ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1989.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1989/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. B., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 39/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 27 Co 319/2004-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č. j. 5 C 39/99-193, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 1.154.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník domu, objektu k bydlení, č. p. 657, v části obce B.-Z., postaveném na pozemku p. č. st. 3218, v katastrálním území B., uzavřel s žalovaným městem jako vlastníkem a provozovatelem veřejného vodovodu v lokalitě P. dne 27. 6. 1994 dohodu o dodávce vody. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 2. 1996, č. j. 7 C 225/94-23, bylo k návrhu žalobce určeno, že tato dohoda je neplatná a po právní moci rozhodnutí přerušil žalovaný dne 3. 4. 1996 žalobci dodávku vody; do současné doby nedošlo mezi účastníky řízení k uzavření nové smlouvy o dodávkách vody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není splněna jedna z podmínek odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., a to zavinění na straně žalovaného, který žalobci dodával vodu a plnil tak svou povinnost z dohody ze dne 27. 6. 1994 až do doby, kdy byla určena její neplatnost. Přerušení dodávek, od nějž žalobce odvozuje vznik škody (náklady na zajištění náhradního zdroje, náklady na dodávku a ušlý zisk z chovu kožešinových zvířat), bylo tedy zapříčiněno jím samotným, neboť jinak by žalovaný pokračoval v dodávce vody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 27 Co 319/2004-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním názorem, že nárok na náhradu škody podle §420 odst. 1 obč. zák. není dán. Dovodil, že žalovaný přerušením dodávek vody neporušil právní povinnost, neboť podle vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, žalobci nárok na připojení jeho nemovitosti na veřejný vodovod nevznikl a že žalovanému tedy ani nevznikla povinnost uzavřít s ním smlouvu o dodávce vody a tu mu dodávat, a to z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky §10 odst. 1 vyhlášky (nemovitosti se připojují na veřejný vodovod, jsou-li vzdáleny maximálně 50 m od vybudovaného veřejného vodovodního řádu a umožňuje-li kapacita veřejného vodovodu připojení nemovitostí) pro připojení nemovitosti žalobce na veřejný vodovod; je totiž nesporné, že v dané lokalitě byl a je ve veřejné části vodovodu nedostatečný tlak vody, který může způsobit, že voda nedoteče až k místu napojení k nemovitosti. Dohoda o odběru vody ze dne 27. 6. 1994 tedy nebyla uzavřena podle vyhlášky č. 144/1978 Sb., nýbrž podle §51 obč. zák. upravujícího nepojmenovanou smlouvu, neboť měla zabezpečit provizorní dodávku vody jen tehdy, když to momentální tlakové poměry veřejného vodovodu v Pánvích umožňovaly. Jestliže její platnost v důsledku soudního rozhodnutí skončila, nebylo povinností žalovaného vodu žalobci nadále dodávat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud používá v odůvodnění rozsudku výrazy a pojmy, které nemají naprosto žádnou oporu v právních normách, že skutková zjištění soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, zpochybňuje je a žádá „provedení jednoznačných a standardních důkazních prostředků“, a to zejména ohledně funkčnosti vodovodu v P., jehož projekt podle něj trpí neurčitostí a nevyplývá z něj řádné a skutečné provedení průřezů, počet a délka přípojek; žalobce poukazuje na to, že se o provedení těchto důkazů snaží po celou dobu soudního řízení. Tvrdí dále, že zahájením řízení o určení neplatnosti dohody o dodávce vody ze dne 27. 6. 1994 rozhodně nesledoval ukončení smluvního vztahu mezi účastníky řízení, ale zamýšlel „pouze přezkoumání právního stavu této smlouvy k datu jejího uzavření a soud měl tuto jeho snahu rozpoznat a právní rozbor této smlouvy, na jehož základě by bylo možné vydat takové rozhodnutí, provést“. Dále má za to, že žalovaný umístil vodoměr v rozporu s podmínkami stanovenými ve vyhlášce č. 144/1978 Sb., ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb., a že odvolací soud při právním posouzení nevycházel z platného a účinného znění této vyhlášky ke dni, kdy došlo k přerušení dodávky vody, neboť by jinak musel dospět k závěru, že žalobci nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody vznikl podle §2a odst. 1 a 2 písm. b) a d) vyhlášky. Dovolatel považuje jednání žalovaného při povolování dalších studní v sousedství jeho nemovitosti za svévolné a porušující právní normy, neboť nově vybudované studny podstatně znehodnotily žalobcův jediný vodní zdroj. Jelikož napadený rozsudek - nepřiměřeně zjednodušující, zmatený a nepřezkoumatelný – je postaven na špatném posouzení provedených důkazů, na absenci provedení žalobcem navrhovaných důkazů a na špatném právním hodnocení, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce v dovolání uvádí, že vedle důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), aniž by formuloval právní otázku, pro kterou přikládá napadenému rozhodnutí zásadní význam. Z vylíčení důvodů dovolání pak vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce, a to při posouzení otázky odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu s tím, že přes jeho opakované návrhy nebyly pro věc podstatné důkazy provedeny a že z provedených důkazů, které žalobce již od počátku řízení zpochybňuje, skutkový stav nebyl zjištěn správně. Namítá-li neurčitost plánu vodovodu, z něhož podle něj nevyplývá řádné a skutečné provedení průřezů a počet a délka přípojek, nutnost a nezastupitelnost vypracování znaleckého posudku na vodovod v P., znehodnocení žalobcova jediného vodního zdroje v důsledku zbudování nových studní, snahu žalovaného zdiskreditovat žalobce během letitého soudního sporu (z těchto tvrzení pak vyvozuje své vlastní právní závěry, že žalovaný při povolování těchto dalších studní v sousedství jeho nemovitosti porušil právní normy, „pravidla základního poslání obce“ podle §2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a je za daný právní stav odpovědný), napadá ve skutečnosti rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Dovolatel tak předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Výtka, že odvolací soud aplikoval vyhlášku č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, v tehdy neúčinném znění, není opodstatněná, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevyplývá, že by odvolací soud použil vyhlášku ve znění účinném do 31. 12. 1988, když - jak sám uvádí – posuzoval povinnost žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o dodávce vody „s ohledem na rozhodnou dobu (rok 1996 až 2001)“ podle této vyhlášky; navíc znění ustanovení vyhlášky použité odvolacím soudem nebylo uvedenou novelou nikterak dotčeno. Konečně u poukazu dovolatele na ustanovení §2a odst. 1 a 2 písm. b) a d) vyhlášky (ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb.), o nějž v dovolání opírá svůj tvrzený nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody, nelze přehlédnout, že jde o ustanovení definující vodovodní přípojku, které se na posouzení povinností žalovaného při provozování veřejného vodovodu nevztahuje. Odvolací soud totiž závěr o tom, že žalovaný neporušil právní povinnost, založil na skutkovém zjištění, že v předmětné lokalitě nebyla dostatečná kapacita veřejného vodovodu, což je důvodem k nepřipojení nemovitosti právě podle ustanovení §10 odst. 1 in fine citované vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 1989, které odvolací soud správně aplikoval.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř., když žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu