ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2039.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2039/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. H. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. K., zastoupenému advokátem, o 22.761,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 15 C 402/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2005, č. j. 42 Co 458/2004 - 171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 22.761,- Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalované město mu způsobilo škodu tím, že mu nevydalo potvrzení o skutečnosti, že je uživatelem bytu č. 4 ve druhém podlaží domu v K. ve vlastnictví žalovaného, a tím mu znemožnilo získat dávky státní sociální podpory – příspěvek na bydlení a sociální příspěvek k vyrovnání zvýšení cen tepelné energie – za období od října 1998 do srpna 2000.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 6. 4. 2004, č. j. 15 C 402/2001-128, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci původně svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu (jež bylo zrušeno rozhodnutím soudu s podmínkou poskytnutí náhradního bytu nebo náhradního ubytování), poté se na základě nájemní smlouvy ze dne 24. 2. 1999 uzavřené se žalovaným městem jako pronajímatelem stal jeho nájemcem, a to na dobu určitou od 1. 3. 1999 do 28. 2. 2000. Žalobce dne 10. 8. 1998 podal u Okresního úřadu v Bruntále první žádost o výplatu příspěvku na bydlení, která byla zamítnuta pro nedoložení nájemního vztahu a rozhodných příjmů. Druhé žádosti žalobce ze dne 20. 10. 1999 bylo vyhověno přiznáním příspěvku na bydlení ve výši 792,- Kč za dobu od 1. 10. 1999 do 28. 2. 2000, příspěvku ke zvýšení nájemného ve výši 84,- Kč za dobu od 1. 10. 1999 do 31. 12. 1999 a sociálního příspěvku k vyrovnání zvýšení cen tepelné energie ve výši 159,- Kč za období od 1. 10. 1999 do 31. 12. 1999. Žádost ze dne 3. 4. 2000 byla Okresním úřadem v Bruntále zamítnuta s odůvodněním, že žalobce nedoložil doklady o užívání bytu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování podřadil skutkový stav pod ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobce i přesto, že byl k prokázání svých tvrzení v průběhu řízení vyzván a poučen o následcích nesplnění této výzvy, neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalované město mu na jeho žádost - pro účely dávek státní sociální podpory - nevystavilo potvrzení o tom, že je nájemcem či oprávněným uživatelem předmětného bytu, a že vůbec relevantním způsobem požádal o vyhotovení tohoto dokumentu. Jednání s pracovníky realitní kanceláře R., která spravovala majetek žalovaného, pak není jednáním s osobou oprávněnou jednat za žalovaného. Navíc se žalobce po žalovaném domáhal příspěvku na bydlení mimo jiné za období od 20. 10. 1999 do 28. 2. 2000 i přesto, že za tuto dobu mu byl příspěvek přiznán.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č.j. 42 Co 458/2004-171, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Správným shledal jeho závěr, že žalobce přes řádnou výzvu a poučení neprokázal, že se žalované město dopustilo tvrzeného protiprávního jednání, tj. že by odmítlo dát žalobci potvrzení o existenci nájemního vztahu, a že na tomto závěru nemůže nic změnit ani existence mandátního vztahu mezi žalovaným a realitní kanceláří R. ani okolnost, že později žalované město uznalo, že nájemní smlouva se žalobcem je časově neomezená. Odvolací soud dále uvedl, že žalobcem požadované provedení důkazů výslechem svědkyň D. a B. by nemělo pro posouzení věci žádný právní význam, neboť P. D. je pracovnicí uvedené realitní kanceláře, nikoli žalovaného, a i výpověď B. B. by byla pro zjištění skutkového stavu nadbytečná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považuje „skutečnost, zda jednání realitní kanceláře, která pro město pracuje na základě mandátní smlouvy, lze zároveň považovat za jednání města, když v tomto případě jde o přímé zastoupení, ze kterého vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému“. Žalobce vytýká rozsudku odvolacího soudu vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud totiž zamítl jeho důkazní návrhy výslechem dvou svědkyň a předložením mandátní smlouvy k prokázání tvrzení, že P. D. odmítla žalobci vydat potvrzení o existenci nájemního vztahu mezi účastníky řízení s poukazem, že je notorický neplatič, B. B. by jako svědek zesměšňujícího jednání vůči osobě žalobce uvedené potvrdila, a že mezi realitní kanceláří R. a žalovaným existoval mandátní vztah, přímé zastoupení, a jednání mandatáře je tedy možné považovat přímo za jednání žalovaného. Navíc v nájemní smlouvě ze dne 24. 2. 1999, na základě níž se žalobce stal nájemcem předmětného bytu, je jako pronajímatel uvedeno žalované město v zastoupení realitní kanceláře R., proto ta jako přímý zástupce mohla uvedené potvrzení vydat. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým jak soudu prvního stupně tak odvolacímu soudu vytýká vady řízení (že neprovedly důkazy předložením mandátní smlouvy a výslechem svědkyň P. D. a B. B.), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže.
Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo. I když se odvolací soud především k námitkám žalobce zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí právním vztahem žalovaného města a realitní kanceláře R. a z posouzení mandátního vztahu dovodil, že nedošlo k porušení právní povinnosti, nelze přehlédnout, že rozhodnutí o zamítnutí žaloby je odůvodněno i dalšími skutečnostmi. K první žádosti žalobce nedoložil úřadu výši příjmu, takže nárok na uplatněné dávky mu nemohl být přiznán ani z tohoto důvodu. Jeho druhé žádosti bylo pro další období (20. 10. 1999 do 28. 2. 2000) vyhověno, tedy žalobci nevznikla tvrzená škoda, a konečně u žádosti poslední nic žalobci nebránilo doložit nájemní vztah existujícími dokumenty. Jestliže jde ve všech třech případech o samostatně stojící důvody pro zamítnutí žaloby, jejichž správnost dovolatel nenapadá, pak je zřejmé, že ani řešení jím vymezené právní otázky by se v jeho poměrech nemohlo projevit kladným způsobem (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu