ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.148.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 148/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyň a) M., s. r. o., a b) PhDr. P. V., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému advokátkou, o 31.946,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 562/2000, o dovolání první žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2003, č. j. 6 Co 1248/2003-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č. j. 5 C 562/2000-144, zamítl žalobu na zaplacení částky 31.946,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % od 31. 8. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 10. 2001, č. j. 5 C 562/2000-83, jímž byla žaloba obou žalobkyň zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu ze dne 9. 4. 2002, č. j. 7 Co 791/2002-104, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně se domáhaly shora uvedené částky z titulu náhrady škody způsobené žalovaným, který jako jednatel společnosti M., s. r. o., vystavil fakturu na částku 31.946,- Kč za odebrané zboží, za odběratele označil neexistující osobu, fakturované zboží sám rozprodal a faktura nebyla zaplacena. Vzhledem k závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, že s vysokou mírou pravděpodobnosti pisatelem sporného podpisu na předmětné faktuře není žalovaný, a vzhledem k tomu, že ani ostatní důkazy nepotvrdily tvrzení žalující strany, soud dovodil, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný úmyslně dopustil protiprávního jednání, které by mělo za následek vznik škody (§420 obč. zák.), a pokud by se mělo jednat o nedbalostní jednání, je nárok v objektivní promlčecí době promlčen (§106 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2003, č. j. 6 Co 1248/2003-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k první žalobkyni (tj. vůči M., s. r. o.) potvrdil, ve vztahu k druhé žalobkyni a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Přisvědčil soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním byly právně rozhodné skutečnosti dostatečně objasněny a tvrzená skutečnost, že žalovaný zfalšoval předmětnou fakturu, není prokázána. Ztotožnil se rovněž se závěrem o promlčení uplatněného nároku a s poukazem na §261 odst. 3 obchodního zákoníku v tehdy platném znění dovodil, že jak otázku odpovědnosti za škodu, tak i promlčení je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2003, č. j. 6 Co 1248/2003-166, podala první žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.. Namítá, že soudy obou stupňů posuzovaly promlčení nároku podle občanského zákoníku, ačkoliv promlčení mělo být v tomto případě posouzeno podle obchodního zákoníku, a pak by vzhledem k delší (čtyřleté) promlčecí lhůtě nárok promlčen nebyl. Žalovaný se předmětného škodního jednání dopustil jako jednatel společnosti, a tudíž je podle jejího názoru třeba věc posuzovat podle obchodního zákoníku. Dovozuje, že žalovaný odpovídá za způsobenou škodu, neboť mu ze zákona náleželo obchodní vedení společnosti a oprávnění jednat za společnost a tuto působnost nevykonával s náležitou péčí, jakožto jednatel společnosti vystavil fakturu na neexistujícího odběratele, aby kryl ztráty ve společnosti za dobu jeho působení. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, který s odkazem na §261 odst. 3 obch. zák. v tehdy platném znění, dovodil, že na danou věc nedopadá žádné z ustanovení pod písm. a) až e), a nelze proto na věc vztáhnout režim obchodního zákoníku. Dovolatelka zdůrazňuje, že se jedná o spor mezi společností a jejím jednatelem, a v této souvislosti odkazuje na ust. §261 odst. 1 písm. f) obch. zák. ve znění nyní účinném. Pokud by soudy posuzovaly promlčení dle obchodního zákoníku, musely by s ohledem na ust. §398 obch. zák. dojít k jednoznačnému závěru, že nárok není promlčen. Aplikací občanského zákoníku soudy obou stupňů postupovaly nesprávně a v rozporu s platnou právní úpravou. Z tohoto důvodu má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku promlčení nároku v rozporu s hmotným právem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích jí se týkajících zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě první žalobkyně dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se řídí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tkví podle žalobkyně v nesprávném posouzení promlčení uplatněného nároku na náhradu škody, neboť s ohledem na ust. §261 odst. 1 písm. f) obch. zák., ve znění nyní účinném, měl být nárok a tím i promlčení posouzeno podle obchodního zákoníku.
Žalobou byl uplatněn nárok na náhradu škody, skutkově odůvodněný tvrzením, že žalovaný ve funkci jednatele společnosti vystavil fakturu na neexistujícího odběratele a fakturované zboží rozprodal. Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně spočívá na skutkovém základě, že tvrzené jednání žalovaného nebylo v řízení prokázáno, a není tedy splněn základní předpoklad vzniku jeho odpovědnosti za škodu. Za této situace, kdy není prokázáno, že se tvrzeného skutku dopustil žalovaný, nemůže mít právní význam pro rozhodnutí dané věci otázka, jaký právní předpis má být aplikován pro posouzení důsledků tohoto tvrzeného jednání. Nicméně k námitkám v dovolání je třeba dodat, že odvolací soud nepochybil, když nárok posuzoval podle právní normy účinné v době, kdy tvrzená škoda byla způsobena. Poukaz dovolatelky na znění ust. §261 odst. 1 písm. f) obch. zák., ve znění nyní účinném, není proto na místě a je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že uplatněný nárok na náhradu škody nelze posuzovat podle obchodního zákoníku namísto zákoníku občanského.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že tvrzené protiprávní jednání žalovaného nebylo prokázáno, nemůže mít zásadní právní význam otázka počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody, neboť není-li nárok dán, nelze ho soudním rozhodnutím přiznat bez ohledu na to, zda promlčecí doba uplynula či nikoliv. Řešení uvedené otázky tedy nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení a tuto otázku nelze mít za zásadně významnou podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Jak z uvedeného vyplývá, rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a není tak důvodu pro závěr, že by jeho rozhodnutí mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání první žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu