ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.40.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 40/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 27/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2003, č. j. 18 Co 58/2003-55, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2003, č. j. 18 Co 58/2003-55, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. července 2002, č. j. 8 C 27/2001-36, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudem dovolacím.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. července 2002, č. j. 8 C 27/2001-36, zamítl „žalobu s návrhem na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí - pozemků parc. č. 4703, 4704 a 4705 v katastrálním území D., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1750 pro katastrální území D., obec P. u Katastrálního úřadu pro P.-m.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodl, aniž prováděl dokazování. Vyšel pouze ze skutkového tvrzení žalobce, neboť dospěl k závěru, že již z něj samého je zřejmá nedůvodnost uplatněného nároku. Žalobce uvedl, že jeho otec V. M. se stal oprávněným držitelem pozemků na základě ústní dohody uzavřené s žalovaným, který mu je „přenechal“ někdy v roce 1937. Otec žalobce pozemky užíval od roku 1937 až do své smrti, přičemž mezi ním a žalovaným nebyla nikdy uzavřena nájemní nebo obdobná smlouva ani placeno nájemné. Od roku 1963 pozemky spolu s otcem užíval i žalobce, který na pozemku parc. č. 4703 postavil zahradní domek, z něhož od roku 1993 platí daň z nemovitosti. Žalobce ani jeho otec nebyli po celou dobu v držbě pozemků žalovaným žádným způsobem rušeni a vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyl žalobce vydržením. Naléhavost právního zájmu k žalobě na určení žalobce dovozoval ze skutečnosti, že je společností A., s. r. o. opakovaně vyzýván k vyklizení pozemků a v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků stále zapsán žalovaný. Na základě těchto tvrzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce vlastnictví k pozemkům vydržením podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“) nenabyl, neboť otec žalobce ani žalobce nebyli oprávněnými držiteli těchto pozemků ve smyslu §130 odst. l ObčZ; nikdy nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří. Pokud se otec žalobce měl uchopit držby pozemků v roce 1937, pak je obecně známo, že vlastnické právo k nemovitostem bylo podle tehdy platného občanského zákoníku z roku 1811 možné převést pouze písemnou smlouvou, a vlastnické právo k nemovitostem se až do roku 1950 nabývalo teprve zápisem do pozemkových knih, zápisy měly konstitutivní povahu a platilo, že vlastníkem nemovitosti je jen ten, kdo je zapsán v pozemkové knize. Otec žalobce si v roce 1937 musel dobře uvědomovat, že pouhá ústní dohoda k nabytí vlastnického práva k pozemkům nestačí. Na tom se nezměnilo nic ani po roce 1950. Žalobce se nemůže dovolávat dobré víry za situace, kdy nesvědčila ani jeho právnímu předchůdci. Navíc si oba mohli své právní postavení zjistit nahlédnutím do příslušných registrů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. března 2003, č. j. 18 Co 58/2003-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že spolu s otcem předmětné pozemky od roku 1937 prokazatelně užívali, zatímco žalovaný o jejich vrácení nikdy neprojevil zájem, ani je nikdy nenavštívil. Má za to, že ústní smlouva, kterou se jeho otec chopil držby, k nabytí vlastnictví postačuje, neboť o nutnosti písemné kupní smlouvy k převodu vlastnictví nevěděl a předmětné pozemky v dobré víře považoval za své vlastnictví. I s ohledem na obvyklou míru opatrnosti, kterou lze po nich vzhledem ke všem okolnostem požadovat, je zřejmé, že se jedná o omluvitelný omyl v držbě, kterou oba vykonávali s přesvědčením, že jim uvedené pozemky patří. Podle jeho názoru oprávněnost držby pozemku nevylučuje ani skutečnost, že v katastru nemovitostí, příp. všech předchozích registrech majetku je vlastnictví zapsáno pro jinou osobu než držitele. Nezbytné je, aby byly posouzeny všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98. Rovněž namítá, že soudy obou stupňů v řízení neprovedly žalobcem navržené důkazy výslechem účastníků a svědků, ani nezjišťovali okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť soud prvního stupně rozhodoval ve věci poprvé. Dovolání tak může být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné. Otázku, zda žalobce mohl být oprávněným držitelem předmětných pozemků ve smyslu §130 odst. l ObčZ, resp. zda mohl dobrou víru, že mu pozemky patří se zřetelem ke všem okolnostem, odvozovat od dobré víry svého otce, ač žalobce ani jeho otec nebyli zapsáni v katastru nemovitostí (popřípadě v bývalé pozemkové knize nebo v evidenci nemovitostí), neřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž uvedl v rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaném pod R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 370, že „odborná literatura k tomuto zákonu (rozumí se obecný zákoník občanský z roku 1811) vycházela z názoru, že podle občanského zákoníku mohou býti práva, která se zapisují do knih veřejných, v držení naturálním, tj. držitelem takového práva bude, kdo je vykonává, ač v knihách není zapsán; připouštělo se i vydržení práv k nemovitostem „contra tabulas“, tedy v rozporu se zápisem do veřejných knih (Krčmář. J.:Práva věcná, Praha 1930, str. 95 a násl.).“ Rovněž v rozhodnutí ze dne 4. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2145/2006, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, konstatoval: „Kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době (§1477 OZO). K mimořádnému vydržení podle tohoto ustanovení bylo zapotřebí držby poctivé a pravé; o pravou držbu šlo i v případě, že převodce věc odevzdal na základě neplatné smlouvy. Popíral-li knihovní vlastník poctivost držby, leželo na něm důkazní břemeno ohledně nepoctivosti. V této souvislosti lze poukázat na komentář k tomuto ustanovení, ve kterém se uvádí: „Např. držitel nemovitosti, který nabyl tradicí bez knihovního zápisu, ví, že není vlastníkem, a přece jest držitelem poctivým“. Komentář též uvádí, že poctivým je ten držitel, který neví, že se dopouští bezpráví a ani nezná skutečnosti, z nichž by se taková okolnost podávala (Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 117, díl VI., s. 471). Nabyvatelé, kteří za nemovitosti řádně zaplatili a od kupujících ji převzali, nepůsobili podle tehdejšího pojetí bezpráví tím, že je nadále užívali, zejména když prodávající nepožadovali jejich vrácení, a to bez ohledu na skutečnost, že snad věděli o tom, že vlastnické právo na ně nepřešlo.“
Vzhledem k tomu, že jde o dovolání přípustné, dovolací soud podle §242 odst. 3 OSŘ z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §229 odst 1 písm. b) OSŘ jde o zmatečnostní vadu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle §19 OSŘ způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak ten, komu ji zákon přiznává.
Podle §7 odst. l ObčZ způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a podle odstavce 2 téhož ustanovení smrtí tato způsobilost zanikne.
V daném případě byla 14. března 2003 podána u soudu prvního stupně žaloba proti žalovanému H. B., o němž bylo v průběhu dovolacího řízení zjištěno, že se narodil a zemřel. Řízení o dědictví po zemřelém H. B. je vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 26 D 703/2006.
Žaloba byla podána proti účastníkovi, který neměl ke dni zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. Jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 1 věta prvá), který zakládá vadu podle §229 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů a řízení zastavil.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 OSŘ, neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2691/2005, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu