ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.958.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 958/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. P., zastoupené advokátem, o zaplacení 105 571,75,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 203/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 16 Co 373/2005-597, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 16 Co 373/2005-597, se zrušuje ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. dubna 2005, č. j. 18 C 203/2004-567, ohledně částky 105.571,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 27. března 2003, č. j. 18 C 112/2001-414, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 140 762,30,- Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným. Dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů vynaložených žalobkyní na nutné opravy a běžnou údržbu domu čp. 1276 na pozemku parc. č. 3764 v k. ú. D., obec P., náležející účastnicím a jejich bratrovi I. P. od 4. 11. 1988 každému v rozsahu jedné ideální šestiny a od 21. 1. 1994, kdy zemřela jejich matka, každému z jedné ideální třetiny. O těchto nákladech byla žalovaná před jejich provedením vyrozuměna a o jejich vynaložení rozhodla většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Neopodstatněnou shledal soud prvního stupně námitku započtení, kterou žalovaná vznesla podáním z 19. 11. 2002. Žalovaná namítla započtení své pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně na její úkor tím, že užívá ve společném domě větší podlahovou plochu než odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu. Podle žalované jde o bezdůvodné obohacení v částce 2 000,- Kč měsíčně, odvozené z výše tržního nájemného 6.000,- Kč měsíčně, což za dobu od 1. 1. 1995 do listopadu 2002 činí 166.000,- Kč. Žalovaná výslovně uvedla, že jako obranu namítá svoji pohledávku k započtení jen do výše žalobkyní požadované částky. Podáním z 11. 2. 2003 namítla žalovaná k započtení ještě částku 2.000,- Kč měsíčně do ledna 2003. Podle soudu prvního stupně byl však předmětný nárok z bezdůvodného obohacení uplatněn žalovanou v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 26. září 2003, č. j. 18 Co 258/2003-441, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením nároku uplatněného žalobkyní. Odlišně však posoudil neopodstatněnost námitky započtení bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalobkyni na úkor žalované tím, že žalobkyně užívá větší prostorovou výměru v domě, než odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu. Protože v řízení nebyla prokázána existence dohody, na základě které by spoluvlastníci dům užívali, považoval odvolací soud za vyloučený vznik bezdůvodného obohacení z titulu užívání domu kterýmkoliv spoluvlastníkem.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem z 28. dubna 2004, č. j. 22 Cdo 2624/2003-472, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nesprávného posouzení námitky započtení. Dovolací soud uvedl, že bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka, který užívá věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu vzniká bez ohledu na to, zda o užívání rozhodla většina spoluvlastníků podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů nebo bylo upraveno dohodou spoluvlastníků nebo o užívání rozhodl soud, pokud byť i z konkludentně uzavřené dohody spoluvlastníků nevyplývá něco jiného, např. že si nad rámec odpovídajícího spoluvlastnického podílu nebudou nic hradit.
Městský soud v Praze rozsudkem z 9. prosince 2004, č. j. 16 Co 277/2004-479, rozsudek soudu prvního stupně z 27. března 2003, č. j. 18 C 112/2001-414, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost. Tu spatřoval ve vnitřní rozpornosti rozhodnutí, podle kterého je nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni v rozporu dobrými mravy, neboť žalobkyně získala možnost užívání domu (podkroví) nad rámec svého třetinového podílu na základě jí vynaložených investic, ale současně bylo žalované uloženo, aby podle výše svého podílu investice žalobkyni nahradila. Dále poukázal na to, že zjištění, že žalovaná svým postojem zavinila, že dům nelze v celé jeho ploše užívat, neodkazuje na žádné důkazy.
Soud prvního stupně rozsudkem z 5. dubna 2005, č. j. 18 C 203/2004-497, znovu žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 140.762,30 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni náleží podle §137 odst. l ObčZ požadovaná částka přestavující třetinu nákladů na nutné opravy a běžnou údržbu domu, které žalobkyně vynaložila, se kterými většina spoluvlastníků souhlasila a žalovaná jako menšinová spoluvlastnice byla s nimi s předstihem seznámena. Dále vyšel ze zjištění, že za života matky účastnic žalobkyně užívala jednu místnost v podkroví domu, žalovaná jednu místnost ve druhém nadzemním podlaží, další místnost byla volná a matka užívala místnosti v přízemí. Žalobkyně svými investicemi v roce 1991 a 1994 upravila podkroví a užívá tak plochu 49,15 m2 (z toho kolaudováno je jen 17,90 m2). Ze žalované částky připadá na investice do podkroví 3.670,- Kč, což je zanedbatelná částka z investic celkem žalobkyní na rekonstrukci podkroví vynaložených. Jejich rozsah plyne už z toho, že kromě původně obyvatelného pokoje 17,90 m2, je po rekonstrukci obyvatelná i zbylá část půdy cca 23 m2. Soud prvního stupně připomněl, že žalovaná ani nesouhlasila se zpětvzetím žaloby ohledně částky 3.670,- Kč. Po smrti matky v roce 1994 se do domu vrátil jako spoluvlastník jeho ideální třetiny bratr účastnic I. P., který neměl možnost bydlet v místnosti v přízemí (které má plochu 42,65 m2), neboť žalovaná nesouhlasila s její rekonstrukcí po odstranění dřevomorky. Žalovaná mu nabídla, aby užíval jednu místnost ve druhém nadzemním podlaží, které má kolaudovaný stav plochy 48,4 m2 a kde žalovaná rovněž užívá jednu místnost. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalobkyně vlastními investicemi rozšířila podkroví, jeví se požadavek žalované, aby se podílela na výnosu z takto zvelebených prostor, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ. Žalovaná svým nesouhlasem zabránila dokončení oprav přízemí a sama se zbavila možnosti užívání jedné místnosti v druhém nadzemním podlaží, kterou přenechala k užívání spoluvlastníkovi I. P.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 23. listopadu 2005, č. j. 16 Co 373/2005-597, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 105.571,75 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným potvrdil a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně zbývajících 35.191,55 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným žalobu zamítl. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně vynaložila v letech 1994-1996 na nutné opravy a běžnou údržbu společného domu náklady, jejichž jedna třetina odpovídající spoluvlastnickému podílu žalované k tomuto domu činí 140.762,50 Kč. Náhradu nákladů v této výši však podle §137 odst. 1 ObčZ odvolací soud žalobkyni vůči žalované nepřiznal pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na §3 ObčZ. Odvolací soud se zabýval pohledávkou z bezdůvodného obohacení, který žalovaná namítla k započtení. Doplnil dokazování ohledáním na místě samém a zjistil, že žalobkyně užívá v podkroví společného domu „prostor upravený jako kuchyně, obytná část a ložnice. Z ložnice upravené z půdy je po postavení žebříku vchod od konečné podkrovní části, kde se žádné věci již nenacházejí.“ V přízemí se nachází místnost, ze které byla odstraněna dřevomorka, proto v místnosti chybí podlaha, místo ní je betonová mazanina, elektřina je v této místnosti rozvedena. V této místnosti je uskladněn nábytek žalované a věci I. P. Z výpovědi žalobkyně odvolací soud zjistil, že žalobkyně původně uvažovala o úpravách přízemí včetně položení nové podlahy v této místnosti, pro nesouhlas žalované, která nebyla ochotna podílet se ani na nutných úpravách, k tomu nedošlo. Odvolací soud zdůraznil, že „plnohodnotnému užívání“ této místnosti brání jen chybějící podlaha a že k takové opravě by postačovalo rozhodnutí většiny počítané podle spoluvlastnických podílů a ohlášení stavebnímu úřadu. V přízemí je ještě další místnost, která je zařízená a kterou až do srpna 2005 spoluvlastník I. P. pronajímal. V prvním patře užívají žalovaná a I. P. každý jednu místnost. Odvolací soud vyšel z toho, že pro posouzení rozsahu užívání je rozhodný takto zjištěný faktický stav, kdy „k bydlení může žalobkyně užívat půdu, kterou vlastním nákladem zrekonstruovala (náklady nejsou předmětem tohoto řízení)“ a „uskladnění věcí v přízemí a případný krátkodobý pronájem jedné místnosti, pokoje v přízemí, nelze považovat za plnohodnotné užívání, když zejména místnost bez podlahy k bydlení užívat nelze“. Pak „žalobkyně užívá v domě cca 2/5 obytné plochy, kterou lze využívat a téměř polovinu plochy, která je fakticky užívána, tedy nikoli třetinu, jak by odpovídalo jejímu spoluvlastnickému podílu.“ Odvolací soud dále uvedl, že nemůže uznat obranu žalované, která mechanicky vychází z rozdílu výměry plochy užívané v domě jednotlivými spoluvlastníky. Zdůraznil, že žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení poměrné části nákladů na opravy, které bylo třeba na společný dům nutně vynaložit (výměna střechy, nové rozvody plynu a elektřiny) a bez kterých by ani žalovaná nemohla dům řádně užívat. Ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že nelze přijmout řešení, že „žalovaná jen proto, že nyní užívá v domě jeden pokoj, nijak nepřispěje žalobkyni na nutné opravy z důvodu, že bude stabilně uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání větší podlahové plochy žalobkyní.“ Ústavní princip, že vlastnictví je chráněno a zavazuje, je třeba vykládat tak, že preferován je stav, kdy vlastník o své vlastnictví řádně pečuje a takové počínání mu nemůže být na škodu. Podle odvolacího soudu je třeba přihlédnout i k tomu, že žalovaná se bránila celkové opravě přízemí a že podkroví, v němž žalobkyně užívá obytné místnosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je přístupné přes patra užívaná dalšími spoluvlastníky a obytné místnosti tak z povahy věci nejsou určeny k pronájmu cizí osobě. Na základě těchto okolností odvolací soud shledal, že uznat obranu žalované, spočívající v požadavku na nájemné za plochu, kterou žalobkyně užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, by bylo podle §3 odst. l ObčZ v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uvedl, že nicméně skutečnost, že žalovaná užívá menší podlahovou plochu, než odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu a žalobkyně naopak plochu větší, zohledněna být podle §3 odst. l ObčZ musí, a to v poměru na úhradě nákladů žalobkyni. Protože z plochy, která je stabilně spoluvlastníky užívána, žalovaná užívala jen jednu čtvrtinu, pak by se v tomto rozsahu měla podílet na nákladech spojených s opravou domu. Představuje-li částka 140.762,30 Kč třetinu vynaložených nákladů, činí čtvrtina částku 105.571,75 Kč. Odvolací soud proto ohledně této částky přisouzené žalobkyni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil tak, že ohledně částky 35.191,50 Kč žalobu zamítl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Zásadně významným činí rozhodnutí odvolacího soudu otázka, „zda je možné vykompenzovat investicemi do nemovitosti to, že spoluvlastník užívá větší prostor v nemovitosti.“ Podle žalované taková kompenzace možná není již s ohledem na to, že investice do nemovitosti jsou jednou vloženy, zatímco užíváním větších prostor v nemovitosti vzniká bezdůvodné obohacení, které není časově ohraničeno. Za nesprávnou považuje argumentaci, že žalobkyně užívá větší podlahovou plochu zejména užíváním půdy, kterou k užívání připravila vložením investic, které nejsou předmětem tohoto řízení. Těmito investicemi se žalovaná a další spoluvlastník staly spoluvlastníky „takto zhodnocených nebytových prostor“ a je na žalobkyni, zda investice požaduje či nikoliv. Kromě toho není jasné, zda žalobkyně investice neuplatní vůči žalované při zrušení spoluvlastnictví k domu. Žalovaná navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc vrácena v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Otázky zásadního významu řešil Nejvyšší soud v dřívějším rozhodnutí. Dále žalobkyně uvádí, že neužívá větší podlahovou plochu v domě než žalovaná a další spoluvlastník I. P. Odvolací soud vycházel jen z toho, že každý z těchto spoluvlastníků užívá v prvém patře domu jednu místnost, avšak I. P. užívá ještě další místnost v přízemí (kterou po dobu pěti let pronajímal) a další místnost v přízemí nemá sice podlahu, ale jako obytná byla kolaudována. Žalobkyni nelze klást za vinu, že místnost v přízemí je bez podlahy. Podle původní dohody spoluvlastníků měl I. P. užívat jen přízemí, žalovaná první patro a žalobkyně podkroví. Žalovaná však umožnila I. P. užívání místnosti v prvém patře a ten o opravě přízemí odmítl jednat. Žalobkyně také uvádí, že nemá v úmyslu požadovat na spoluvlastnících podíl na investicích do podkroví a ani požadovat zrušení spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou účastnicí řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Dovoláním byl napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Protože předpoklady přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ naplněny nebyly, neboť soud prvního stupně svými rozhodnutími vždy žalobě ohledně částky 105.571,75 Kč s příslušenstvím vyhověl.
V úvahu připadala jen přípustnost §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Otázkami, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu mohou být jen takové, o jejichž řešení se rozsudek odvolacího soudu opírá. Odvolací soud vycházel z toho, že investice žalobkyně do rozšíření podkroví domu nejsou předmětem řízení (žalobkyní požadovány) a zabýval se posouzením investic vynaložených na nutné opravy a běžnou údržbu (odstranění dřevomorky, výměna střechy, rozvody plynu a elektřiny). Investice žalobkyně do rozšíření půdy nebyly pro odvolací soud významné a jejich posouzení tak nemůže založit zásadní význam jeho rozhodnutí. Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro posouzení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda skutečnost, která je předpokladem vzniku pohledávky namítnuté žalovanou k započtení jako obrana proti žalobě, může být zároveň okolností, pro kterou je pohledávka žalobkyně právem uplatněným v rozporu s dobrými mravy.
Podle §580 ObčZ mají-li věřitelé a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle §3 odst. l ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů a nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných osob a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V daném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná částka 140 762,30 Kč přestavuje jednu třetinu nákladů vynaložených žalobkyní v letech 1994 -1996 na nutné opravy a běžnou údržbu společné nemovitosti a že podle §137 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, žalobkyni vzniklo právo, aby jí žalovaná tyto náklady, které odpovídají jejímu spoluvlastnickému podílu k nemovitostem (jedna třetina), nahradila.
Žalovaná v průběhu řízení jako obranu proti žalobě vznesla námitku započtení pohledávky (resp. pohledávek) z bezdůvodného obohacení podle §458 odst. l ObčZ, které mělo žalobkyni vzniknout na úkor žalované tím, že užívala v době 1. 1. 1995 do ledna 2003 společnou nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu.
Jestliže žalovaná namítla započtení pohledávky jako obranu proti žalobě, bylo třeba, aby soud v souladu s §580 ObčZ nejprve zjistil, zda žalobkyně měla vůči žalované pohledávku - v daném případě pohledávku podle §137 odst. 1 ObčZ. Protože žalobou byla uplatněna peněžitá pohledávka a žalovaná namítla k započtení pohledávku stejného druhu, bylo nutno řešit, zda šlo o pohledávku vzniklou podle hmotného práva (o jaký právní titul se opírá). Teprve po zjištění existence vzájemných pohledávek - rozumí se včetně jejich výše, zbývalo posoudit otázku, zda v důsledku námitky započtení došlo k zániku těchto pohledávek. Uvedený postup však odvolací soud nedodržel. Pohledávku vzniklou žalobkyni podle §137 odst. l ObčZ jí nepřisoudil v plné výši podle §3 odst. l ObčZ pro rozpor s dobrými mravy, jehož naplnění shledal ve skutečnosti významné pro vznik pohledávky uplatněné žalovanou k započtení. Žalobkyni nepřiznal vůči žalované náhradu nákladů ve výši odpovídající spoluvlastnickému podílu žalované, což je hledisko z §137 odst. 1 ObčZ vyplývající, ale podle toho, v jakém rozsahu žalovaná v poměru k velikosti svého podílu společnou nemovitost užívala. To je ovšem skutečnost významná pro vznik pohledávky žalované z bezdůvodného obohacení, kterou namítla k započtení, neboť pohledávka žalované vznikla jen za předpokladu, že žalovaná užívala ze společné nemovitosti menší plochu, než odpovídalo jejímu spoluvlastnickému podílu (a žalobkyně na její úkor užívala naopak plochu větší nad rozsah svého spoluvlastnického podílu).
Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že „žalovaná pouze proto, že užívá jeden pokoj, nijak nepřispěje žalobkyni na zmíněné nutné úpravy z důvodu, že bude stabilně uplatňovat vůči žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání větší podlahové plochy žalobkyní“. Započtení je jedním ze způsobů zániku pohledávek zákonem upraveným. Žalobkyně se v tomto řízení soudní cestou domáhá, aby jí žalovaná poměrnou část nákladů na nutné opravy a běžnou údržbu zaplatila, a proti této žalobě jako obranu je žalovaná oprávněna namítat k započtení pohledávky vzniklé za dobu 1. 1. 1995 do 31. 1. 2003 z bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalované. Dovolací soud znovu zdůrazňuje, že základní podmínkou započtení je existence vzájemných pohledávek. Už v rozsudku z 28. 4. 2004, č. j. 22 Cdo 2624/2004-472, dovolací soud uvedl, že „bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka, který užívá věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu vzniká bez ohledu na to, zda o užívání rozhodla většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů nebo bylo upraveno dohodu spoluvlastníků nebo o užívání rozhodl soud, pokud byť i z konkludentně uzavřené dohody nevyplývá něco jiného, např. že si za užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou nic platit.“ Odvolací soud zjištění o uzavření takové dohody neučinil a po doplnění dokazování zjistil, že z plochy, která „je v domě stabilně užívána“ žalobkyně užívá polovinu a žalovaná čtvrtinu, tj. že žalovaná užívá v domě menší plochu než odpovídá jejímu třetinovému spoluvlastnickému podílu a žalobkyně naopak plochu větší než by odpovídalo jejímu rovněž třetinovému spoluvlastnickému podílu. Odvolací soud pak sice uvedl, že prostory, které žalobkyně užívá v podkroví nejsou z povahy věci určeny k pronájmu, neboť je k nim přístup přes patra užívaná dalšími spoluvlastníky, tedy že bezdůvodné obohacení žalobkyni nevzniká, ale současně dospěl k závěru, že rozdílná velikost ploch účastnicemi v domě užívaných zohledněna být musí. Tedy vlastně shledal, že žalované z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 ObčZ vůči žalobkyni pohledávka vznikla, ale nezjišťoval její výši a již výše popsaným způsobem „fakticky“ dospěl k závěru o částečném zániku pohledávek započtením.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto z důvodu nesprávného právního posouzení v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu