ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2144.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2144/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně E. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. J., zastoupenému advokátkou, o 38.990,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 341/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2005, č. j. 17 Co 338/2003-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.168,40 Kč k rukám advokátky, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 11. 2002, č. j. 19 C 341/99-39, zamítl žalobu na zaplacení částky 38.990,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 20. 12. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody za vytěžené dřevo na pozemku p. č. 3843 v k. ú. V. P., jež měla vzniknout tím, že žalovaný v prosinci 1996 nechal vykácet stromy na uvedeném pozemku, který v tuto dobu byl ve vlastnictví matky žalobkyně M. M. (zemřelé). Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 12. 1999, č. j. D 2423/99-25, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádaní dědictví, nabyla žalobkyně nárok na náhradu škody za pokácený lesní porost. Vzhledem k tomu, že 3. 3. 1997 učinila matka žalobkyně na oddělení Policie ČR oznámení o vykácení lesního porostu na tomto jejím pozemku a uvedla, že těžbu bez jejího svolení provedl žalovaný, soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení podle §106 obč. zák., neboť nejpozději v dubnu 1997 se poškozená dozvěděla o tom, že jí byla způsobena škoda, kdo ji způsobil, a znala i rozsah škody cca 38.990,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č. j. 17 Co 338/2003-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že podle ust. §106 občanského zákoníku je nárok na náhradu škody v subjektivní promlčecí době promlčen. Vlastnicí lesa byla v rozhodné době M. M., která se dne 3. 3. 1997 dostavila na Policii ČR, kde podala vysvětlení ve věci vykácení lesa žalovaným, a tedy nejpozději v den sepisu protokolu se poškozená M. M. dověděla o škodě, v jaké výši jí byla škoda způsobena, a o tom, kdo za tuto škodu odpovídá. K trestnímu řízení proti žalovanému se nepřipojila. Protože žaloba byla podána až 29. 12. 1999, je nárok promlčen, a není proto nutné dále zkoumat podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud vycházel z neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nevypořádal s jejím tvrzením, že její matka, po níž zdědila nárok, nebyla z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu způsobilá k jakýmkoliv úkonům, v důsledku mozkové mrtvice nebyla schopna rozpoznat následky svého konání a v důsledku slepoty nebyla schopna číst a psát. Dovolatelka je přesvědčena, že její matka jako poškozená nebyla schopna se relevantně dozvědět o škodě ani rozpoznat, kdo za ni odpovídá, a tudíž dvouletá subjektivní lhůta nemohla začít běžet. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody v tříleté promlčecí době poté, co jej zdědila, takže podle §106 odst. 2 obč. zák. jej uplatnila včas. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že její matka nebyla způsobilá k právním úkonům a dále uvádí, že prováděl povolenou těžbu dřeva na svém pozemku. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Podle ust. §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Uplynutím subjektivní promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba ještě běžela, tedy skončí-li běh jedné z promlčecích dob, právo se promlčí bez ohledu na to, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
Poškozená M. M. nárok na náhradu škody u soudu (ani v rámci trestního řízení) v promlčecí době neuplatnila, tudíž nedošlo ke stavení promlčecí doby podle ust. §112, věty první, obč. zák.
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze skutkového závěru, že poškozená (matka žalobkyně) o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá prokazatelně věděla nejpozději dne 3. 3. 1997, kdy se dostavila na Policii ČR, Obvodní oddělení V. K., k podání vysvětlení ve věci vykácení lesa žalovaným, což také plně koresponduje s výpovědí svědka V. M. (bratra žalobkyně). Jestliže nárok na náhradu škody žalobkyně uplatnila žalobou podanou dne 29. 12. 1999, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nelze klást k okamžiku, kdy po smrti poškozeného se stane jeho právním nástupcem dědic. Právní názor odvolacího soudu na otázku promlčení podle §106 odst. 1 obč. zák. je tedy v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí soudů.
Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému skutkovému závěru o způsobilosti poškozené dozvědět se o škodě a odpovědné osobě, napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci. Tato námitka směřující proti skutkovým zjištěním, není námitkou k řešení otázek právních (§241a odst. 3 o. s. ř.), tím méně může být otázkou zásadního právního významu. Stejně tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani případná vada řízení, která je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné.
Jak z výše uvedeného vyplývá, odvolací soud posoudil po právní stránce otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby v souladu s hmotným právem a není tak důvodu pro závěr, že by jeho rozhodnutí mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 2587,50 Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 19. 10. 2005/, a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 11. 11. 2005), v částce 75,- Kč. Výsledná částka 2.662,50 Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupkyně žalovaného doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 3.168,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Marta Škárová , v. r.
předsedkyně senátu