ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2408.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2408/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce L. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 128/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. května 2006, č. j. 12 Co 751/2005-279, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a změněn co do částky 16.787,50 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 29. 4. 1994 do zaplacení, a proti výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá, ve zbytku se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 16 C 128/94-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci z titulu náhrady škody na zdraví 63.960,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 29. 4. 1994 do zaplacení, jednotlivé měsíční částky ve výši 425,- Kč až 2.522,- Kč s příslušenstvím (blíže specifikované ve výroku rozsudku) za období květen 1994 až únor 2005 a dále počínaje měsícem březnem 2005 mu platit částku 2.308,50 Kč měsíčně, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 9. 1997, č. j. 16 C 128/94-110, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 4. 1999, č. j. 12 Co 38/98-128, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 8. 1992 se žalovaný, který jel na kole, střetl s žalobcem, jenž spolu s dalšími dvěma osobami přecházel silnici. Jedna z těchto osob přijíždějícího cyklistu viděla a upozornila ostatní na toto nebezpečí, na což zareagoval i druhý z chodců a oba zůstali stát přibližně v polovině silnice, zatímco žalobce pokračoval v chůzi. Při tomto střetu došlo ke škodě na zdraví žalobce. Soud dospěl k závěru, že ke střetu došlo porušením povinností na straně žalobce i žalovaného, když se oba jako účastníci silničního provozu nepohybovali na silnici takovým způsobem, aby nedošlo ke střetu mezi nimi. Žalovaný porušil zejména základní povinnost účastníka silničního provozu podle §3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 99/1989 Sb., neboť se plně nevěnoval řízení kola a na přecházející chodce nereagoval, a odpovídá tak žalobci za škodu podle §420 obč. zák. Soud shledal rovněž spoluzavinění poškozeného podle §441 obč. zák., a to ve výši jedné poloviny, neboť poškozený vstoupil do vozovky v místě, kde není přechod pro chodce, nesledoval provoz v průběhu přecházení a nereagoval na upozornění spolupřecházejícího, a to i vzhledem k jeho zdravotnímu stavu s těžkou krátkozrakostí, nedoslýchavostí a poruchou pohybu v prostoru. Soud prvního stupně žalobci přiznal náhradu bolestného ve výši 1.394,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 36.750,- Kč, náhradu skutečné škody ve výši 400,- Kč, náhradu cestovného ve výši 2.475,- Kč, náhradu ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 12.518,- Kč a náhradu ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 10.422,50 Kč a měsíční rentě od 1. 5. 1994.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2006, č. j. 12 Co 751/2005-279, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, který však odlišně právně posoudil. Neshledal na straně žalovaného porušení právní povinnosti podle §3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 99/1989 Sb. a nebylo ani prokázáno, že by žalovaný porušil ustanovení §5 písm. a) vyhlášky č. 99/1989 Sb., když ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že jízdní kolo splňovalo základní technické požadavky, nebo ustanovení §5 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky, neboť žalovaný sledoval situaci v silničním provozu, věnoval se jí, a to zejména s ohledem na chování chodců, kteří přecházeli silnici mimo přechod pro chodce, zůstali stát a verbálně se upozorňovali mezi sebou na přijíždějícího žalovaného na kole. Žalobce vstoupil do jízdy žalovanému neočekávaně na vzdálenost, na kterou již žalovaný nemohl reagovat. Žalovaný důvodně spoléhal na to, že chodci dodrží pravidla silničního provozu, jelikož z konkrétních okolností nevyplynula obava, že tomu tak nebude. Nelze ani dovodit, že ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a c) vyhlášky č. 99/1989 Sb. měl žalovaný předpokládat jiný způsob chování chodců, zejména žalobce. V konkrétní situaci nic nenasvědčovalo tomu, že žalovaný měl podle §5 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám uvedeným v §3 odst. 2 vyhlášky. Nebylo tak možné v chování žalovaného spatřovat ani porušení ustanovení §415 občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil znalecký posudek z oboru silniční dopravy, z nějž vyplývá, že žalovaný mohl na pohyb žalobce reagovat. Porušil tak ustanovení §3 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb. tím, že se nechoval ukázněně a ohleduplně, aby neohrozil bezpečnost a plynulost silničního provozu, §5 písm. a) vyhlášky, neboť nepoužil jízdní kolo, které splňovalo stanovené podmínky, §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky, neboť se nevěnoval plně řízení, §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky, neboť nedbal zvýšené opatrnosti vůči zvlášť ohroženým osobám, §5 odst. 1 písm. h) vyhlášky, neboť ohrozil žalobce jako chodce a §58 vyhlášky, protože jako cyklista nejel po pravém okraji vozovky. Dovolatel rovněž namítá, že na dlouhém a rovném úseku silnice nevytvářel náhlou a neočekávanou překážku, naopak žalovaný při rychlé jízdě nesledoval náležitě situaci na vozovce a nevěnoval se plně řízení vozidla, když jel v předklonu se skloněnou hlavou. Měl dostatečné množství času zastavit nebo se žalobci vyhnout. Nelze ani vytýkat žalobci, že přecházel vozovku mimo vyznačený přechod, neboť ten v dané lokalitě žádný není. V neposlední řadě napadá i nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi účastníky s tím, že zde jsou podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není zčásti přípustné, ve zbytku pak není důvodné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mj. výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí nároků žalobce na náhradu bolestného ve výši 1.394,50 Kč, na náhradu ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 12.518,- Kč, na náhradu věcné škody ve výši 400,- Kč a náhradu cestovného ve výši 2.475,- Kč, a rovněž měnící výrok odvolacího soudu, jímž byly zamítnuty nároky žalobce na náhradu bolestného ve výši 1.394,50 Kč, na náhradu ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 12.518,- Kč, na náhradu věcné škody ve výši 400,- Kč a náhradu cestovného ve výši 2.475,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bez ohledu na to, že jejich součet tuto částku převyšuje a že odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §420 odst. 1 a 3 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Při posuzování odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., které dopadá na vztah odpovědnosti cyklisty při střetu s chodcem, platí, že žalobce nese důkazní břemeno ohledně skutkového děje, v němž lze spatřovat porušení právní povinnosti žalovaného, vzniku škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto porušením a vzniklou škodou. V případě, že se žalobci podařilo tyto skutečnosti prokázat, naopak žalovaný nese důkazní břemeno ohledně neexistence zavinění na jeho straně.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nezjistil skutkový průběh děje, jež by na straně žalovaného odpovídal porušení právních povinností uvedených v dovolání, vytýká tak odvolacímu soudu v rozsahu dovolacích důvodu nesprávné zjištění skutkového stavu. Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Žalobce vytýká odvolacímu soudu především závěr, že nebyla prokázána možnost žalovaného cyklisty účinně reagovat na pohyb silnici přecházejícího žalobce. Z obsahu spisu vyplývá, že tento závěr má oporu v provedeném dokazování. Znalecký posudek z oboru silniční dopravy připouští dvě možné varianty skutkového děje vzhledem k rozporným výpovědím svědků ohledně výchozích hodnot rozhodných pro závěry znalce, což znalec výslovně uvedl i při svém výslechu, přičemž s ohledem na důkazní břemeno na straně žalobce odvolací soud správně vyšel z varianty pro žalobce méně příznivé. Poškozený (žalobce) je totiž povinen jednoznačně prokázat splnění podmínek odpovědnosti za škodu, nepostačuje jen pravděpodobnost. Obdobné platí i o tvrzení žalobce, že žalovaný při jízdě nesledoval náležitě situaci a nevěnoval se plně řízení vozidla. Ani tato skutečnost nebyla v řízení prokázána, přičemž žalovaný ze svého pohledu popsal velmi přesně zjištěný skutkový děj (a to i při výslechu v trestním řízení krátce po dopravní nehodě), z čehož odvolací soud správně dovodil, že situaci dostatečně sledoval. Tvrzení žalobce, že žalovaný nejel při pravém okraji vozovky, bylo vyvráceno závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, podle nichž ke střetu mezi žalobcem a žalovaným došlo v rozmezí 0,8 m až 1,5 m od pravého okraje vozovky široké 7 m. Oporu v provedeném dokazování má rovněž skutkové zjištění odvolacího soudu, že jízdní kolo bylo v řádném technickém stavu, jak vyplývá zejména z policejního protokolu o předmětné dopravní nehodě, přičemž je nutné zdůraznit, že tento stav nebyl příčinou vzniklé škody. Správný je rovněž právní názor odvolacího soudu, že nelze dovodit porušení povinnosti žalovaného dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám, které by pro svůj věk, sníženou tělesnou nebo duševní schopnost mohly ohrozit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, podle §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 99/1989 Sb., pokud v konkrétní situaci nic nenasvědčuje tomu, že se takováto osoba na vozovce pohybuje.
Předpisem platným v době, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě, je vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění účinném ke dni 1. 8. 1992. Podle §55 odst. 2, 3 této vyhlášky se mimo přechod smí vozovka přecházet jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zda tak může učinit bez nebezpečí. Jakmile vstoupí na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zdržovat nebo zastavovat. Může však na ni vstoupit pouze tehdy, pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče ke změně směru nebo rychlosti jízdy. Přitom je chodec povinen v souladu s obecnou povinností stanovenou pro účastníky silničního provozu v §3 odst. 1 citované vyhlášky chovat se ukázněně a ohleduplně tak, aby neohrozil bezpečnost a plynulost silničního provozu. Podle §2 vyhlášky neohrozit jiného účastníka znamená počínat si tak, aby jinému účastníku silničního provozu nevzniklo žádné nebezpečí. V případě porušení této povinnosti nese chodec škodu způsobenou na svém zdraví podle §441 obč. zák., a to buď výlučně nebo společně s osobou, která rovněž zavinila vznik škody, přičemž při posuzování spoluodpovědnosti poškozeného za způsobenou škodu je nutné brát v úvahu jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. musí být prokázáno, že jednání poškozeného bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody. Odvolací soud tak nepochybil, pokud na základě prokázaného průběhu nehody dovodil porušení povinnosti žalobcem podle §55 citované vyhlášky i existenci příčinné souvislosti mezi porušením této povinnosti a vznikem škody na zdraví, a dospěl k závěru o výlučném zavinění žalobce na vzniku škody podle §441 obč. zák.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. dovolání žalobce v rozsahu, v jakém je přípustné, jako nedůvodné zamítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve zbylém rozsahu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu neobsahuje s ohledem na výše uvedené dovolací důvody pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů státu má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení podle §237 až §239 o. s. ř., jež však přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nezakládají.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu