ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.892.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 892/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 22/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2005, č. j. 21 Co 313/2004-622, ve znění opravného usnesení ze dne 7. června 2005, č. j. 21 Co 313/2004-626, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou proti spoluvlastnici, kterou byla původně její sestra L. M., domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dále specifikovaným nemovitostem. Restitucí v roce 1992 nabyla každá z účastnic spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu ideální 1/3 a téhož roku daroval žalobkyni ideální 1/3 nemovitostí otec účastnic J. O. V průběhu řízení L. M. darovala svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem Ing. J. M., který vstoupil do řízení na její místo. Zatímco žalobkyně navrhovala, aby nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví, žalovaný požadoval, aby vypořádání bylo provedeno jejich reálným rozdělením.
Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 6 C 22/93-598, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k domu čp. se stav. plochou parc. č. 8, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. pro obec a k. ú. M.“, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí, aby zaplatila žalovanému z titulu vypořádání spoluvlastnictví částku 316 666,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o znalečném, soudních poplatcích a nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. června 2005, č. j. 21 Co 313/2004-622, ve znění opravného usnesení ze dne 7. června 2005, č. j. 21 Co 313/2004-626, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku ve věci samé, výroku o povinnosti žalovaného nahradit náklady státu, výroku o soudním poplatku a výroku o přiznání znalečného“, změnil ve výrocích, kterými bylo uloženo žalobkyni nahradit náklady státu a žalovanému náklady řízení žalobkyni, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně aplikoval §142 odst. l občanského zákona (dále „ObčZ“), pokud k návrhu jednoho ze spoluvlastníků podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem (žalobkyně v rozsahu ideálních 2/3 a žalovaného ideální 1/3) zrušil a vypořádal přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalobkyně jako většinové spoluvlastnice, které uložil zaplatit žalovanému přiměřenou náhradu za jeho podíl (částku 316 666 Kč přestavující jednu třetinu z obecné ceny nemovitostí 950 000 Kč). Odvolací soud konstatoval, že vypořádání nebylo možné provést v pořadí prvým v zákoně uvedeným způsobem, tj. reálným rozdělením nemovitostí, neboť nebyl naplněn předpoklad, že takové rozdělení je dobře možné. Jak už zjistil soud prvního stupně ze znaleckého posudku ústavu S. s. r. o., z hlediska stavebně technického připadalo v úvahu rozdělení nemovitostí ve třech variantách. Variantu č. 1, navrženou přímo tímto ústavem, vyloučil revizní znalec Ing. P. K. jako nepřípustnou, neboť počítala nejen se svislým, ale i vodorovným rozdělením domu. Varianta č. 2, navržená znalcem Ing. J. A., předpokládala rozdělení nemovitostí na západní část, obsahující obytnou část budovy s přiměřeným podílem pozemku a zbývající východní část sloužící pro provoz restaurace s možností využití druhého nadzemního podlaží pro vestavbu bytu. Podle varianty č. 3, navržené Ing. I. H., s projektem zpracovaným firmou A. D., se západní část sestávala z dvoupodlažního domu (s bytem) a příslušenství domu - hospodářské budovy a kolny na dvoře a východní část z provozovny restaurace s možností vestavby bytu ve druhém nadzemním podlaží. Znaleckým posudkem Ing. F. D. byly vyčísleny náklady na rozdělení nemovitostí v cenových relacích prvního pololetí roku 2003 u varianty č. 2 částkou 440 000,- Kč a u varianty č. 3 částkou 343 000,- Kč. Celkové náklady na uvedení obou rozdělených částí do stavu odpovídajícího stavebním předpisům by zřejmě převýšily současnou hodnotu stavby samotné (nemovitosti nejsou od roku 1992 udržovány a pohostinství není provozováno). Finančně výhodnější by v objektu bylo provozování restaurace, nejlépe v původním rozsahu. Žalovaný požadoval, aby rozdělení bylo provedeno podle varianty č. 3, původně navržené Ing. I. H., a jemu přikázána východní část sloužící k podnikatelským účelům, žalobkyni přikázána západní část, ve které se nachází bytová jednotka. Takové rozdělení domu by však podle odvolacího soudu neodpovídalo velikosti spoluvlastnických podílů účastníků a větší podíl žalobkyně by musel být dorovnán vedlejšími hospodářskými budovami. Také hledisko účelného využití svědčí proti reálnému rozdělení. Vznikla by restaurace bez odpovídajícího zázemí, neboť její provozovatel by nemohl v objektu bydlet, a byt v části domu, která by měla připadnout žalobkyni, je nízkého standardu. Z ekonomického hlediska proti reálnému rozdělení svědčí nepřiměřeně vysoké náklady na rozdělení nemovitostí vzhledem k jejich celkové ceně 950 000,- Kč a další vysoké náklady na uvedení rozdělených nemovitostí do stavu schopného kolaudace. Při variantě č. 3, podle které by jí připadla západní část, by žalobkyně neměla zajištěn příjezd do dvora a k hospodářským objektům, takže by bylo třeba zřídit právo průjezdu přes východní část připadající žalovanému nebo přes pozemek náležející cizí osobě. Odvolací soud také zdůraznil, že reálné rozdělení nemovitostí, včetně zřízení práva průjezdu, by znamenalo úzké kontakty mezi účastníky a při vzájemně vypjatých vztazích účastníků, které se vytvořily během soudních řízení, by vedlo ke vzniku dalších konfliktů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), které odůvodňuje nesprávným právním posouzení věci. Ačkoliv soud prvního stupně konstatoval možnost reálného rozdělení (odvolacím soudem bylo soudu první instance opakovaně vytýkáno, že se tímto způsobem vypořádání dostatečně nezabýval), dospěl k závěru, že se může od pořadí způsobu vypořádání stanoveného v §142 odst. 1 ObčZ odchýlit. Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že nemovitosti reálně rozdělit podle velikostí spoluvlastnických podílů nelze, že proti tomuto rozdělení svědčí i hledisko účelného využití a napjaté vztahy mezi účastníky. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je tak zcela rozdílné. Žalovaný nesouhlasí s tím, že nemovitosti nelze rozdělit podle výše podílů. Při jednání dne 29. 8. 2001 předložil soudu „Aktualizovaný návrh na rozdělení nemovitosti“, podle něhož je rozdělení nemovitosti v souladu s podíly účastníků možné - podle něj by žalobkyně by získala 77,5% hodnoty nemovitosti a žalovaný 22,5 %. Žalobkyně se s důkazem seznámila a odmítla se k němu vyjádřit. Jestliže odvolací soud tento důkaz opominul, aniž si opatřil nestranný názor znalce, došlo k porušení Listiny základních práv a svobod. Rozdělení z hlediska velikosti spoluvlastnických podílů by navíc bylo možné posoudit toliko na základě geometrického plánu, jehož vypracování však soud nenařídil. Také znalec Ing. F. D. se při posouzení komerčního využití rozdělených nemovitostí omezil jen na byt a restauraci, nikoli na dalších 40 % nemovitostí. Naproti tomu návrh Ing. I. H., který posuzoval celou nemovitost, byl založen do neočíslované části spisu. Odvolací soud chybně zhodnotil i možnost přístupu do dvora a k hospodářským budovám v západní části, která by podle varianty č. 3 měla připadnout žalobkyni. Ve znaleckém posudku S. s. r. o. na str. 16 je u varianty č. 3 počítáno se zpevněním a zbudováním příjezdové cesty přes zahradu a také znalci Ing. B. K a Ing. F. D. uvedli, že by se pro obsluhu hospodářské budovy musela zřídit vozovka do dvora přes zahradu. Uváděná zahrada je však v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, kteří si přejí spoluvlastnictví zrušit a nabízí se tak řešení, že vlastník západní části nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, by vlastnil i západní část zahrady. Žalovaný dále poukazuje na to, že 20. 8. 2001 předložil soudu listinný důkaz „návrhy a listiny, které se vztahují k projednávané věci“, listiny byly čteny a vyplývá z nich, že žalobkyně a původní žalovaná si ještě před podáním žaloby přály reálné rozdělení nemovitostí. Proto také není správné rozhodnutí soudů obou stupňů, které mu uložily, aby nahradil žalobkyni náklady řízení. Dokazování, které bylo v řízení provedeno, a které ani nebylo dostatečné, nevyloučilo možnost vypořádání spoluvlastnictví účastníků rozdělením nemovitostí. Naopak bylo zjištěno, že reálné rozdělení nemovitostí je možné, přičemž byly nabídnuty i jeho alternativy. Odvolací soud tak vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť zákon upřednostňuje vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci. Právě v souladu s tímto principem je třeba vykládat pojem, že rozdělení věci není dobře možné. Odvolací soud postavil žalovaného do pozice vlastníka, kterému je jeho majetek, byť za náhradu, vyvlastněn. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a konstatuje, že napadené rozhodnutí je zcela v souladu s konstantní judikaturou všech soudů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, neboť předchozími rozsudky ze 17. 9. 1996, č. j. 6 C 22/93-95, a z 29. 8. 2001, č. j. 6 C 22/93-405, soud prvního stupně rovněž podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil a vypořádal stejným způsobem jako v rozsudku, který je potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Přicházela tak v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze tedy založit jen na podkladě dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže být založena tím, že odvolací soud eventuálně vyhodnotil určité tvrzené skutečnosti či provedené důkazy nesprávně nebo že opomenul zohlednit určité okolnosti ve prospěch dovolatele, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Námitky týkající se správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů se vztahují k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který však není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázka, zda je rozdělení věci dobře možné, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem. Rozsudek odvolacího soudu neodporuje stávající judikatuře. Nejvyšší soud dospěl už v rozsudku z 24. 1. 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, publikovaném pod R 61/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k závěru, že „pred prípadným reálnym rozdelením veci súdnym rozhodnutím je treba uvážiť, do akej miery možno požadovať na účastníkoch vynaloženie nákladov spojených s reálnym rozdelením (najmä stavby); ak by reálne rozdelenie nebolo uskutočnitelné bez nákladných stavebných úprav, bolo by potrebné považovať z tohto hladiska vec za reálne nedelitelnú.“ Pokud žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že pro případ reálného rozdělení podle varianty č. 3 by muselo být zřízeno věcné břemeno přes pozemek třetích osoby námitkou, že příjezd by mohl vést „po zahradě“ náležející rovnodílně účastníkům, dovolací soud podotýká, že pozemek, na němž se zahrada nachází, nebyl předmětem tohoto řízení. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ tak není přípustné.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaný dovoláním výslovně napadl (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k nepřípustnosti bylo dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalovaný je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou za zastoupení advokátem, který v dovolacím řízení učinil jeden úkon (vyjádření k dovolání), a spočívají v paušální odměně podle §4 odst. 1, §4 odst. 2 písm. c), §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 7 500,- Kč, a paušální náhradě hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II. vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem 7 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu