ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1263.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1263/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. b. d. Č. B., o zaplacení 46.089,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 154/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2005, č. j. 19 Co 23/2005-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č. j. 9 C 154/2002-126, zamítl žalobu na zaplacení částky 46.089,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu za poškození vozu žalobce, k němuž došlo pádem zmrzlého sněhu se střechy domu ve vlastnictví žalovaného. Soud v řízení zjistil, že žalobce dne 25. 12. 2001 zaparkoval svůj osobní automobil u chodníku před domem č.p. 4 v ulici R. z D. v Č. B. a po příchodu ke svému vozu dne 2. 1. 2002 zjistil poškození vozu. Svědkyně N. I. a L. Š. viděly v přesně nezjištěný den pád zmrazků se střechy domu č.p. 4 na auto žalobce, protože však nebylo zjištěno přesné datum, kdy k události došlo, soud dospěl k závěru, že pokud se nepodařilo prokázat datum škodné události, nelze tvrzení svědkyň podpořit dalšími důkazy, zejména ve vztahu ke zkoumání „klimatologických podmínek“ a není pak možné dovozovat závěr o porušení prevenční povinnosti žalovaného ve smyslu §415 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. 19 Co 23/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 46.089,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil, že za situace, kdy na základě provedených důkazů je bezpečně prokázáno, že zmrazky (střípky ledu) se střechy domu ve vlastnictví žalovaného spadly na vozidlo žalobce a způsobily vymáhanou škodu, je odpovědnost žalovaného jako vlastníka domu dána ve smyslu §420 obč. zák. Bylo totiž jeho povinností provést opatření zamezující či snižující možnost sesuvu sněhu a pádu se střechy domu na veřejně přístupná místa nebo alespoň na možnost takovéhoto nebezpečí v daném místě upozornit a porušení prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) bylo v daném případě v příčinné souvislosti se škodou způsobenou žalobci na jeho autě a není rozhodující, že nebylo najisto postaveno, konkrétně kterého dne ke konci roku 2001 ke škodné události došlo. Závěr soudu získaný na základě přímých svědků by totiž znalecký posudek z oboru meteorologie, který obsahuje pouze teoretické úvahy o pravděpodobnosti pádu sněhu se střechy domu ve dnech 25., 26., 28 a 29. 12. 2001, nemohl zvrátit. Žádné skutečnosti svědčící pro závěr o spoluodpovědnosti žalobce na vzniku škody (§441 obč. zák.) nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil §420 obč. zák. a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že není právně významné, který přesný den koncem prosince 2001 se škodná událost stala, a nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že se nepodařilo prokázat datum škodné události, a v této souvislosti poukazuje na výpovědi obou svědkyň, které původně uvedly datum 26. 12. a později je opravily na 29. 12. Uvádí, že v průběhu řízení byly pořízeny dva znalecké posudky (z oboru stavebnictví a z oboru meteorologie, klimatologie, agrometeorologie), které měl odvolací soud k dispozici a které vyloučily možnost poškození předmětného vozidla před budovou žalovaného pádem sněhu či zmrazků ve dnech 26. a 29. 12. 2001, a to vzhledem i k atypickému sklonu střechy (pouze 15%). Dovolatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyň N. I. a L. Š. s tím, že pozorovaly pád střepů ledu zpovzdálí za snížené viditelnosti a samotný padající předmět přímo neviděly, mohlo se proto jednat např. o střípky skla z nezjištěného předmětu, který byl vyhozen z okna některého z bytů, když skutečnost, že se jedná o led, nebyla objektivně zjištěna a prokázána. Dovolatel poukazuje na to, že s výjimkou tohoto případu nebyla obdobná událost od r. 1968, kdy byl dům postaven, oznámena. Je přesvědčen, že svou prevenční povinnost proti sesuvu sněhu se střechy domu splnil samotným sklonem konstrukce střechy, čímž preventivně eliminoval možnost pádu sněhu či ledu a podstatným způsobem ji snížil. Neměl proto důvod činit další preventivní opatření. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Dovolatel jednak nesouhlasí se skutkovým závěrem, že nebylo prokázáno přesné datum škodné události, a jednak vznáší pochybnosti o věrohodnosti svědkyň N. I. a L. Š.
Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že koncem prosince 2001 spadly se střechy domu zmrazky sněhu na vůz žalobce zaparkovaný před domem ve vlastnictví žalovaného. Toto skutkové zjištění čerpal soud prvního stupně především z výpovědi obou shora jmenovaných svědkyň, a je tedy podloženo důkazy, jež byly v řízení provedeny. Za situace, že nelze dovodit, že by v hodnocení těchto a dalších důkazů provedených v řízení byl logický rozpor, námitky proti samotnému hodnocení důkazů, tj. zda soud měl či neměl svědkovi uvěřit, dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňují. Naopak úvahy dovolatele o tom, že na vůz žalobce mohl pravděpodobně spadnout nějaký jiný předmět, jsou ničím nepodloženou konstrukcí. Nelze přisvědčit ani námitce, že s ohledem na závěry dvou znaleckých posudků, jež byly v řízení podány, má zásadní význam pro rozhodnutí zjištění přesného data škodné události. Jednak pro jednoznačný závěr o datu, kdy k pádu zmrazků na zaparkovaný vůz žalobce v době mezi 25. 12. 2001 a 2. 1. 2002 došlo, neměl soud spolehlivý podklad v provedených důkazech (a to včetně zprávy policie z 21. 2. 2002), a jednak s vypovídací hodnotou znaleckého dokazování o pravděpodobnosti pádu sněhu se střechy domu se odvolací soud vypořádal v rámci hodnocení důkazů. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány.
I když dovolatel uvádí, že dovolání podává též z důvodu nesprávného posouzení věci po stránce právní, z obsahu jeho dovolání vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a podstatou jeho námitek je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jak se ukázalo, konstrukce střechy nebyla dostatečným opatřením k zabránění pádu sněhu či zmrazků na veřejně přístupnou komunikaci před domem, jak namítá dovolatel, a nelze tedy vytýkat odvolacímu soudu nesprávný právní názor při aplikaci §415 obč. zák. V ostatním dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje, nýbrž namítá nesprávnost skutkových zjištění, z nichž rozhodnutí vychází, a nabízí vlastní verzi skutkového děje.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu