ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1660.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1660/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce K., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvo financí ČR, o zaplacení 92.159,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 82/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2005, č. j. 14 Co 90/2005-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2005, č. j. 14 Co 90/2005-54, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 19 C 82/2004-32 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 11. 2004, č. j. 19 C 82/2004-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 92.159,80 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem finančního úřadu jako správce daně, který vydal souhlas s výmazem obchodní společnosti E.-S., s.r.o. (dále též jen “společnost“) z obchodního rejstříku, a žalobce jakožto ručitel byl nucen za tohoto daňového dlužníka zaplatit daňový nedoplatek v částce 92.159,80 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedená společnost byla se souhlasem správce daně vymazána z obchodního rejstříku, aniž zaplatila daň z převodu nemovitostí, nemůže se žalobce na uvedené společnosti domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 17. 4. 2000 uzavřel žalobce jako kupující a společnost E.-S., s.r.o. jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti v k. ú. Ž., dne 20. 9. 2000 podala tato společnost Finančnímu úřadu pro P. (dále „FÚ“) přiznání k dani z převodu nemovitosti spolu se znaleckým posudkem o ceně převáděné nemovitosti, 15. 1. 2002 vyzval správce daně tuto společnost (tehdy již v likvidaci) k odstranění pochybností podaného přiznání a k doložení ceny nemovitosti k datu právních účinků vkladu do katastru (tj. k 26. 7. 2000), tuto výzvu se nepodařilo doručit a byla proto doručena veřejnou vyhláškou. Dne 25. 9. 2002 vyměřil FÚ pro P. uvedené společnosti daň z převodu nemovitosti ve výši 376.455-, Kč platebním výměrem, který se rovněž nepodařilo doručit, stejně jako výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě z prosince 2002. Částka složená u notáře touto společností na daň nebyla dostatečná a rozdíl v zažalované výši doplatil žalobce coby ručitel. Finanční úřad pro P., kde byla společnost registrována k dani z příjmu právnických osob a k dani z nemovitostí, rozhodl dne 23. 1. 2002 na žádost uvedené společnosti o udělení souhlasu s ukončením její činnosti a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, které nabylo právní moci dne 15. 11. 2002, bylo rozhodnuto o jejím výmazu z obchodního rejstříku. Soud dovodil, že v době, kdy Finanční úřad pro P. udělil souhlas s výmazem společnosti z obchodního rejstříku, daňový nedoplatek ve smyslu §63 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. ještě neexistoval, neboť FÚ pro P. vyměřil daň z převodu nemovitosti až po udělení souhlasu. Pokud pak žalobce spatřoval nesprávnost úředního postupu v nečinnosti FÚ pro P., který – ač od katastrálního úřadu obdržel kupní smlouvu v září 2000 – až po více než dvou letech vydal rozhodnutí o úhradě daně, soud uvedl, že daňový poplatník (uvedená společnost) nesplnil svou povinnost uvést v daňovém přiznání správnou cenu převáděných nemovitostí, která je nutná pro stanovení základu daně z převodu nemovitosti. Správce pak poté, co daňový poplatník vyměřenou daň z převodu nemovitosti nezaplatil, postupoval v souladu s §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., a vyzval k zaplacení daňového nedoplatku žalobce jakožto ručitele. Soud uzavřel, že postup obou správců daně (FÚ pro P. 1 a FÚ pro P. 3) byl v souladu se zákonem a nejedná se tedy o nesprávný úřední postup ani jednoho ze správců daně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, č. j. 14 Co 90/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že skutečnost, že FÚ pro P. jako správce daně před vydáním rozhodnutí o souhlasu s ukončením činnosti společnosti nekomunikoval s ostatními správci daně, není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb., neboť postupoval v souladu s §35 zák. č. 337/1992 Sb. Naopak FÚ pro P. byl povinen sdělit výsledky vyměření daně místně příslušnému správci daně dle sídla společnosti (tj. FÚ pro P. - §4 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb.), avšak v okamžiku, kdy FÚ pro P. udělil souhlas s ukončením činnosti společnosti, výsledky vyměření daně nebyly dosud známy. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že se nejedná o nesprávný úřední postup, když FÚ pro P. vyměřil daň v zákonné tříleté prekluzívní lhůtě, v souladu s §46 zák. č. 337/1992 Sb. provedl přepočet a podle §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. vyzval k zaplacení daňového nedoplatku žalobce jako ručitele, když daň z převodu nemovitosti nebyla daňovým poplatníkem (společností) zaplacena.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazuje na to, že společnost E.-S. s.r.o. podala řádně daňové přiznání k dani z převodu nemovitosti, tato daň nebyla vybrána a naopak správce daně dal této společnosti souhlas k výmazu z obchodního rejstříku, ačkoliv zde daňová pohledávka existovala. Správce daně pak vymohl daň na žalobci, který s ohledem na výmaz daňového dlužníka z obchodního rejstříku se na dlužníkovi nemůže domoci vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů přistoupily k předmětné věci právně pozitivistickým přístupem, aniž by reflektovaly principy obecné spravedlnosti a dobré mravy a vůbec se nezabývaly tím, že činnost správců daně jednoznačně vedla ke škodě na straně žalobce v žalované výši. Podle závěru soudů všechny orgány postupovaly v mezích zákona a ničeho neporušily, ovšem ani žalobce nepostupoval protiprávně a na jednání orgánů žalované ani na prodávajícího neměl žádný vliv. Vůči žalované byl ve zcela nerovnoprávném postavení, neměl žádné nástroje, jak orgány žalované přinutit, aby daň od společnosti vybrala a nedala souhlas s ukončením její činnosti, když zde byla daňová povinnost vůči správci daně a následně z titulu ručení žalobci. Je přesvědčen, že nemůže nést škodu za nesystémové postupy státu, za liknavost a nedostatek vzájemné komunikace jeho orgánů. Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda činnost žalované vedla ke škodě na straně žalobce, a to v žalované výši. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že s argumenty dovolatele se již soudy obou stupňů vypořádaly, a poukazuje na zákonnou povinnost ručitele zaplatit daň a na možnosti, které zákon dává k tomu, aby částka, složená na daň z převodu nemovitosti do notářské úschovy, byla dostatečná a aby tak rozdíl na dani, který dovolatel požaduje jako náhradu škody za nesprávný úřední postup, vůbec nevznikl. Rozhodnutí, kterým byla stanovena daňová povinnost společnosti, bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě a v této lhůtě také doručeno, a není vinou správce daně, že daňový poplatník vstoupil do likvidace a následně byl vymazán z obchodního rejstříku. Správce daně nemůže odpovídat za průtahy, které byly způsobeny nedostatkem součinnosti ze strany daňového dlužníka při stanovení základu daně z převodu nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a je i důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto smyslu shledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným pro otázku správnosti či nesprávnosti úředního postupu správce daně, na jejímž řešení toto rozhodnutí spočívá a s jejímž řešením dovolatel nesouhlasí.
Podle §35 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění pozdějších předpisů), správce daně při zjištění, že daňový subjekt přestal vykonávat činnost nebo pobírat příjmy podrobené dani, učiní opatření potřebná k urychlenému stanovení základů daně a k vybrání nedoplatků na všech daních za celou dobu jeho činnosti, ze které plynuly příjmy podléhající zdanění.
Podle §57 odst. 1 a 2 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění zák. č. 320/2001 Sb., daňovým dlužníkem je každý, kdo je podle zvláštního zákona povinen platit daň nebo vybranou a sraženou daň odvádět. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů.
Podle §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 103/2000 Sb., je poplatník povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani dědické, dani darovací nebo k dani z převodu nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne v němž je smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí nebo rozhodnutí či jiná listina, kterými příslušný státní orgán potvrzuje nebo osvědčuje vlastnické vztahy k nemovitostem, doručena poplatníkovi daně darovací nebo daně z převodu nemovitostí.
Podle §62 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění zák. č. 320/2001 Sb., předmětem evidence příjmů, kterou vedou správci daně, je zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou evidovány na osobních účtech jednotlivých daňových dlužníků odděleně za každý druh daně.
Rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze závěru, že správce daně, ať jím byl FÚ P. nebo FÚ P., postupoval ve své úřední činnosti v rámci zákona a žádné zákonné ustanovení neporušil. Soudy ovšem přehlédly, že k založení odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se nevyžaduje přímé porušení zákona či protiprávní postup, nýbrž může jít i o porušení těch pravidel v činnosti státního orgánu, která slouží a měla by být dodržena k tomu, aby účel a smysl zákona byl naplněn. Nesprávný úřední postup může totiž být představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Postup správce daně při správě daní podle zákona č. 357/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vůči daňovým subjektům i dalším osobám v tomto zákoně uvedeným, je bezesporu výkonem státní moci a v daném případě je jednoznačné, že žalobci vznikla újma tím, že jakožto ručitel ze zákona uhradil finanční částku, kterou na dani dlužil jiný subjekt, který zanikl, a proto jakékoliv plnění od něj bylo a je nevymožitelné.
Vzhledem k pravomocím svěřeným správci daně vůči daňovým subjektům a vzhledem k ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., které ukládá správci daně provést opatření potřebná k urychlenému stanovení základů daně a k vybrání nedoplatků na všech daních za celou dobu činnosti daňového subjektu, je zřejmé, že požádal-li daňový subjekt o souhlas k žádosti o výmaz z obchodního rejstříku (§35 odst. 2 až 6 cit. zákona), nemělo dojít k situaci, že aniž splnil svou daňovou povinnost (§57 odst. 2 cit. zákona), zanikl se souhlasem správce daně, a to bez právního nástupce, a byl mu tak v podstatě umožněn únik z daňových povinností. Soudům obou stupňů je třeba přisvědčit v tom, že v době, kdy byl společnosti udělen správcem daně souhlas k žádosti o výmaz, neexistoval ještě její daňový nedoplatek, ovšem existovala zde její daňová povinnost (§57 odst. 2 cit. zák.). Za situace, že od září 2000 zde tato daňová povinnost existovala a teprve v prosinci 2002 byla vyměřena daň (a to bez další součinnosti s daňovým subjektem), přičemž v lednu 2002 bylo správcem daně vydáno rozhodnutí o udělení souhlasu s ukončením činnosti společnosti, je zřejmé, že správce daně nepostupoval důsledně dle ust. §35 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., když základ daně stanovil až po dvou letech po podání daňového přiznání. Nejde sice o postup protizákonný, neboť zákon nestanoví konkrétní lhůtu k urychlenému stanovení základů daně a k vybrání nedoplatků na všech daních, ale jde o postup objektivně nesprávný, jímž byl zmařen účel, k jakému jsou pravidla postupu stanovena. Naznačují-li dosavadní výsledky řízení, že při dodržení jiného – správného – postupu nemuselo k újmě žalobce dojít, je dána i příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným postupem finančních orgánů a jsou tak splněny předpoklady objektivní odpovědnosti státu, kdy otázka zavinění je bez významu, a - jak vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů při svém rozhodnutí, nešlo zde ani o průtahy, které by při stanovení základu daně z převodu nemovitostí způsobil daňový dlužník nedostatkem své součinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu