležitosti ohledně parc. č. 46 vyřešili ještě rodiče A. M. za svého života a po vstupu J. H. do družstva ji nevyužívali a rodina byla srozuměna s tím, že ji užívá družstvo. Hromada zeminy a kamení rodině nevadila. Ke vrácení předmětného pozemku nemusela činit žádné právní úkony, pozemek prostě začala užívat. Odvolací soud dovodil, že A. M. konkludentně (§35 odst. 1 ObčZ) souhlasila s užíváním parc. č. 46 družstvem, nebránila se ani změnám, které byly na pozemku prováděny, a to ani v době, kdy v roce 1990 její rodina začala pozemek opět užívat, proto se právní předchůdce žalovaného nedopustil neoprávněného zásahu do vlastnických práv A. M. k pozemku a následně do práv žalobců.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovozují z toho, že „je zde řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která se týká neoprávněného zásahu do vlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 o. z., a konkludentně učiněného právního úkonu ve smyslu §35 odst. 1 o. z.“. Namítli, že ze skutečnosti, že rodina A. M. druhou část pozemku jako zahradu neužívala, nelze dovozovat, že A. M. souhlasila s tím, že pozemek bude užívat někdo jiný. Je pouze na vůli vlastníka, zda bude předmět svého vlastnictví užívat nebo jej bude jen držet a nebude s ním nijak nakládat. Právní předchůdce žalovaného si vzal do užívání stodolu a další hospodářské budovy č. p. 12 ve S. a neřešil, zda do těchto budov má zajištěný přístup. „Prostě začal užívat jako příjezdovou cestu předmětný pozemek a choval se tak, jako kdyby tento pozemek měl v družstevním užívání.“ Takové jednání právního předchůdce žalovaného nelze považovat za oprávněné. Podle žalobců se rodina A. M. a později i ona sama nemohli bránit neoprávněnému užívání části pozemku právním předchůdcem žalovaného, neboť pracovali v družstvu a „jako zemědělci neměli jinou možnost obživy“. K nahrnutí hromady zeminy na pozemek nyní ve vlastnictví žalobců, k čemuž podle výpovědi svědka J. mělo dojít v letech 1982 až 1983 a podle čestného prohlášení A. M. z 27. 4. 2003 v roce 1984, A. M. nikdy žádný souhlas neudělila, navíc v té době ve S. již nebydlela a o jejím navezení se dověděla náhodou. Počínání A. M. nelze proto považovat za konkludentně udělený souhlas. Žalobci se při koupi pozemku od A. M. dověděli, že se snažila s žalovaným dohodnout na odstranění hromady zeminy, ale bezvýsledně. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání. Uvedl, že „podle stávající judikatury k odevzdání nemovitostí do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů, a to ať již jde o zákon č. 49/1959 Sb., popříp. na základě stanov bývalých zemědělských družstev nebo jiných jejich vnitrodružstevních předpisů, nebylo nutno činit žádné smluvní právní úkony mezi družstvem a členem družstva, neboť k přechodu vlastnictví i k družstevnímu užívání pozemků došlo v důsledku vstupu člena do družstva. Pokud tedy došlo ke vstupu pana H., jako vlastníka těchto nemovitostí, v roce 1957 do družstva, na družstvo přešlo vlastnictví hospodářské budovy a zcela nepochybně družstvu vzniklo právo družstevního užívání k parcele, kterou se žalobci domáhají vyklidit“. Pokud žalovaný provedl terénní úpravy sdruženého pozemku za účelem zlepšení přístupu ke sdružené stodole, šlo o zcela oprávněný zásah do podstaty pozemku. Nahrnutím zeminy nevznikla nová věc, která by byla ve vlastnictví žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a řádně zastoupenými, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá. Odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že právní předchůdkyně žalobců, A. M., konkludentně vyjádřila souhlas s užíváním svého pozemku právním předchůdcem žalovaného. Řešení otázky, zda účastník řízení nebo jeho právní předchůdce za jedinečných konkrétních souvislostí vyjádřil neformální souhlas s určitým jednáním jiné osoby, nemůže zásadní právní význam přezkoumávaného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání navodit. Zjištění, zda v konkrétním případě právní předchůdce účastníka dal dostatečně najevo souhlas s určitým jednáním, je zjištěním skutkového charakteru, které tak nemůže být podrobeno přezkumu dovolacím soudem. V dovolacím řízení se dokazování provádí výhradně za účelem prokázání uplatněného dovolacího důvodu, nikoli pro přezkum skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které jsou pro Nejvyšší soud závazné (§243a odst. 2 OSŘ). Řešení určité právní otázky, jež je předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, musí také dopadat nejen na konkrétní projednávanou věc, ale musí být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a v konečném účinku tak mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, publikovaný pod C 4008 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V tomto případě však tomu tak není.
S ohledem na skutečnost, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a náklady žalovaného spojené s jeho vyjádřením se k dovolání žalobců nelze považovat za účelně vynaložené, neboť nenamítl nepřípustnost dovolání, ale hodnotil věc po stránce hmotně právní, navíc odlišně od správného hodnocení věci odvolacím soudem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ a contrario).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu