ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.428.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 428/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. C., proti žalované P. B., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 75/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci [původně A) F. C., B) A. K., C) M. M. a D) V. D.] se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených pozemkových parcel (dále jen „pozemky“). Žalovanými kromě P. B., označené jako 3) žalovaná, byli i 1) L. B. a 2) A. B., kteří však nebyli účastníky odvolacího řízení a nejsou ani účastníky řízení dovolacího. Žalobci namítali, že kupní a darovací smlouva, kterou právní předchůdce žalovaných převedl v roce 1974 pozemky užívané jednotným zemědělským družstvem (dále „JZD“) na žalované 1) a 2) je neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nedal souhlas příslušný národní výbor podle §490 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále „ObčZ“). Proto je neplatná i darovací smlouva, kterou oba žalovaní v roce 1998 převedli pozemky do vlastnictví žalované 3), která byla jako jejich vlastnice duplicitně zapsána v katastru nemovitostí.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, výrokem pod bodem I. určil, „že podílovým spoluvlastníkem pozemku parcela č. 297 – louka pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr o výměře 11.360 m², jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 19 pro katastrální území H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O. a pozemku parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11.344 m² (původně o výměře 11.213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o velikosti dvou pětin vzhledem k celku, A. K., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku, M. M., a to spoluvlastnického podílu o velkosti jedné pětiny vzhledem k celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „o určení vlastnictví vůči žalovaným č. 1 a 2“, a výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců uzavřel 11. 1. 1974 jako převodce s právními předchůdci žalované jako nabyvateli ohledně sporných pozemků kupní a darovací smlouvu, kterou registrovalo Státní notářství v O. pod sp. zn. RI 155/74; ke smlouvě však nebyl dán souhlas všech místních národních výborů, v jejichž obvodu se nemovitosti nacházely (§490 odst. 2 ObčZ ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy a zákona č. 146/1971 Sb., kterým se doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy, příloha D, položka 7). Soud konstatoval, že předmětná smlouva je neplatná podle §39 ObčZ pro nedostatek souhlasu národního výboru uděleného formou správního rozhodnutí. Žalovaní též nemohli pozemek vydržet, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli; ke smlouvě totiž nevyžádali souhlas příslušných národních výborů a jednali tak v neomluvitelném právním omylu.
Odvolací soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo v dovolacím řízení zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I., ve vztahu k žalobci a) F. C., a ve výroku III. ve vztahu k žalobci a) F. C., potvrzuje, u výroku I. v tomto správném znění: Určuje se, že žalobce F. C. je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5 vzhledem k celku na pozemku parcela číslo 319/5 – trvalý travní porost o výměře 11334 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro k. ú. H., obec H., okres O., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště O., a na pozemku parcela č. 1982/44 – orná půda o výměře 11344 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro k. ú. V. B., obec V. B., okres O., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště O.“, a že „žalovaná P. B. je povinna zaplatit F. C. na nákladech odvolacího řízení částku 50.458,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta “.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že původně žalovaní 1) a 2) nebyli objektivně v dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Pozemky, které byly předmětem smlouvy, ležely na území spadajícím pod tři místní národní výbory, řádný souhlas k převodu dal však pouze jeden z nich. Právní předchůdci žalované tak k návrhu na registraci darovací smlouvy z 11. 1. 1974 nevyžádali souhlas všech MNV, ač si této povinnosti byli vědomi. Tak nemohli být v dobré víře, neboť vlastnické právo ke sporným pozemkům nenabyli na základě smlouvy, ani je nevydrželi. Souhlas národního výboru měl být vydán vykonatelným rozhodnutím národního výboru (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 12. 12. 1974, sp. zn. Cpj 36/74).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Tvrdí, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jestliže byli jako vlastníci sporných pozemků v příslušném katastru nemovitostí zapsáni, domáhají se toho, co již existuje, a tak na určení vlastnictví chybí právní zájem jako základní podmínka pro vyhovění určovací žalobě. K otázce platnosti smlouvy z 11. 1. 1974 s odkazem na §490 odst. 2 ObčZ namítá, že toto zákonné ustanovení neobsahuje údaj v jaké formě má být souhlas NV udělen. Nebyla-li forma souhlasu předepsána a nebylo-li stanoveno ve které fázi uzavření smlouvy či registračního řízení má být souhlas udělen, je přesvědčena, že v daném případě nutno vycházet z prohlášení MNV v H. a MNV ve V. B. z 18. 10. 1973, v němž je uvedeno, že tyto NV nemají námitek k převodu pozemků. K právním závěrům soudů obou stupňů ohledně otázky vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům namítá, s odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době a na rozhodující skutkové okolnosti, že od 12. 2. 1974, kdy došlo k registraci předmětné kupní a darovací smlouvy, nejméně do 18. 8. 1993, kdy žalobci doručili soudu žalobu na „zrušení darovací smlouvy“, pozemky právní předchůdci žalované užívali v dobré víře, že je řádně nabyli a že jsou jejich vlastníky. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který věc řádně posoudil a správně rozhodl. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ (výslovně uváděný důvod spočívající ve vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle obsahu dovolání není uplatněn) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní otázka, zda držitel pozemku, který nabyl na základě smlouvy, ke které bylo podle §490 odst. 2 ObčZ, ve znění účinném do 1. 5. 1990 (viz §34 zákona č. 105/1990 Sb.), mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, i když souhlas národního výboru k převodu pozemku nebyl udělen formou správního rozhodnutí, ale jen formou vyjádření ve spisu státního notářství.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§132 a 135a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/2003). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá přímo ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se totiž nevztahuje na judikaturu.
V dané věci je nepochybné, že účastníci kupní smlouvy měli vědět, že ke smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu místního národního výboru. Avšak nejde o neomluvitelný právní omyl, pokud měli tuto podmínku za splněnou, protože národní výbor v „dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění kupní a darovací smlouvy“ uvedl, že proti převodu nemovitostí nemá námitek. Při hodnocení dobré víry účastníků smlouvy bylo též třeba vzít v úvahu, že smlouvu registrovalo Státní notářství v O.; účastníci, spoléhající se na státního notáře, který se otázkou příslušných souhlasů zabýval, tak mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné náležitosti byly splněny a že jsou vlastníky předmětných pozemků. Potud je dovolání důvodné.
Dovolatelce však nelze přisvědčit v tom, že žalobci nemají na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. V dané věci je objektivně nejisté, kdo je vlastníkem; rozhodnutí o určení vlastnictví je způsobilé tuto nejistotu odstranit, a tak je dán na určení naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu