ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2073.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2073/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení 114.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 123/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 39 Co 371/2005-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po státu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v neodůvodněných průtazích v soudním řízení, v jejichž důsledku se jeho pohledávka stala nedobytnou.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č. j. 10 C 123/2004-40, zamítl žalobu na zaplacení 114.524,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 2. 7. 1993 podal u Krajského obchodního soudu v Ú. n. L. žalobu na zaplacení dlužné částky proti svému dlužníku. K prvnímu úkonu v tomto řízení došlo po čtyřech letech, k vydání platebního rozkazu téměř po 5 letech a k vyhlášení vyhovujícího rozsudku po 9,5 letech, přičemž nešlo o skutkově složitou věc. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k průtahům řízení, které je možné považovat za nesprávný úřední postup, neshledal však existenci příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť neuspokojení pohledávky žalobce nebylo zapříčiněno pouze dlouhodobou nečinností soudu, ale i nečinností samotného žalobce, který nevyužil veškerých právních možností. Rovněž nebylo prokázáno, že by po soudním uplatnění nároku žalobcem mohlo dojít k uspokojení jeho pohledávky z majetku dlužníka (tedy - nebýt průtahů – že by dlužník byl schopen plnit).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 39 Co 371/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, řízení doplnil zjištěním, že dlužník žalobce (obchodní společnost) je stále zapsán v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ú. n. L., a dospěl k závěru, že okolnost, že účastník soudního řízení pro nečinnost soudu nedosáhl včasného vydání soudního rozhodnutí, je sice nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, sama o sobě však škodu ve smyslu §422 odst. 1 obč. zák. nepředstavuje. O majetkovou újmu, která je odškodnitelná, jde tehdy, promítla-li se skutečnost, že požadované rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, do majetkové oblasti účastníka. Tam, kde je požadována náhrada škody spočívající v tom, že původně solventní dlužník v průběhu nepřiměřeně dlouhého nalézacího řízení ztratil způsobilost pohledávku uspokojit, vzniká poškozenému škoda jen tehdy, jestliže bylo spolehlivě prokázáno, že pohledávku za dlužníkem skutečně měl. O škodě lze hovořit pouze v případě, měl-li nesprávný úřední postup dopad do majetkové sféry poškozeného, totiž, že vymáhaná pohledávka již nemůže být uspokojena žádným způsobem, tedy ani výkonem rozhodnutí. Žalobce sice tvrdil, že požádal soud o prohlášení o majetku dlužníka ve smyslu §260a o. s. ř., avšak toto své tvrzení ničím neprokázal. Současně nebylo zjištěno, že by podal návrh na výkon rozhodnutí nebo na exekuci prostřednictvím soudního exekutora ohledně přisouzené pohledávky. Žaloba je tak předčasná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz jím předloženou listinou (žádost o pomoc soudu podle §260a o. s. ř. s kopií podacího lístku o odeslání zásilky) a své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal tvrzení o doručení žádosti podle §260a o. s. ř. soudu. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda k důkazu o doručení listiny soudu postačí kopie zásilky, potvrzení provozovatele poštovní služby o převzetí zásilky k doručení na adresu příjemce a potvrzení, že tato zásilka byla příjemci doručena, nebo zda za doručenou zásilku lze považovat jen takovou, na níž je vyznačeno podací razítko soudu. Další otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, za jaké důkazní situace lze pohledávku považovat za nevymahatelnou. Vzhledem k tomu, že žalobce by musel uplatnit všechny druhy exekucí, aby mohl spolehlivě prokázat, že pohledávku nelze žádným způsobem, ani výkonem rozhodnutí, uspokojit, je dle názoru žalobce na státu, aby prokázal opak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkami zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
V tomto řízení byl uplatněn nárok na náhradu škody, spočívající ve ztrátě pohledávky žalobce vůči jeho dlužníkovi vlivem průtahů v soudním řízení. V takovém případě škoda vzniká tehdy, pokud existující původně vymahatelná pohledávka není dlužníkem uspokojena a stane se v průběhu nalézacího řízení, jehož délku poznamenaly průtahy, objektivně nevymahatelnou, což znamená, že dlužník, jenž byl po dobu, kterou lze považovat za přiměřenou ke skončení řízení (danou konkrétními okolnostmi od zahájení nalézacího řízení ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem), schopen svůj dluh vůči věřiteli plnit, se stal v období následujícím insolventním, přičemž nebýt průtahů v řízení, mohl se věřitel domáhat nuceného plnění dluhu. Je tedy nutné splnění tří základních předpokladů pro vznik škody: existence pohledávky věřitele, schopnost dlužníka (byť nuceně) plnit dluh věřiteli v době odpovídající délce nalézacího řízení neovlivněného průtahy a insolventnost dlužníka v období následujícím, přičemž všechny tři musí být splněny kumulativně. Odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že pohledávka žalobce za jeho dlužníkem nebyla a nemůže být splněna, lze totiž dovozovat za situace, že tato újma z právního vztahu mezi žalobcem a dlužníkem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto lze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu, až když majetková újma věřiteli skutečně vznikla. Jak vyplývá z výsledků řízení, ze shora uvedených předpokladů vzniku škody byl prokázán pouze jediný (existence pohledávky).
V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že mu škoda vznikla, přičemž škoda musí být prokázána nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To platí i v řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jedná se přitom o otázku skutkovou, která musí být v řízení prokázána, přičemž skutečnost, že se pohledávka žalobce stala nevymahatelnou, se nepresumuje, jak se mylně domnívá dovolatel.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jestliže žalobce namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz předloženou listinou, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Dovolatelem předestřená otázka, co postačí k prokázání doručení listiny soudu, otázkou zásadního právního významu v dané věci být nemůže už z toho důvodu, že samotné doručení návrhu na předvolání povinného k prohlášení o majetku podle §260a a násl. o. s. ř. soudu insolventnost dlužníka nedokládá.
Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je dovolací soud odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu