ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2547.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2547/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) G. I., spol. s r. o., a 2) J. H., oběma zastoupeným advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 1533/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2005, č. j. 26 Co 555/2004-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č. j. 9 C 1533/2003-63, zamítl žalobu na zaplacení částky 79.820,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 11. 7. 2001 zakoupila u žalovaného 2), jenž byl prodejcem letenek žalované 1) na základě komisionářské smlouvy, zpáteční letenku P. – P., vystavenou společností U., která se pro případ jejich ztráty či odcizení zavázala zákazníkům prostřednictvím svých servisních kanceláří letenky nahradit ve lhůtě 1 - 4 dnů, což deklarovala v příbalovém letáku. Dne 3. 9. 2001 žalobkyně nahlásila v Č. ztrátu letenky, avšak duplikát jí vystaven nebyl, a to ani po telefonických kontaktech s oběma žalovanými i společností U. – H. Zpět do České republiky odcestovala dne 7. 9. 2001 na letenku placenou jejím otcem za cenu 76.126,- Kč, který za telefonáty s žalovanými a společností U. zaplatil částku 3.694,- Kč. Z výpovědi statutárního zástupce žalované 1) vzal soud prvního stupně za prokázané, přestože z důvodu ztráty neměl k dispozici smlouvu o obchodní spolupráci mezi společností U. a žalovanou 1), že žalovaná 1) za provizi svým jménem pouze prodávala letenky společnosti U. zákazníkům. Žalovaný 2) byl na základě komisionářské smlouvy uzavřené s žalovanou 1) jejich dalším prodejcem. Soud dospěl k závěru, že tím, že oba žalovaní žalobkyni duplikát letenky nevystavili, neporušili žádnou právní povinnost ve smyslu ustanovení §420 obč. zák., neboť soud prvního stupně neshledal, že by z příbalového letáku tato povinnost žalovaným vyplývala, nebo že by některý z nich přistoupil podle ustanovení §533 obč. zák. k závazku společnosti U., která se prostřednictvím svých více než 200 servisních kanceláří zavázala tyto duplikáty letenek vystavovat. Konstatoval, že by odpovědnost žalovaného 2), případně žalované 1), přicházela v úvahu pouze s ohledem na ustanovení §588 obč. zák. jako odpovědnost za vady prodávané věci z titulu uzavřené kupní smlouvy o prodeji letenek. Dále dovodil, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, neboť předmětné náklady vynaložil její otec; námitku, že zaplacení těchto částek představovalo půjčku, shledal soud neopodstatněnou, neboť podle ustanovení §657 obč. zák. nedošlo k faktickému odevzdání finančních prostředků, přičemž nebylo v řízení žalobkyní rovněž tvrzeno ani prokázáno, že by uzavřela s otcem smlouvu o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 obč. zák. Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou by tak přicházela v úvahu pouze ve vztahu mezi společností U. jako žalovanou a otcem žalobkyně jako žalobcem. Obdobně i v případě zavinění, které by bylo možné dovozovat pouze ve vztahu k výstavci letenek, tj. společnosti U. a nikoliv vůči žalovaným.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, č. j. 26 Co 555/2004-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména pak v tom, že konkrétní závazek k vystavení duplikátu letenky vyplývající z příbalového letáku na sebe bere pouze výstavce této letenky, neboť práva a povinnosti jiných subjektů, tj. smluvních prodejců letenek, nejsou v něm uvedena. Dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání porušení právní povinnosti žalovanou 1) s tím, že odpovědnost za žalovanou škodu nelze vyvozovat ani z textu komisionářské smlouvy ze dne 17. 7. 1998, uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovaným 2), jejímž obsahem jsou výlučně práva a povinnosti smluvních stran při provizním prodeji letenek žalovaným 2). Ztotožnil se rovněž s právními závěry soudu prvního stupně v otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu o náhradu škody, aniž akceptoval její námitku, že již samotné účastenství v jakémkoliv právním vztahu s oběma žalovanými ji legitimuje k uplatnění žalovaného nároku. K výhradám žalobkyně k označení účastníků odvolací soud uvedl, že ve smyslu ustanovení §79 odst. 1, věty třetí, o.s.ř. je identifikační číslo jako označení žalovaného 2) v záhlaví rozsudku obligatorní náležitostí pouze v právních věcech vyplývajících z obchodních vztahu; v dané věci se o tyto vztahy nejedná.
Proti tomto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména pak v tom, že vzaly za prokázané, aniž by měly k dispozici předmětnou smlouvu mezi společností U. a oběma žalovanými, že žalovaní pouze svým jménem prodávali za provizi letenky společnosti U. a k jiným povinnostem uvedeným v příbalovém letáku se nezavázali. Namítá, že bylo na žalovaných, aby předložili smlouvu, z níž by vyplynulo, že nepřistoupili k závazku společnosti U. Dovozuje, že žalovaní tak neunesli důkazní břemeno a podle názoru dovolatelky „není oprávněním soudu, aby spekuloval a vysvětloval ve svém odůvodnění, co ve smlouvě mohlo být či nikoliv“. Dále uvádí, že tím, že žalovaná 1) převzala povinnosti společnosti U., byť předmětná smlouva předložena nebyla, převzala zároveň odpovědnost za prodej jejích letenek. Neztotožňuje se s právními závěry soudů obou stupňů, že zaplacení ceny náhradní letenky a hovorného jejím otcem nepředstavovalo půjčku, přestože oba tuto skutečnost před soudem shodně prohlásili. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů dovodily nedostatek její aktivní legitimace, i když byla v právním vztahu s oběma žalovanými. Podle jejího názoru totiž nezáleží na tom, kdo vynaložil finanční prostředky k zakoupení předmětné letenky. Navrhuje, aby dovolací soud uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 79.820,- Kč s příslušenstvím spolu s náklady řízení.
Ve vyjádření k dovolání oba žalovaní uvedli, že se ztotožňují s právními závěry soudu prvního stupně. Poukazují na to, že žalobkyně v dovolání neuvádí, v čem má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a že v dané věci nebyla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně nebo je v rozporu s hmotným právem. Rovněž upozorňují na to, že dovolání žalobkyně bylo podáno opožděně a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl pro opožděnost, případně je odmítl jako nepřípustné, neboť ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, či je zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou - účastníkem řízení - dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, a to ve výroku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 79.820,- Kč s příslušenstvím, aniž by mu předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ačkoliv odvolací soud rozhodl jedním výrokem, je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o dvou samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu; první nárok spočívá ve vynaložení nákladů na zakoupení náhradní zpáteční letenky na let z P. do P. v částce 76.126,- Kč a druhý v nákladech za hovorné v částce 3.694,- Kč, přičemž obě tyto částky vynaložil otec žalobkyně. Protože jde o samostatné nároky, je přípustnost dovolání třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže ohledně nákladů na hovorné bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti části výroku odvolacího soudu ohledně částky 3.694,- Kč podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve vztahu k výroku o platební povinnosti v částce 76.126,- Kč (náklady vynaložené na zakoupení náhradní letenky) z dovolacích důvodů vylíčených v dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci. Především jim vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávné závěry právní, zejména pak v tom, že z pouhé výpovědi statutárního orgánu žalované 1) bez toho, aniž by byla soudům předložena smlouva uzavřená mezi společností U. a žalovanou 1), vzaly za prokázané, že tato žalovaná realizovala svým jménem pouze prodej letenek společnosti U. a k jiným povinnostem, jenž vyplývají z příbalového letáku k letence, se nezavázala. Navíc dovolatelka předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Vytýká-li tedy dovolatelka soudům pochybení při hodnocení důkazů a s tím související neúplně či nesprávně zjištěný skutkový stav věci, není tato námitka dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jež však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení věci v otázce důkazního břemene, které podle jejího přesvědčení neunesla strana žalovaná, nelze z tohoto pohledu napadenému rozhodnutí přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., neboť je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou názor odvolacího soudu, že porušení právní povinnosti (jako podmínku odpovědnosti za škodu) na straně škůdce je ve sporu povinen prokázat poškozený (žalobce).
Námitka dovolatelky, že je ve sporu aktivně legitimována, i když sama nevynaložila náklady na pořízení nové letenky, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rovněž založit nemůže. Nedostatek aktivní legitimace je totiž pouze jedním ze závěrů, na nichž odvolací soud postavil potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže dovoláním nemůže být dotčen závěr, že v řízení nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalovaných jako jednoho ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 obč. zák., který obstojí samostatně jako důvod zamítnutí žaloby, nemohl by mít přezkum dovolací námitky k otázce aktivní legitimace vliv na změnu rozhodnutí ve prospěch dovolatelky (srov. NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17 nebo rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a náklady žalovaných na vyjádření k dovolání, které je ze zákona nepřípustné, nepředstavují účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu