ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3472.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3472/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované J., a. s. zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 559/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2006, č. j. 8 Co 790/2006-634, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných pozemků, k nimž je v katastru nemovitostí duplicitně zapsáno vlastnictví obou účastnic sporu. Pozemky, ač přidělené v roce 1948 jejím právním předchůdcům, stát v roce 1961 přidělil znovu, a to národnímu podniku, který byl právním předchůdcem žalované společnosti.
Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala, aby soud určil, že vlastnicí sporných nemovitostí je ona, neboť část pozemků získal její právní předchůdce od právních předchůdců žalobkyně směnnou smlouvou z roku 1948 a část přídělovou listinou vydanou v roce 1961.
Poté, co předcházející pravomocná rozhodnutí ve věci vydaná v nalézacím řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudky ze dne 3. října 2002, č. j. 22 Cdo 306/2001-186, a ze dne 22. července 2004, č. j. 22 Cdo 1442/2004-505, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. ledna 2005, č. j. 5 C 559/2004-536, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je ve shora uvedené obci a katastrálním území vlastnicí stavebních parcel č. 311/2, 317/1, 357/1, 359/1, 672, 673, 752/1, 1153/7 a pozemkových parcel č. 1153/10, 1153/11, 1153/12, 1153/16 a 1153/25 ve výměrách zde podrobně uvedených, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované. Výrokem pod bodem II. zastavil řízení o určení, že žalobkyně je vlastnicí stavebních parcel č. 172/3, 179/2, 317/2, 813 a pozemkových parcel č. 1132/9, 1153/22, 1153/24, 1153/26, 1153/28, 1153/23 a 1279/5 ve výměrách zde podrobně uvedených, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované. Výrokem pod bodem III. zamítl vzájemnou žalobu, aby bylo určeno, že jediným výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených pod bodem I. je žalovaná. Výrokem pod bodem IV. určil, že žalovaná je vlastnicí stavebních parcel č. 172/3, 179/2, 317/2, 813 a pozemkových parcel č. 1132/9, 1153/22, 1153/24, 1153/26, 1153/28, 1153/23 a 1279/5 ve výměrách zde uvedených, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované. Výrokem pod bodem V. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 8 Co 876/2005-575, k odvolání žalobkyně i žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně, který zůstal odvoláním nedotčen ve výrocích pod bodem II. a IV., tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí všech parcel uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. ve výměrách v něm podrobně specifikovaných, zapsaných na listu vlastnictví č. 5465 dosud jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované, když současně zamítl návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí týchž parcel. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1442/2004-505, podle něhož projednávaná věc je v obecné rovině obdobná věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Nejvyšší soud poté k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. února 2006, č. j. 22 Cdo 25/2006-608, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2005, č. j. 8 Co 876/2005-575, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že obě účastnice sporu podaly žalobu na určení vlastnictví k věci; jde do značné míry o posouzení otázky, zda v této věci lze žádat o ochranu prostřednictvím žalob na určení vlastnictví anebo zda žalobkyně měla uplatnit restituční nárok a tudíž jí žaloba na určení vlastnictví nenáleží. Ve věci je nesporné, že stát, který původně pozemky přidělil předchůdcům žalobkyně, je v roce 1961, kdy již nebyl jejich vlastníkem, přidělil národnímu podniku, tedy v podstatě sám sobě; na základě zmíněného rozhodnutí o přídělu se však stát nemohl stát vlastníkem takto přidělených pozemků. Ovšem pokud se chopil jejich držby, učinil tak bez (platného) právního důvodu a žalobkyně nemůže mít s žalobou úspěch ve světle pravidel konstatovaných v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 27, č. C 2187, ve kterém se uvádí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva“. Uvedené pravidlo se však uplatní jen pro ty pozemky, které na stát skutečně bez právního důvodu přešly, jinak řešeno na ty, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob. Pouhé vydání právního aktu, nezavazujícího dosavadního vlastníka, bez převzetí držby nemohlo mít za následek převzetí věci státem bez právního důvodu. V dané věci se však stát podle tvrzení žalobkyně ujal prostřednictvím n. p. J. jen části nesprávně přidělených pozemků, část jich údajně zůstala v užívání zemědělského družstva a byla jí po roce 1990 tímto družstvem předána. Na tyto pozemky, jejichž držby se stát nechopil, nelze vztáhnout právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a žalobkyně může žádat ochranu vlastnictví k nim podle obecných předpisů. V dalším řízení bude třeba se uvedeným tvrzením žalobkyně zabývat a pozemky, jejichž držby se stát případně nechopil, specifikovat.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 8 Co 790/2006-634, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. ledna 2005, č. j. 5 C 559/2004-536, „který zůstal odvoláním nedotčen ve výroku v odstavci II. o částečném zastavení řízení a ve výroku v odstavci IV. o určení žalované vlastnicí některých parcel“ ve zbytku změnil tak, že určil, že „žalovaná J., a. s. je v obci J. H., k. ú. O. u J. H. vlastnicí stavebních parcel č. 311/2 zastavená plocha-nádvoří o výměře 271 m², č. 317/1 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 300 m², č. 357/1 zastavěná plocha-nádvoří o výměře 383 m², č. 359/1 zastavěná plocha-nádvoří o výměře 297 m² č. 672 zastavěná plocha-nádvoří o výměře 430 m², č. 673 zastavěná plocha-nádvoří o výměře 72 m², č. 752/1 zastavěná plocha-nádvoří o výměře 312 m², a dále parcel č. 1153/7 ostatní plocha-manipulační plocha o výměře 745 m², č. 1153/10 ostatní plocha-manipulační plocha o výměře 7.345 m², č. 1153/11 ostatní plocha-manipulační plocha o výměře 59 m², č. 1153/12 ostatní plocha-manipulační plocha o výměře 61 m², č. 1153/16 ostatní plocha-manipulační plocha o výměře 408 m² a p. č. 1153/25 ostatní plocha-manipulační plocha o výměře 1942 m², všech parcel zapsaných na LV č. 5465 dosud jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalované“. Odvolací soud dále zamítl „návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí týchž stavebních a dalších parcel“ a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy a zjistil, že právní předchůdce žalované se v rozhodné době fakticky chopil držby všech pozemků, jež mu byly přiděleny listinami z roku 1961, a to postupně, jak byl závod rozšiřován, a k odnětí pozemků došlo postupem podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Námitku žalobkyně, založenou na obsahu listiny z 3. 2. 1994 – „zápis o předání a převzetí majetku včetně závazků ve smyslu pokynů MF ČR č. j. 281/2020/93“, neshledal pro rozhodnutí ve věci za významnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Uvádí, že odvolací soud považuje za nepochybné, že se právní předchůdce žalované ujal užívání a držby sporných pozemků, zastavěl a oplotil je a že se na daný případ vztahují závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. S tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí. Připomíná, že stát pozemkové parcely č. 1080 a č. 1153 od právních předchůdců žalobkyně nepřevzal, ale nakládal s nimi jako se svým majetkem a přidělil je v roce 1961 pod jinými čísly právnímu předchůdci žalované, ač se nacházely ve vlastnictví pana T. Ten pozemky nikdy na stát nepřevedl; ten si je přisvojil a bez právního důvodu s nimi nakládal jako s vlastními. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, zvláště na jeho zrušující rozsudek sp. zn. 22 Cdo 25/2006, v němž je konstatováno, že právní předchůdce žalované se ujal jen části nesprávně přidělených pozemků, zatímco část jich zůstala v užívání JZD a ta byla žalobkyni v roce 1990 vydána; v dalším řízení měly být proto specifikovány pozemky, jejichž držby se stát nechopil. Odvolací soud po doplnění dokazování shledal, že právní předchůdce žalované se v rozhodné době chopil držby všech pozemků a k jejich odnětí došlo podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. S tímto závěrem, s odkazem na konkrétní listinné důkazy, dovolatelka nesouhlasí a shrnuje, že v době vlastnictví sporných pozemků jejím právním předchůdcem stát od něho pozemky bez právního důvodu nepřevzal, neužíval a nedržel je, ani prostřednictvím národního podniku J. Připomíná, že k právní ochraně držby došlo až doplněním občanského zákoníku zákonem č. 131/1982 Sb. Namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou poctivosti a oprávněnosti držby sporných pozemků, nezabýval se dobou vírou jejich uživatele a oprávněnosti jejich držby a užívání; v tomto směru poukazuje na konkrétní listinné důkazy. Shrnuje, že stát, jmenovitě ONV v J. H., upustil od tradičních zásad evidence nemovitostí, tak vyvolal ve vlastnických vztazích chaos. Pokud přidělil pozemky postupně, nejprve T. a poté prostřednictvím národního podniku sám sobě, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem a tedy oprávněným držitelem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkazuje, pokud jde o otázku převzetí věci bez právního důvodu, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 361/2004, 22 Cdo 649/2004 a 22 Cdo 2038/2004. Shledává správným závěr odvolacího soudu, že sporné pozemky byly zcela zastavěny, oploceny a užívány v rámci areálu žalované a že bylo prokázáno faktické uchopení se držby sporných pozemků, když hranice držby je jednoznačně určena plotem areálu závodu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ , mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případech, kdy bylo možno žádat vydání věci, kterou stát převzal bez právního důvodu, podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004, publikovaný v Právních rozhledech č. 20/2004).
Dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu proto, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s námitkou žalobkyně, že žalovaná, resp. stát jako její právní předchůdce, se neujala držby všech pozemků o které v řízení jde, přičemž na pozemky, jejichž držby se stát neujal, nelze vztáhnout zásady vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, resp.v rozhodnutí ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004. Odvolací soud poté doplnil dokazování a zjistil, že pozemky, o které v řízení jde, byly nejpozději k 30. 3. 1978 zastavěny, oploceny a užívány v rámci areálu n. p. J. J. H. Toto skutkové zjištění dovolatelé nenapadají; tvrdí sice, že ještě v roce 1975 pozemky nebyly oploceny a užívalo je zemědělské družstvo, ovšem tyto námitky nemohou vyvrátit skutkové zjištění týkající se stavu v roce 1978. Úvahy o tom, zda držba státu byla oprávněná, jsou nevýznamné; pro posouzení, zda stát se ujal držby pozemků bez právního důvodu, není rozhodné, zda šlo o držbu oprávněnou či neoprávněnou. Podstatné je, že stát tyto pozemky převzal bez právního důvodu. Možnost žádat v restitučním řízení vydání věcí, které stát o převzal bez právního důvodu, totiž není vázána na to, že stát se stal oprávněným či neoprávněným držitelem; podstatné je, že se věcí chopil bez právního důvodu. Pokud stát věc v rozhodném období skutečně bez právního důvodu převzal (chopil se jí či ji okupoval – viz R 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), měl postižený vlastník po nabytí účinnosti restitučních předpisů možnost domáhat se vydání věci podle shora citovaných ustanovení těchto předpisů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení učiněný podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady představované odměnou advokátovi za jeho zastupování v dovolacím řízení (vypracování dovolání), která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 277/2006 Sb. částku 10 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (advokátní tarif), tedy celkem 10 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. ledna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu