ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3500.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3500/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. Š., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 985/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2005, č. j. 14 Co 338/2004-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud provedl vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – účastníků řízení, na němž se po rozvodu jejich manželství, k němuž došlo k 1. 9. 1989, nedohodli.
Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. srpna 2003, č. j. 5 C 985/92-148, výrokem pod bodem I. přikázal ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví žalobce movité věci zde podrobně specifikované v celkové hodnotě 16 040,- Kč a do výlučného vlastnictví žalované movité věci rovněž podrobně specifikované v celkové hodnotě 24 951,- Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalované „zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 22.785,30 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování o přikázání movitých věcí do vlastnictví účastníků řízení z jejich shodného tvrzení, že byly pořízeny za trvání manželství jednak z jejich příjmů, jednak z novomanželské půjčky, a každému přikázal do vlastnictví ty věci, které se u něho nacházely. Nespornou shledal skutečnost, že nemovitosti - dům čp. 31 s pozemkovými parcelami, se před rozvodem manželství nacházely ve vlastnictví žalované a že účastníci do těchto nemovitostí investovali 35 000,-Kč ze společných prostředků. Po propočtu všech majetkových hodnot přicházejících v úvahu pro zjištění vypořádacího podílu, včetně zůstatků půjček, dospěl k obnosu 22 785,30 Kč, který je žalovaná povinna uhradit žalobci na vyrovnání podílů. Při tom postupoval podle §143, §149 odst. 3 a §150 občanského zákoníku účinného do 31. 7. 1998 (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 14 Co 338/2004-187, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku pod body I. a II. Dále jej potvrdil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky pod bodem III. a v části výroku pod bodem V. o povinnosti žalované nahradit náklady řízení České republice. Změnil jej v dalších výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Žalobce neunesl břemeno tvrzení a tudíž i důkazní břemeno ohledně vkladu 70 000,- Kč ze společných prostředků účastníků do nemovitosti žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud se při rozhodování nezabýval dostatečně tvrzenými skutečnostmi, jednotlivým důkazům přikládal rozdílnou váhu, potřebné důkazy nezopakoval, dokazování přes rozpornost skutečností nedoplnil a v rámci jednotlivých instancí tudíž vycházel z jiného skutkového základu; to rozvádí odkazem na konkrétní důkazy. Shrnuje, že „důvod dovolání opírá o §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), když řízení je postiženo vadami, které mohly mít za nákladek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Dále odkazuje na §237 odst. 3 OSŘ s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, „a to zejména pro rozpor s hmotným právem v souvislosti s výše uvedeným způsobem provádění dokazování a zjišťování skutkového stavu věci“. Navrhuje provést dokazování, jež specifikuje v sedmi bodech a domáhá se, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není postiženo vadami tvrzenými dovolatelem a nejde o rozhodnutí, jež by mělo po právní stránce zásadní význam. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání posoudil jako zjevně bezdůvodné a odmítl je, popř. je zamítl, shledá-li, že nejde o bezdůvodnost zjevnou.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ]. Právním názorem ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) OSŘ se podle konstantní judikatury rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikovaný pod č. C 80 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, C 160 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 1998, č. j. 5 C 985/92-94, odvolací soud usnesením ze dne 4. července 2001, č. j. 14 Co 124/99-105, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to jen pro vady řízení a pro nedostatečně provedené dokazování. Přípustnost podle tohoto ustanovení tak není dána.
Zbývá posoudit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné do rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatel uplatňuje jen skutkové námitky odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 3 OSŘ, které jsou při rozhodování o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nevýznamné (viz výše) a tvrdí vady řízení, ke kterým by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Není tu nic, co by činilo z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí a dovolání tak není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud jepodle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu