ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1869.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1869/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalované A., spol. s r. o., za účasti Č. p., a. s. P., jako vedlejšího účastníka na straně žalované o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 C 874/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 16. února 2005, č. j. 29 Co 391/2004-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 16. února 2005, č. j. 29 Co 391/2004-112, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2003, č. j. 7 C 874/97-92, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21. 6. 2000, č. j. 7 C 874/97-50, zamítl žalobu na náhradu škody na zdraví žalobce, k níž došlo při střetu jeho motocyklu s traktorem, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dovodil, že komunikace, po níž přijížděl traktor řízený zaměstnancem žalované společnosti, je účelovou komunikací, která se napojuje na silnici procházející obcí K., po níž jel žalobce na motocyklu, a protože se jedná o křižovatku dvou komunikací, která není rozlišena dopravními značkami, shledal příčinu dopravní nehody v porušení §20 odst. 2 tehdejší vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ze strany žalobce, který nedal přednost traktoru přijíždějícímu zprava. Protože škoda byla žalobci způsobena při dopravní nehodě, kterou sám způsobil, soud neshledal odpovědnost žalované za vznik škody na zdraví žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 16. 1. 2001, č. j. 35 Co 490/2000-59, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalobce projížděl obcí po silnici 3. třídy, na níž z pravé strany vjel traktor, jemuž se žalobce již nestačil vyhnout. Odvolací soud se zabýval charakterem obou komunikací s tím, že žalobce jel nepochybně po silnici, sporný byl charakter prostor, po nichž přijížděl traktor. Dovodil, že nepochybně šlo o výjezd ze statku žalované společnosti, který není silnicí ani místní komunikací, avšak vzhledem k tomu, že podle tehdy platného silničního zákona č. 55/1984 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 35/1984 Sb. i příjezdová cesta k závodům či jiným objektům je účelovou komunikací, odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že na danou situaci nelze aplikovat §20 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. o přednosti v jízdě vozidel jedoucích po hlavní silnici, nýbrž že bylo povinností žalobce dát přednost vozidlu přijíždějícímu zprava podle §20 odst. 2 uvedené vyhlášky. Protože došlo ke střetu dvou provozů, je ve smyslu §431 obč. zák. rozhodující míra účasti obou provozovatelů na vzniku škody a vzhledem k tomu, že jde o odbornou otázku, uložil soudu prvního stupně doplnit řízení dalším znaleckým dokazováním.
Okresní soud v Liberci mezitímním rozsudkem ze dne 15. 12. 2003, č. j. 7 C 874/97-92, rozhodl o základu nároku tak, že žalovaná odpovídá z 50% za následky úrazu, které utrpěl žalobce dne 13. 7. 1994 při střetu s traktorem žalovaného. Při svém rozhodnutí vycházel z toho, že žalobce nedal na křižovatce přednost traktoru přijíždějícímu zprava. Po doplnění dokazování se dle pokynu odvolacího soudu zabýval posouzením míry účasti obou provozovatelů na vzniku škody a dospěl k závěru, že reálnou možnost na odvrácení střetu měl řidič traktoru, protože v době před nehodou prakticky stál, resp. začal teprve akcelerovat. Ovšem i žalobce, pokud by začal brzdit v době, kdy poprvé viděl traktor, střetu by rovněž mohl zabránit. Z výpovědi žalobce však vyplynulo, že nebrzdil a o přednosti zprava vůbec neuvažoval, byl přesvědčen, že se jedná o výjezd ze dvora. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – chirurgie, soud zjistil, že žalobce v době nehody v důsledku předchozí operace nemohl ještě plně ovládat motocykl a měl omezenou schopnost vykonávat obranné reflexní pohyby. Soud pak na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že na vzniku škody jsou účastni žalobce a žalovaný každý z 50%.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 29 Co 391/2004-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu (na zaplacení částky 280.657,- Kč a částky 6.410,- Kč měsíčně) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Za nespornou považoval skutečnost, že na křižovatce měl přednost traktor přijíždějící zprava. Podstatnou a prakticky jedinou příčinou střetu bylo tedy porušení §20 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb. žalobcem. Podle závěrů znalce reálnou možnost odvrátit střet sice měl spíše řidič traktoru, avšak v případě, že řidič reaguje nesprávně na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník silničního provozu porušením jeho pravidel, lze jej činit za nehodu odpovědným jen tehdy, jestliže mu za volbu nesprávného řešení situace lze přičítat zavinění. Vzhledem k tomu, že znalec nevyloučil, že i žalobce na motorce mohl za určitých okolností střetu zabránit, a protože žalobce ani nebrzdil a podcenil svou fyzickou indispozici, odvolací soud uzavřel, že žalovanou společnost nelze činit spoluodpovědnou za následky dopravní nehody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že neodpovídá skutečnosti konstatování odvolacího soudu, že je mezi účastníky nesporné, že řidič traktoru měl přednost zprava, a nesouhlasí se závěrem, že on porušil §20 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb. Zaměstnanec žalované vjížděl totiž na silnici z místa ležícího mimo silnici a bylo jeho povinností dát přednost žalobci jedoucímu po silnici. Dovozuje, že v místě nehody se nemohlo jednat o křižovatku s právem přednosti vozidel přijíždějících zprava, podle jeho názoru se o křižovatku nejedná a v této souvislosti poukazuje na zprávu Městského úřadu ve F. ze dne 1. 9. 2000, že poz. parcela č. 632 v obci K. je vedena jako ostatní - manipulační plocha, na zprávu OÚ v L. z 1. 7. 1996, že jde o výjezd ze dvora, a dále na zprávu SÚS L. z 11. 11. 1997 a 3. 5. 2000, že se jedná o připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci a nikoliv o křížení komunikací. Žalobce zdůraznil, že žádný doklad o tom, že v místě nehody se jedná o křížení dvou pozemních komunikací, předložen nebyl, a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání v rozsahu, v němž je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je opodstatněné a ve zbývající části je ze stejných důvodů přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázku zásadního právního významu o aplikaci pravidel silničního provozu.
Východiskem pro právní posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou při střetu motocyklu s traktorem se stal závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky je nesporné, že v místě střetu měl přednost v jízdě traktor přijíždějící zprava. Na tomto podkladě bylo pak na způsob jízdy žalobce aplikováno ust. §20 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb. se závěrem, že hlavní příčinou vzniku škody, k níž došlo při střetu, byl způsob jízdy žalobce. Avšak za situace, že tvrzení účastníků ohledně charakteru obou komunikací se diametrálně rozcházela, odvolací soud pochybil, když své skutkové zjištění v tomto směru a na to navazující právní závěr o přednosti v jízdě učinil na základě „shodných tvrzení účastníků“. Je totiž procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud soud mylně pokládá určitou skutkovou okolnost za nespornou ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. a vezme ji za základ svého rozhodnutí. Odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáváno, byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 1. 2001 (č. j. 35 Co 490/2000-59) na otázku, jakou právní normu porušil žalobce. Jak vyplývá z obsahu uvedeného usnesení odvolacího soudu, na základě důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (na něž poukazuje i dovolatel), zejména zprávy OÚ v L. - referát dopravy ze dne 1. 7. 1996 (č. l. 23), krajský soud uzavřel, že cesta, po níž jel traktor, je příjezdovou cestou ze silnice ke statku žalované společnosti a že nepochybně jde o výjezdní prostor ze statku. Ze znění zákona č. 55/1984 Sb. a vyhlášky č. 35/1984 Sb. pak dovodil, že z hlediska tehdy platného silničního zákona se jedná o účelovou komunikaci, a po té co vyloučil možnost aplikace §20 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., vzhledem k tomu, že předmětná křižovatka není rozlišena dopravními značkami, aplikoval §20 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb. na způsob jízdy žalobce. Na základě závěru, že žalobce porušil pravidla silničního provozu tím, že nedal přednost v jízdě traktoru přijíždějícímu zprava, pak uložil soudu prvního stupně posoudit míru účasti obou provozovatelů na vzniku škody.
Nesprávnost právního posouzení věci podle §20 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb. se tedy odvíjí od názoru vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení, kdy odvolací soud nevzal v úvahu výklad pojmů v §2 bod 9 uvedené vyhlášky, jež stanoví, že pro účely této vyhlášky (tedy pro účely výkladu pravidel silničního provozu) „křižovatka je místo, v němž se silnice protínají nebo spojují, a že za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty na jinou silnici“ a zejména pominul §2 bod 11 o výkladu pojmu, co se rozumí „místem ležícím mimo silnici“. I s ohledem na zjištění učiněná ze zprávy katastrálního úřadu (č. l. 34), že pozemek, z nějž traktor vyjížděl ze statku, je veden jako ostatní - manipulační plocha, ze zprávy Správy a údržby silnic L., že dopravní režim v místě nehody nebyl upraven z důvodu, že se jedná o přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci (č. l. 15 a 42), je zřejmé, že cesta, po níž jel traktor, není křižovatkou silnic ve smyslu vyhlášky č. 99/1989 Sb., nýbrž jde o pozemek, na němž stojí hospodářská budova a který slouží k výjezdu ze statku.
Z hlediska aplikace pravidel silničního provozu na způsob jízdy vozidel není sám o sobě rozhodující charakter komunikace z hlediska právního předpisu o pozemních komunikacích (silničního zákona), nýbrž pro posouzení otázky porušení pravidel silničního provozu je třeba vycházet především z předpisu, jenž stanoví pravidla provozu na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a účelových komunikacích. Takovým předpisem je právě vyhláška č. 99/1989 Sb., která v §21 odst. 1, 2 zcela jednoznačně upravuje přednost v jízdě i povinnosti řidiče zajistit bezpečné vjetí na silnici z místa ležícího mimo silnici.
Jak z výše uvedeného vyplývá, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací důvody jsou tudíž naplněny. Protože rozsudek není správný, dovolací soud jej zrušil (§243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu