ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2006.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2006/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) J. Š., a b) Z. P., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 334/2000, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. prosince 2006, č. j. 60 Co 295/2006-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, č. j. 5 C 334/2000-92, zamítl žalobu, jíž se každá ze žalobkyň domáhala zaplacení částky 268.245,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2004, č. j. 17 Co 78/2002-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Poté, co dovolání žalobkyň proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, č. j. 25 Cdo 936/2004-125, odmítnuto, Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 22. 6. 2006, č. j. 5 C 334/2000-138, uložil žalobkyním povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím ve výši 33.375,- Kč.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 7. 12. 2006, č. j. 60 Co 295/2006-157, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalované se vůči žádné ze žalobkyň náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odůvodňuje je s poukazem na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] chybnou aplikací ustanovení §150 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř., jak dovozuje dovolatelka, není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto - §79 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Rozhodnutím ve věci samé se tedy rozumí takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z žalobou uplatněného právního vztahu. V posuzovaném případě je „věcí samou“ požadavek na zaplacení částky 268.245,- Kč s příslušenstvím pro každou žalobkyni, ohledně níž byla žaloba pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 11. 2001, č. j. 5 C 334/2000-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2004, č. j. 17 Co 78/2002-113. Usnesení o náhradě nákladů řízení je proto rozhodnutím, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není rozhodnutím o věci samé (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyním v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu