ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1448.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1448/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ L. N., zastoupené advokátem, 2/ Č. s., a. s., o zaplacení 2.966,- EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 347/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 18 Co 502/2005 - 78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k první žalované tak, že žaloba se co do částky 1.977,- EURO zamítá, a dále v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. dubna 2005, č. j. 16 C 347/2003-57, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.966,- EURO s 2,5 % úrokem z prodlení od 12. 11. 2003 do zaplacení a zamítl žalobu vůči druhé žalované na zaplacení téže částky společně a nerozdílně s první žalovanou. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Bylo tak rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody za poškození vozu žalobkyně, k němuž došlo pádem sněhu se střechy domu, který je rekreačním zařízením provozovaným první žalovanou a je ve vlastnictví druhé žalované. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně pobývala společně se svým manželem v době od 2. 2. 2003 do 8. 2. 2003 v rekreačním zařízení první žalované, během tohoto pobytu došlo v důsledku pádu sněhu se střechy rekreačního zařízení k poškození střechy jejich osobního vozidla O. A. L, zaparkovaného před tímto domem, kde sice není zřízeno parkoviště, avšak vozy tam běžně parkují, není tam žádná značka zákazu stání či zastavení. Pokud žalovaná tvrdila, že na střeše jsou umístěny zábrany proti pádu sněhu, soud prvního stupně konstatoval, že tato zařízení patrně nebyla účinná, a bylo povinností první žalované jakožto provozovatelky ubytovacího zařízení zabezpečit v rámci prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. střechu proti pádu sněhu, případně dle aktuální situace sníh se střechy odstraňovat. Dospěl proto k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti první žalované za škodu způsobenou žalobkyni podle §420 odst. 1 obč. zák., a vzhledem k tomu, že podle skutkových zjištění druhá žalovaná celou nemovitost pronajala první žalované, po dobu nájemního vztahu bylo její vlastnické právo omezeno, s nemovitostí nedisponovala, není dána její odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni. Protože neshledal spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody a výše nároku nebyla zpochybněna, soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu a žalobkyni přiznal částku 2.675,- EURO, jež odpovídá nákladům na opravu vozidla podle posudku znalecké kanceláře v SRN (kde žalobkyně bydlí), dále 116,- EUR za veřejnou dopravu po dobu 4 dnů, kdy bylo vozidlo v opravně, a dále částku 175,- EURO za „snížení reálné ceny vozidla po opravě“.
K odvolání první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č.j. 18 Co 502/2005 – 78, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k druhé žalované potvrdil a dále jej potvrdil ve vyhovujícím výroku ve vztahu k první žalované co do částky 989,- EURO s příslušenstvím a co do zbývající části 1.977,- EURO jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že první žalovaná, která ani neupozornila na možnost pádu sněhu se střechy, odpovídá podle §420 obč. zák. za škodu způsobenou porušením prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. Avšak s přihlédnutím k jejím námitkám, že zařízení proti pádu sněhu bylo konstrukčně zajištěno, že rekreační zařízení nemá vlastní parkoviště, že žalobkyně měla možnost bezpečně parkovat na druhé straně silnice a že místo, kde žalobkyně zaparkovala (na komunikaci vedle chodníku přiléhajícímu k rekreačnímu zařízení) bylo nevhodné, odvolací soud uzavřel, že ani žalobkyně si nepočínala adekvátním způsobem, tedy s nezbytnou mírou opatrnosti, neboť v horském prostředí, s ohledem na konstrukci sedlové střechy, mohla sama i bez výslovného upozornění usoudit, že parkuje s automobilem v místě, které může být zasaženo padajícím sněhem. Proto ve smyslu §441 obč. zák. stanovil podíl spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 70 % a v rozsahu 30 % podíl na straně první žalované.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem o míře spoluzavinění a namítá, že právní posouzení jejího spoluzavinění zcela zjevně vybočuje z ustanovení §441 obč. zák., ze zásad posuzování běžné opatrnosti, z obecné zkušenosti, jakož i ze skutkového stavu věci. Poukazuje na to, že před penzionem není zákaz stání, penzion nemá vlastní parkoviště, běžně zde parkovali i jiné hosté a první žalovaná nevyvinula žádnou snahu, aby na tomto místě hosté neparkovali. Popírá, že by na střeše byla technická opatření zabraňující pád sněhu, a zdůrazňuje, že první žalovaná porušila své povinnosti ubytovatele, neodstranila se střechy sníh, neupozornila na možnost tohoto nebezpečí, nezajistila technickou zábranu proti sesuvu sněhu apod., zatímco žalobkyně porušila prevenční povinnost pouze tím, že zaparkovala vozidlo s ohledem na sedlovou střechu na nevhodném místě, přičemž však ve smyslu §756 obč. zák. spoléhala na to, že první žalovaná své povinnosti ubytovatele řádně plní. Dovozuje, že porušení povinností první žalovanou rozhodující měrou přispělo ke vzniku škody, čemuž neodpovídá 70 % spoluzavinění poškozené. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku i ve výrocích navazujících byl zrušen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je opodstatněné.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že ustanovení §415 obč. zák. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a platí tedy i pro chování poškozeného. Jedná-li poškozený v rozporu s tzv. generální prevenční povinností a je-li toto jednání jednou z příčin vzniku škody na jeho straně, nese svou škodu poměrně ve smyslu §441 obč. zák.
Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Je proto třeba zvážit veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody.
Úvaha odvolacího soudu o míře spoluzavinění žalobkyně vychází ze závěru, že žalobkyně si nepočínala dost obezřetně, když zaparkovala svůj vůz v horském prostředí na místě, kde s ohledem na konstrukci sedlové střechy rekreačního zařízení, v němž byla ubytována, mohla i bez výslovného upozornění usoudit, že toto místo může být zasaženo padajícím sněhem.
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, že tato okolnost spočívá jen na straně žalobkyně a že rozhodující měrou přispěla k poškození jejího vozu. Především je třeba uvážit rozdíl mezi situací, kdy řidič přímo poruší pravidla silničního provozu tím, že zaparkuje svůj vůz na místě, kde je stání či zastavení vozidel zakázáno (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2264/2000), a mezi situací, kdy s ohledem na specifické okolnosti si měl a mohl hrozící nebezpečí uvědomit a situaci vyhodnotit jako místo nevhodné k parkování. Jak totiž vyplývá z výsledků řízení, místo u budovy rekreačního zařízení bylo veřejně přístupné a bylo využíváno k parkování i jinými vozy, nejednalo se o místo nějakým způsobem neobvyklé tak, že rozumný člověk při zachování běžné opatrnosti by zde své vozidlo neodstavil. Ovšem ta okolnost, která podle názoru odvolacího soudu rozhodující měrou přispěla ke vzniku škody na voze ubytovaného hosta, tj. že si měl uvědomit, že rekreační zařízení se nachází v horském prostředí a že má sedlovou střechu, platí především pro žalovanou, která právě v tomto prostředí a v této budově poskytuje ubytovací služby, takže především na ní bylo – pokud v zimě hrozí riziko sesuvu sněhu na veřejně přístupné místo u budovy, v níž podniká, - učinit opatření, a to přinejmenším upozornit na toto nebezpečí, což by evidentně mohlo předejít možnosti vzniku škod na majetku i na zdraví.
I když lze připustit, že případné porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně mohlo přispět ke vzniku škody, je jednoznačné, že nemohlo být tou nejvýznamnější z příčin, jež vedly ke vzniku škody na voze. Je totiž zřejmé, že stav střechy penzionu i klimatické podmínky v daném místě a čase a ostatně i obvyklé parkování hostů u budovy penzionu jsou okolnosti, jež měly být a zřejmě byly známy právě první žalované. Nelze proto tyto okolnosti přičítat k tíži žalobkyni jakožto příčinu vzniku škody ze 70 % .
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není z hlediska důvodů uplatněných v dovolání (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) správné, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku a ve výrocích závislých zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 , 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu