ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2414.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2414/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce P. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. B., a 2) P. B., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 189/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. 23 Co 107/2006-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, č. j. 11 C 189/2001-122, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci z titulu náhrady škody na zdraví částku 141.600,- Kč, ve zbytku, tj. v částce 1.368.399,30 Kč, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 5. 1999 došlo k dopravní nehodě, když se střetl osobní automobil řízený žalobcem s automobilem, jehož vlastníkem je druhý žalovaný a řidičkou byla první žalovaná. Ta byla pravomocně uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví a odsouzena k peněžitému trestu a trestu zákazu řízení motorových vozidel. Po úrazu byl žalobce hospitalizován v nemocnici, kde mu byla provedena operace kolene a do 24. 5. 1999 měl nohu v sádře. Od 29. 10. 1999 se vrátil do zaměstnání a od 3. 12. 1999 byl opětovně práce neschopný. V domácím léčení byl do června roku 2000 a dne 2. 4. 2000 byl s ním ukončen pracovní poměr ze strany zaměstnavatele. Po provedeném dokazování přiznal soud prvního stupně podle vyhl. č. 32/1965 Sb. (dále též jen „vyhláška“) žalobci 6.600,- Kč na bolestném a 135.000,- Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění (součet 400 bodů, tj. 150 bodů navýšeno na dvojnásobek ve smyslu §6 odst. 2 vyhlášky podle znaleckého posudku MUDr. J. a 100 bodů podle znaleckého posudku MUDr. S., zvýšený na dvanáctinásobek), přičemž nárok žalobce na zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění na dvacetinásobek považoval soud za promlčený. Požadavek na zaplacení částek 695.196,65 Kč na náhradě nákladů dojíždění, 187.500,- Kč na náhradě půjčovného za náhradní vozidlo, 116.278,65 Kč na náhradě ušlého zisku při provádění dostavby rodinného domu a 220.024,- Kč jako ušlého zisku za vrácení bezúročné půjčky soud prvního stupně zamítl.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 23 Co 107/2006-151, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném vyhovujícím výroku jen tak, že žalobu zamítl do další částky 98.889,- Kč, a potvrdil jej do částky 119,- Kč, v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Změnu vyhovujícího výroku rozsudku odůvodnil tak, že bolestné představuje, kromě částky již vyplacené, částku 2.557,50 Kč, přičemž odvoláním nebyla napadena částka 2.438,- Kč, a k doplacení tak zbývá 119,- Kč, a náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje, kromě částky 9.000,- Kč již vyplacené, částku 36.000,- Kč, přičemž tato částka odvoláním napadena nebyla. V případě ztížení společenského uplatnění odvolací soud vyšel z obou znaleckých posudků - oba znalci posuzovali tutéž položku 394 ztížení společenského uplatnění (přílohy vyhlášky), avšak ohodnotili jej rozdílným počtem bodů, neboť MUDr. S. posoudil ztížení společenského uplatnění podle položky 394a jako lehké omezení pohyblivosti kolenního kloubu a MUDr. J. podle položky 394b jako středně těžké omezení pohyblivosti kolenního kloubu. Bodové ohodnocení obou znalců nelze sčítat, protože se jedná o totožný nárok ze škody na zdraví. Odvolací soud akceptoval závažnější následky posouzené MUDr. J. podle položky 394b. Při úvaze o výši odškodnění odvolací soud vyšel ze základního bodového ohodnocení 150 body, které zvýšil na desetinásobek (150 bodů x 30,- Kč x 10).
Proti výroku tohoto rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl co do další částky 98.889,- Kč, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a odůvodňuje je „nesprávným právním a skutkovým posouzením věci“. Dovolatel nesouhlasí se závěry a výpočty odvolacího soudu. Namítá nesprávně stanovené bodového ohodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolacím soudem, který vycházel pouze ze základního počtu bodů - 150 a zcela opomněl posoudit zvýšení základního bodového ohodnocení na dvojnásobek podle ust. §6 odst. 2 vyhlášky, což ostatně také navrhoval ve svém posudku soudní znalec MUDr. J. Dovolatel se domnívá, že správně měla být přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění v částce 171.000,- Kč podle výpočtu 300 bodů x 30,- Kč x 20, tj. částka 180.000,- Kč snížená o již vyplacených 9.000,- Kč. Podle názoru dovolatele výrok rozsudku odvolacího soud neodpovídá odůvodnění, které je nesprávné i po právní stránce. Navrhuje tedy, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podmínky pro poskytování náhrady za ztížení společenského uplatnění a výše této náhrady se v projednávané věci řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění. Pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle ust. §10 vyhlášky.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§7 odst. 3).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená na základě počtu bodů stanovených lékařem představuje jednorázové odškodnění za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§4 odst. 1 vyhlášky). Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle §6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992)
Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky umožňuje částku odpovídající základnímu počtu bodů zjištěných lékařem přiměřeně zvýšit až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Z uvedeného však vyplývá, že úvaha soudu není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována.
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že u žalobce došlo k poškození zdraví ve věku 27 let s trvalými následky vyplývajícími z poúrazového omezení pohyblivosti kolenního kloubu. I přes toto omezení se však dovolatel nadále věnuje soutěžnímu sportu (hokeji a in-line hokeji), byť na výkonnostně nižší úrovni. Taktéž jeho volba povolání není závažnou měrou omezována, když v současné době podniká ve stejném oboru (stavebnictví), v jakém dříve vykonával práci v pracovním poměru.
Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost závěru, že desetinásobné zvýšení základního odškodnění je dostačující a přiměřené. Rozsah náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřený povaze trvalých následků a rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě i ve společnosti. Lékařské hodnocení je pro soud jen základem, z něhož soud vychází při úvaze o rozsahu náhrady. Východiskem pro úvahu soudu o zvýšení odškodnění je posouzení rozsahu, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti. Soud dostatečně (dokonce několikanásobně) odškodnění zvýšil podle §7 odst. 3 vyhlášky, a tak není důvod vytýkat mu, že nedodržel postup podle §6 odst. 2 vyhlášky, když toto ustanovení představuje „mírnější stupeň“ odškodnění trvale omezených nebo ztracených možností společenského uplatnění. Naopak, zvýšení podle §7 dost. 3 předpokládá výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Ze shora uvedeného lze tedy dovodit, že několikanásobné (desetinásobné) zvýšení základní výměry odškodnění je v daném případě plně dostačující vzhledem k tomu, jakým způsobem a v jakém rozsahu je uplatnění poškozeného v životě ztíženo, resp. omezeno, a předmětné zvýšení základního bodového ohodnocení zahrnuje i zohlednění předpokladů ve smyslu §6 odst. 2 vyhlášky.
Vycházeje z rozsahu předpokladů podle shora uvedených hledisek, z nichž žádné nejsou následkem poškození zdraví zcela ztraceny a jen některé z nich jsou trvale omezeny, dovolací soud neshledává důvody pro další zvýšení náhrady, a to i v porovnání s případy skutečně těžkých následků úrazů, které znamenají zásadní změnu v životě poškozeného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu