ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1315.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1315/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované H. E., zastoupené advokátem, o 88.900,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 84/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. prosince 2005, č. j. 15 Co 707/2005-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře vydal dne 30. 5. 2005 platební rozkaz, č. j. 4 C 84/2005-6, jímž žalované uložil zaplatit žalobkyni 88.900,- Kč a nahradit jí náklady řízení nebo podat do 15 dnů od jeho doručení odpor, a pro případ, že bude odpor podán, byla žalované uložena povinnost ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu písemně se ve věci vyjádřit k žalobě a uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a pokud jej zcela neuzná, ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojit listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň byla žalovaná poučena, že pokud podá včas odpor a ve stanovené lhůtě se bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., pro jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Platební rozkaz s uložením povinnosti podat písemné vyjádření ve věci byl žalované řádně doručen, žalovaná podala včas odpor, avšak písemné vyjádření k žalobě nepodala a ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání.
Soud prvního stupně proto rozsudkem pro uznání ze dne 1. 8. 2005, č. j. 4 C 84/2005-16, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 88.900,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, č. j. 15 Co 707/2005-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, a shledal, že odvolací důvody [§205a odst. 2 písm. a), §205b o. s. ř.], pro které lze rozsudek pro uznání zrušit, nebyly naplněny. K námitce, že výzva k vyjádření nebyla obsažena v samostatném usnesení podle §114b o. s. ř., nýbrž v platebním rozkazu, odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 616/2003, v němž byla tato otázka vyřešena.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí prvního stupně, které trpí značnými nedostatky a rozpory, nevychází z provedených důkazů, a soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Uvádí, že podáním odporu dala jasně najevo svůj nesouhlas s vydaným platebním rozkazem, a tedy i nárokem uplatněným v žalobě. Za protiprávní považuje postup soudu prvního stupně, který do platebního rozkazu zahrnul poučení o tom, že nebude-li podáno ve stanovené lhůtě vyjádření, bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Namítá, že výzva k podání vyjádření je protiprávní, neboť nemůže být obsažena v poučení o podání odporu proti platebnímu rozkazu, a protiprávní je i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 616/2003. Institut výzvy k podání vyjádření považuje za projev „denegatio iustitiae“ a namítá, že lhůta pro podání výzvy nebyla výslovně stanovena. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda „stanovení lhůty pro podání vyjádření v poučení o odporu proti platebnímu rozkazu odkazem na lhůtu pro podání odporu, je protiprávní“, a dále, zda „výzva k podání vyjádření může být obsažena v poučení o podání opravného prostředku - odporu proti platebnímu rozkazu“, a konečně, že „institut vynucující na žalované straně vyjádření s následkem splnění podmínek pro vynesení rozsudku podle §153a odst. 3 o. s. ř. je nepřípustným zasahováním do procesních práv a jako protiprávní se ze zákona vypouští“. Závěrem se domáhá, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Jak je zřejmé přímo z výše citovaných ustanovení, usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem. Povinnost vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy je žalovanému ukládána „podmíněně“, tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu.
V dané věci byl žalované doručen platební rozkaz s uložením povinnosti podat písemné vyjádření ve věci (vzor O.s.ř. č. 107), v němž byla stanovena lhůta pro podání odporu proti platebnímu rozkazu 15 dnů od doručení platebního rozkazu a lhůta k písemnému vyjádření 30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Vzhledem k tomu, že lhůty byly stanoveny v souladu se zákonem, nemá prvá v dovolání uvedená právní otázka zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Ani další dovolatelkou uplatněné právní otázky nejsou zásadního právního významu, neboť dovolacím soudem byly vyřešeny, a to nejen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod R 56/2005, ale i v dalších rozhodnutích, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod R 21/2006, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod R 65/2005.
Z uvedeného vyplývá, že otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by pochybil při aplikaci procesních předpisů, nebo že by rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Naopak, veškeré námitky dovolatelky směřují k otázkám, které již byly v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešeny (srov. citovaná rozhodnutí). Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu