ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.114.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 114/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně K. b., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. A. – Č. P., a. s., zastoupené advokátem, a 2) A. C. R. p., a. s., zastoupené advokátkou, o zaplacení 200,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 366/2002, o dovolání druhé žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. 13 Co 134/2006-98, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. 13 Co 134/2006-98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalující společnost se žalobou podanou dne 7. 6. 2002 domáhala proti první žalované – P. A. – Č. P., a. s., zaplacení částky 200,000.000,- Kč jako pojistného plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škody (způsobené členy představenstva žalobkyně) na základě Pojistné smlouvy č. uzavřené mezi první žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem dne 26. 11. 1999.
Podáním ze dne 8. 1. 2004 žalobkyně navrhla přistoupení dalšího účastníka – A. C. R. p., a. s., do řízení na straně žalované podle ust. §92 odst. 1 o. s. ř. a uplatnila proti ní stejný nárok na výplatu pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škody na základě Pojistné smlouvy č. a dále z opatrnosti vznesla nárok ve stejné výši vůči A. C. R. p., a. s., z titulu náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout tím, že A. C. R. p., a. s., nesplnila vůči ní svou zákonnou oznamovací povinnost o převodu pojistného kmene podle ust. §32 odst. 3 zákona o pojišťovnictví.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 12. 2005, č. j. 16 C 366/2002-57, nevyhověl návrhu žalobkyně ze dne 8. 1. 2004, aby do řízení na straně žalované přistoupil další účastník – A. C. R. p., a. s., s odůvodněním, že již v době zahájení řízení nebyla první žalovaná pasivně věcně legitimována, s čímž byla žalobkyně seznámena, a uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 200.000.000,- Kč vyloučil k samostatnému řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2006, č. j. 13 Co 134/2006-98, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že připustil přistoupení dalšího účastníka na straně žalované – A. C. R. p., a. s. Rozhodnutí odůvodnil tím, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, okruh účastníků tedy určuje žalobce a stanovisko žalovaného, případně stanovisko účastníka, který má do řízení přistoupit, není právně relevantní. Podle odvolacího soudu přistoupení dalšího účastníka nebrání případný nedostatek jeho věcné legitimace, kterou se nelze zabývat v této fázi řízení. Žalobce pak nese riziko, že právě z tohoto důvodu bude proti některému z účastníků žaloba zamítnuta.
Proti tomuto usnesení podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věcné legitimace účastníka řízení a jeho významu pro přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ust. §92 odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že vzhledem k existenci několika různých procesních institutů změny účastníků v průběhu řízení, jejichž rozlišujícím znakem je právě statut věcné legitimace účastníků a jeho změny, je třeba se otázkou věcné legitimace při aplikaci těchto procesních institutů zabývat, neboť by jinak jejich rozdílný charakter ztratil smysl. Podle názoru dovolatelky je soud povinen se věcnou legitimací původního účastníka řízení (nikoliv účastníka přistupujícího) v době zahájení řízení zabývat a v závislosti na svých zjištěních aplikovat odpovídající procesní institut změny účastníků. Dále uvádí, že meritem sporu v dané věci je žalobkyní uplatňovaný nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škody (způsobené členy představenstva žalobkyně) na základě Pojistné smlouvy č. uzavřené mezi první žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem dne 26. 11. 1999. Dne 29. 11. 2001 uzavřela první žalovaná v souladu se zákonem č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, s druhou žalovanou Dohodu o převodu pojistného kmene – neživotního pojištění, tj. smlouvu o převodu souboru uzavřených a platných pojistných smluv včetně práv a povinností z nich vyplývajících. Tento převod pojistného kmene neživotního pojištění byl schválen rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 29. 11. 2001, č. j. 322/107865/2001, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2001, a od tohoto dne se stala druhá žalovaná pojistitelem z uvedené pojistné smlouvy ve smyslu ust. §32 odst. 6 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví. Dovolatelka proto namítá, že ke dni zahájení řízení ve věci pojistného plnění ze zmiňované pojistné smlouvy nebyla první žalovaná věcně legitimována ve sporu, neboť řízení bylo zahájeno dne 7. 6. 2002 a první žalovaná přestala být věcně legitimovaná ve sporu (ze zákona) dnem nabytí právní moci rozhodnutí Ministerstva financí, tj. 1. 12. 2001. Namítá, že nedostatek pasivní věcné legitimace první žalované v době zahájení řízení bylo možné řešit pouze záměnou účastníků podle ust. §92 odst. 2 o. s. ř. K takovému postupu by však byl nutný souhlas první žalované, který nebyl vyžádán ani udělen. Proto dovolatelka spatřuje v návrhu žalobkyně na její přistoupení do řízení jako dalšího účastníka obcházení institutu záměny účastníků a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006. V neposlední řadě dovolatelka uvádí, že přistoupení dalšího účastníka na straně žalované by bylo i v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila první žalovaná, která považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a ztotožňuje se s právní argumentací dovolatelky.
K dovolání se vyjádřila rovněž žalobkyně, která nesouhlasí s tvrzenými dovolacími důvody a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Namítá, že dovolatelka na podporu svých stanovisek sice odkazuje na soudní judikaturu, avšak závěry, které z ní dovozuje, z uvedené judikatury ve skutečnosti nevyplývají, anebo jsou účelově překrucovány. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které je přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., je i důvodné.
Podle ustanovení §90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení na návrh žalobce se souhlasem žalovaného může soud připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Žalobkyně má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající sporné řízení (a o takové řízení jde i v posuzovaném případě) - procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení může soud vyhovět, aniž by podmínkou vydání takového usnesení byl souhlas původního žalovaného nebo toho, kdo se takto má stát dalším žalovaným (srov. §92 odst. 1 o. s. ř.). Oproti tomu k záměně žalovaného je nutný jeho souhlas (srov. §92 odst. 2 o. s. ř.).
Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu ust. §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce) se záměrem, že následně (po připuštění přistoupení účastníka do řízení soudem) vezme žalobce zpět žalobu vůči původnímu žalovanému. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ust. §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007).
Ze spisu vyplývá, že řízení ve věci pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škody na základě Pojistné smlouvy č. bylo zahájeno dne 7. 6. 2002 (dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení). Dle tvrzení dovolatelky uzavřela dne 29. 11. 2001 první žalovaná v souladu s ust. §32 zák. č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, s druhou žalovanou Dohodu o převodu pojistného kmene v odvětvích neživotního pojištění a v souladu s ust. §32 odst. 2 a 5 zák. č. 363/1999 Sb. následně požádala Ministerstvo financí o schválení převodu pojistného kmene v odvětvích neživotního pojištění na druhou žalovanou s tím, že tento převod byl schválen rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 29. 11. 2001, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2001, a druhou žalovanou (přebírající pojišťovnou) písemně sdělen žalobkyni.
Nedostatek pasivní věcné legitimace první žalované v době zahájení řízení by pak bylo možné řešit pouze záměnou účastníků podle ust. §92 odst. 2 o. s. ř., k níž je nutný souhlas původní žalované, který však nebyl vyžádán ani udělen, a návrh na přistoupení dovolatelky do řízení na stranu žalovanou by nepřípustně obcházel institut záměny účastníků. Těmito pro rozhodnutí dané věci relevantními otázkami se však odvolací soud vůbec nezabýval a omezil své úvahy pouze na charakter dispoziční zásady ovládající sporné řízení a nevýznamnost souhlasu původního i nově navrženého účastníka na straně žalované s postupem podle §92 odst. 1 o. s. ř., což činí jeho dovoláním napadené rozhodnutí nesprávným.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť rozhodnutím o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, který rozhodoval o procesní otázce změny účastníků, se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu