ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1408.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1408/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. V. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované K. b., a. s., o zaplacení 2.983.527,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 150/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 20 Co 259/2004-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se vůči žalované b. domáhala zaplacení částky 2.983.527,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě platebních příkazů ze dne 15. 7. 1997 a 24. 7. 1997, na nichž byl jako příjemce označen Z. S. - M. K., provedla žalovaná z účtu žalobkyně bezhotovostní převod 98.000,- CHF a 31.000,- CHF (peníze byly určeny jako půjčka Z. S.) ve prospěch účtu vedeného u V. u. P. B. A. V., L. Později však žalobkyně zjistila, že majitelem uvedeného účtu a zároveň příjemcem žalované částky byla M. K., osoba žalobkyni neznámá, jíž nebyly uvedené peníze určeny. Žalovaná v rozporu se svými obchodními podmínkami pro vklad O. k., kde je uvedeno, že „vklad nemůže být používán k běžnému platebnímu styku“, provedla transakci, aniž si vyžádala např. formou poznámky „hlaste závadu“ zpětnou kontrolu převodu ze strany V. u. P. B. A., V., přitom tzv. hlášení závady je při obdobných platebních stycích běžné. Tím podle žalobkyně porušila prevenční povinnost stanovenou v §415 obč. zák. a povinnost postupovat při výkonu své činnosti obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy vkladatelů (§12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 2. 2004, č. j. 22 C 150/2000-128, ve spojení s usnesením ze dne 23. 2. 2004, č. j. 22 C 150/2000-134, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o odměně ustanovené zástupkyně žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně platebním příkazem ze dne 15. 7. 1997 požádala, aby finanční obnos ve výši 98.000,- CHF byl převeden z jejího účtu příjemci označenému jako Z. S. – M. K., konto s b. příjemce V. u. P. B. A., jako důvod platby byla uvedena půjčka. Platebním příkazem ze dne 24. 7. 1997 žalobkyně požádala o převod 31.000,- CHF ze svého účtu ve prospěch příjemce označeného jako Z. S. – M. K., B. S. M., konto u téže b., důvodem platby byla opět půjčka. Oba tyto příkazy byly realizovány a peníze poukázány na účet uvedeného čísla u l. b. Na základě výzvy žalobkyně ze dne 28. 6. 2000 o uznání dluhu a vrácení převedených částek v souhrnné hodnotě 129.000,- CHF sdělila žalovaná žalobkyni, že účet příjemce byl v pořádku kreditován a banka odmítá jakoukoli odpovědnost. Soud dále zjistil, že žalobkyně se u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 99/2001 domáhá vydání bezdůvodného obohacení po M. K. a tvrdí, že na její účet poukázala celkem 129.000,- CHF, které od ní vylákal Z. S. za účelem krátkodobé půjčky s tím, že se jedná o jeho účet a že „K.“ je název firmy. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uvedené platební příkazy nelze podřadit pod běžný platební styk, že žalovaná postupovala při realizaci obou platebních příkazů v souladu s pokyny žalobkyně i smluvními podmínkami sjednanými ke smlouvě o vedení O. k. a že neodpovídá podle §420a obč. zák. za škodu způsobenou provozní činností, neboť je dán liberační důvod uvedený v odstavci třetím tohoto ustanovení, totiž že škoda byla způsobena vlastním jednáním poškozeného. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyni vznikla škoda jejím vlastním jednáním, neboť finanční prostředky byly připsány na účet, který v obou platebních příkazech uvedla spolu s dalšími údaji; mínila-li žalobkyně zaslat peníze jiné osobě, měla uvést určité údaje tak, aby tato osoba nebyla zaměnitelná. I pokud by se žalovaná nezprostila odpovědnosti podle §420a odst. 3 obč. zák., nebyla by žalobkyně ve sporu úspěšná, neboť uplynula subjektivní i objektivní promlčecí lhůta a je tedy opodstatněná námitka promlčení vznesená žalovanou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č. j. 20 Co 259/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil, doplňující usnesení ze dne 23. 2. 2004, č. j. 22 C 150/2000-134, změnil ve výroku o určení odměny ustanovené advokátky tak, že odměna za právní zastoupení spolu s náhradou hotových výdajů činí 38.410,- Kč, jinak je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně ustanovené právní zástupkyně. Po doplnění dokazování konstatoval, že soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí ve věci a že důkazy hodnotil podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o.s.ř.; ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalovanou realizovaný převod finančních prostředků byl v souladu s pokyny žalobkyně a obchodními podmínkami žalované pro O. k., jež umožňují výběr prostředků bezhotovostním způsobem na účet vedený jinou b. než žalovanou. Okolnost, že zřizovatelem účtu, na který poslala žalobkyně uvedené částky, byla M. K., nesvědčí podle odvolacího soudu o tom, že žalobkyní poukázaná částka byla připsána na účet s nesprávným názvem, neboť název účtu nemusí odpovídat jménu a příjmení osoby, která jej založila. Z. S. byl navíc uveden jako jeden z příjemců na žalobkyní označených platebních příkazech a skutečně také předmětnou částku obdržel, o čemž svědčí okolnost, že byl v trestním řízení odsouzen pro podvodné jednání vůči žalobkyni. Na rozdíl od soudu prvního stupně považuje odvolací soud otázku existence liberačního důvodu na straně žalované za bezpředmětnou, neboť „žalobkyni nevznikla v příčinné souvislosti s provozní činností žalované podle §420a obč. zák. škoda“, a nárok žalobkyně je tak pro „nedostatek pasivní legitimace nedůvodný“. Toto dílčí nesprávné právní posouzení však nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (dotýká se širokého okruhu klientů banky) pro řešení otázky odpovědnosti banky za nezajištění dohodnutých podmínek s klientem při poukazu plateb z tuzemska do zahraničí. Dovolatelka má za to, že ačkoli neměla žalovaná stanoveny podmínky a pravidla postupu v platebním styku pro „cizoměnný“ platební příkaz u o. N.-k., převzala od ní platební příkaz k provedení platby do zahraničí, a tím došlo k uzavření inominátní smlouvy mezi účastníky, jejíž náležitosti, práva a povinnosti a podmínky byly vymezeny přímo podepsaným platebním příkazem; žalobkyně tedy nikdy nepřistoupila k obchodním podmínkám žalované týkající se „cizoměnného“ platebního styku. Odvolací soud měl tyto platební příkazy hodnotit jako inominátní smlouvy podle §51 obč. zák. Dopustil se proto nesprávného právního posouzení tím, že vzal za prokázané, že realizovaný bezhotovostní převod finančních prostředků byl v souladu s pokyny žalobkyně a obchodními podmínkami stanovenými pro O. k. a že finanční prostředky byly připsány na číslo účtu označeného žalobkyní, aniž by přihlédl k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že příjemcem platby byla pouze M. K. I žalovaná nesprávně právně posoudila inominátní smlouvu jako běžný platební příkaz, jenž byl proveden jako hladká platba bez kontroly (kdyby totiž postupovala podle uzavřené nepojmenované smlouvy, musela by platbu kontrolovat, a to ve všech údajích stanovených žalobkyní). Tato smlouva ukládala povinnost žalované doručit finanční prostředky označenému příjemci (Z. S. – M. K.) na uvedené číslo účtu, žalovaná je ovšem tomuto příjemci nedoručila a tím jednoznačně porušila povinnost vyplývající z uzavřené inominátní smlouvy, za což nese plnou odpovědnost. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil vztah mezi účastníky sporu, neměl tak ani utvořen právní základ pro posouzení odpovědnosti žalované podle §420a obč. zák. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu. Proto lze přípustnost dovolání posuzovat podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), tedy při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam má.
Odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, založil na závěru, že mezi vznikem škody na straně žalobkyně a počínáním žalované b. není vztah příčinné souvislosti, neboť převod peněz byl uskutečněn podle pokynu žalobkyně a převáděné částky se dostaly do dispozice Z. S., jemuž byly určeny; není proto splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu.
Není pochyb o tom (dovolatelka to ostatně v dovolání ani nezpochybňuje), že existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi škodou je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce (či škodná událost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována.
Odvolací soud v posuzované věci vyšel ze skutkového zjištění [jeho správnost nemůže být vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu], že žalobkyně se stala obětí podvodného jednání Z. S., jemuž poskytla devizové finanční prostředky v hodnotě žalované částky, a to bankovním převodem na účet vedený u zahraniční banky, definovaný číslem účtu. Tuto okolnost shledal bezprostřední příčinou vzniku škody, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá.
Namítá-li dovolatelka nesprávné posouzení charakteru platebních příkazů (dovozuje, že odvolací soud měl vyvodit odpovídající závěry z toho, že šlo vlastně o tzv. inominátní smlouvu), směřuje své výhrady proti závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Pak je ovšem z tohoto hlediska nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu. Nelze zároveň přehlédnout, že jde o případ založený na jedinečném skutkovém základě, jehož řešení nemá podle dosavadních zkušeností dovolacího soudu obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů v obdobných sporech. V této souvislosti je třeba připomenout i to, že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo podvodné jednání Z. S. s přispěním M. K., při jehož posuzování nejsou významné výhrady dovolatelky k postupu žalované b. Ostatně žalobkyně vyplnila v příkazu údaje o cílovém účtu právě podle podvodného návodu Z. S. tak, aby se peněžní prostředky dostaly do jeho dispozice; to, že se tak stalo, je součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, přičemž není podstatné, zda a jakou úlohu v tom sehrála M. K., s uvedením jejíhož jména na platebním příkazu spojuje dovolatelka své výhrady k činnosti žalované b. Tvrzení žalobkyně, že pokud by věděla, že jméno „M. K.“, které uvedla na platebním příkaze, není názvem firmy Z. S., transakci by neuskutečnila a nepřišla tak o své prostředky, lze považovat za iluzorní představu odehrávající se v rovině nedoložitelných spekulací ovlivněných pozdním pochopením podvodu ze strany Z. S. Příznačné přitom je, že žalobkyně, která vytýká bance nedostatečnou kontrolu údajů o příjemci (nikoliv o názvu účtu), sama potvrdila, že uvedla nepravdivý údaj o účelu platby, neboť ve skutečnosti nešlo o půjčku, nýbrž o jí předpokládanou účast na ziskovém obchodu předstíraném Z. S.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na tom nic nemění nepřesnost v právní kvalifikaci použité odvolacím soudem. Bankovní činnost nenese znaky provozní činnosti ve smyslu ustanovení §420a obč. zák., neboť i když provedení bankovních operací může mít vliv na majetkový stav zúčastněných osob, nejde o činnost, která by navenek vykazovala nepříznivé jevy, způsobilé jako vedlejší produkt přivodit majetkovou újmu na zákonem chráněných hodnotách. Odpovědnost za škodu způsobenou provedením (nesprávným či zákonu či smluvním podmínkám neodpovídajícím) bankovních operací se proto řídí obecnou úpravou odpovědnosti za škodu, tedy v daném případě ustanovením §420 obč. zák. I zde je ovšem nezbytnou podmínkou, aby mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti ze strany b. byl vztah příčinné souvislosti, který však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nejvyšší soud ČR tedy dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu