ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1907.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1907/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. v právní věci žalobců: a) Ing. P. B. a b) J. B., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému V. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 86.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 172/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2005, č. j. 8 Co 684/2004-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 5.265,80 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 C 172/2003-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 86.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 31. 1. 2003 do zaplacení a žalobcům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobců na náhradu škody, požadované ve výši nákladů vynaložených na vrtné práce při hloubení studny, v níž se nenachází dostatek vody, proti žalovanému, jemuž zadali vyhledání vhodného místa a zpracování dokumentace pro stavbu studny. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný, který má oprávnění k hydrogeologickému průzkumu a k projektování hloubení studní, na základě ústní dohody se žalobci provedl hydrogeologický průzkum jejich pozemku, vyhledal místo pro hloubení studny (pro tzv. optimální vrt) a následně zpracoval projektovou dokumentaci, za což mu žalobci zaplatili. Žalobci zadali vrtné práce bez konkrétního účelu u firmy G. T. a bez výhrad dílo převzali dne 31. 1. 2001, přičemž projektovou dokumentaci vypracovanou žalovaným neměla firma G. T. v té době ještě k dispozici, neboť byla vypracována až poté. Studna byla zkolaudována jako způsobilá k trvalému užívání pro účely zásobování rodinného domku vodou, v době kolaudace v ní byla voda, později žalobci podali stížnost na ztrátu vody ve studni v důsledku prokopání komunikace městským úřadem. Soud posoudil uplatněný nárok podle ust. §420 a 420a obč. zák. a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu nejsou splněny, neboť žalobci neprokázali konkrétní obsah dohody se žalovaným, zejména tvrzení, že obsahem ústního ujednání mezi účastníky byla i garance určitého množství vody ve studni. Vzhledem k tomu, že ani po poučení dle §118a o. s. ř. nenavrhli relevantní důkazy, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 8 Co 684/2004-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal správnými a odpovídajícími provedeným důkazům, a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobci neunesli důkazní břemeno o obsahu jejich ústního ujednání se žalovaným ohledně garance množství vody ve studni. Poté, co byli poučeni soudem prvního stupně podle §118a odst. 3 o. s. ř., sice navrhli důkazy, které však nebyly způsobilé k prokázání jejich tvrzení ohledně zadání díla žalovanému, a z téhož důvodu odvolací soud neprovedl ani další jimi navržený důkaz v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že se jim v řízení nepodařilo prokázat obsah ústní dohody se žalovaným, a jsou přesvědčeni, že provedenými důkazy tyto závěry soudů náležitě zpochybnili. Uvádějí, že v řízení navrhovali vyžádání znaleckého posudku za účelem určení, zda žalovaný vyhledal vhodné místo pro optimální vrt, k čemuž se zavázal, a poukazují na to, že v jím zpracované projektové dokumentaci uvedl parametry vrtu včetně určitého množství vody. Namítají, že při vytýčení umístění studny žalovaný v rámci své podnikatelské činnosti pochybil, když určil místo, kde byla následně studna vrtána. Zpochybňují význam kolaudačního rozhodnutí s tím, že úředníci vycházeli ze zpracované projektové dokumentace, a protože v té době ve studni nějaká voda byla, žalobci výskyt vody ve studni potvrdili a žádné zkoušky se nedělaly. Podle názoru dovolatelů žalovaný odpovídá za škodu podle §420a obč. zák., když předmět jeho „provozní činnosti“ vyplývá z jeho živnostenského oprávnění a žalovaný pochybil při označení místa pro optimální vrt ve vztahu k vodnímu zdroji v podzemí. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru (jímž je dovolací soud vázán – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), že v řízení nebyl prokázán konkrétní obsah dohody, na jejímž základě vznikl závazek žalovaného vyhledat pro žalobce na jejich pozemku tzv. optimální vrt, tedy závazek žalovaného, že vyhledané místo zajistí určitou vydatnost podzemního zdroje pitné vody. Pokud dovolatelé namítají nesprávnost tohoto skutkového závěru a soudům vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitky dovolatelů, že nebyly provedeny všechny jimi navrhované důkazy a že soud nehodnotil řádně důkazy ve vzájemné souvislosti, nejsou otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů ani nesprávné skutkové zjištění není totiž dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což není tento případ. Námitka, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy, by sice mohla zakládat vadu řízení, pokud nebyly provedeny důkazy právně relevantní, avšak k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Namítají-li dovolatelé, že odpovědnost žalovaného za škodu podle §420a obč. zák. odvolací soud nesprávně posoudil po právní stránce, a přitom nesprávnost právního posouzení odvozují od jimi deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení a nemohou být ani právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Posouzení, zda žalovaný porušil své povinnosti (a za škodu odpovídá podle §420 o. s. ř.) nebo zda žalobcům způsobil škodu v rámci své provozní činnosti (§420a o. s. ř.), především předpokládá zjištění obsahu ústního ujednání mezi ním a žalobci, tedy zjištění, k čemu se žalovaný přímo zavázal, což podle závěru soudů obou stupňů žalobci neprokázali. Ovšem v dané věci ani otázka důkazního břemene není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Při nesplnění důkazní povinnosti stíhá účastníka, který je nositelem důkazního břemene, nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel ze správného právního názoru, že důkazní břemeno o tvrzených skutkových okolnostech leží na žalobcích, jejichž povinností bylo prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 4.350,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 17. 5. 2005/, vypočítaná podle ust. §3 odst. 1 bod 5., §14 odst. 1, §15 a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 30. 6. 2005), v částce 75,- Kč, navýšené o daň z přidané hodnoty vypočítanou podle §37 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších změn, neboť zástupce žalovaného je plátcem této daně (srov. R 21/2005); celkem má tedy žalovaný právo na částku 5.265,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu