Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2007, sp. zn. 25 Cdo 2566/2006 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2566.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2566.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2566/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce I. A., zastoupeného advokátem, proti žalované M. P. a.s., zastoupené advokátem, o 25.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 317/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2006, č. j. 10 Co 908/2003-231, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2003, č. j. 13 C 317/94-193, uložil právnímu předchůdci žalované společnosti (dále jen žalovaná) povinnost zaplatit žalobci 20.600,- Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení z této částky od 12. 5. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení z téže částky od 21. 6. 1998 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem i vůči státu. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobce původně domáhal náhrady škody v celkové výši 29.740,- Kč s příslušenstvím, vzniklé při neoprávněném odtahu a sešrotování jeho vozidla; z toho v částce 6.000,- Kč na vozidle a v částce 23.740,- Kč na věcech uložených ve vozidle, které však byly znaleckým posudkem ze dne 20. 8. 2002 oceněny částkou 19.190,- Kč, a proto bylo při jednání před soudem prvního stupně dne 30. 1. 2003 žalobci připuštěno jeho částečné zpětvzetí žaloby v částce 4.550,- Kč s příslušenstvím (poté se tedy domáhal celkem částky 25.190,- Kč s příslušenstvím). Ve znaleckém posudku (ze dne 10. 4. 2003) bylo zničené vozidlo oceněno částkou 20.600,- Kč, která byla žalobci s příslušenstvím přiznána (podle §420 občanského zákoníku) z titulu náhrady škody na předmětném vozidle. Náhrada za movité věci uložené ve vozidle však přiznána nebyla, neboť žalobce neprokázal, že byly v jeho vlastnictví či držbě v den, kdy došlo k odtažení vozidla. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 10 Co 908/2003-231, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 25.190,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (ve vztahu mezi účastníky navzájem i ke státu) před soudy obou stupňů. Dovodil, že pokud žalobce požadoval náhradu škody na vozidle ve výši 6.000,- Kč a na movitých věcech tam uložených ve výši 19.190,- Kč, nemohl soud prvního stupně objektivně vyhovět žalobě ohledně náhrady škody na vozidle v rozsahu vyšším než 6.000,- Kč (o žádný z případů uvedených v §153 odst. 2 o.s.ř. se nejedná), přičemž nedůvodnou shledal žalobu i v částce 6.000,- Kč, neboť žalobce v řízení neprokázal protiprávní postup žalované při odtahu vozidla. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k „diametrálně odlišným skutkovým zjištěním“, aniž by zopakoval kterýkoli z důkazů provedených soudem prvního stupně, což je podle jeho názoru v přímém rozporu s §213 odst. 2 o.s.ř. Dále namítá, že vyhláška města T. o odstraňování autovraků dovoluje toliko jejich odstranění (odtah) z komunikace či veřejného prostranství, ale nikoli jejich zničení, k čemuž žalovanou nemohla opravňovat ani smlouva s městem Teplice. Tvrdí, že žalovaná nezajištěním jeho odtaženého vozidla, které nebylo autovrakem, proti ztrátě, poškození či zničení a jeho přemístěním na místo určené k sešrotování porušila §415 občanského zákoníku a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a odvolací soud tedy dospěl v otázce porušení právní povinnosti ze strany žalované k nesprávnému právnímu závěru; ten spatřuje i v posouzení překročení žalobního návrhu soudem prvního stupně ohledně uplatněného nároku ve výši 6.000,- Kč (z titulu náhrady škody za zničené vozidlo), což zdůvodňuje tím, „že po něm jako laikovi lze těžko požadovat přesnou specifikaci hodnot jednotlivých věcí, když sám soud musel k řešení této otázky přibrat znalce“. Podle názoru dovolatele závěr odvolacího soudu, že „skutečnost, že právní předchůdce žalované na základě obecně závazného právního předpisu a smluvního vztahu s městem realizoval odtah vozidla žalobce, byla spolehlivě prokázána a nezpochybňována“, nemá oporu v provedeném dokazování. Rovněž nesouhlasí se zjištěním stavu jeho vozidla, které bylo založeno výlučně na výpovědi svědka P., přičemž odvolací soud nezohlednil okamžitou reakci žalobce na odtah, což by se u „opravdu opuštěného autovraku asi nestalo“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 2 písmena a) tohoto ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku do částky 20.600,- Kč s příslušenstvím změněn a žaloba zamítnuta, ve výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 4.590,- Kč, a výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ačkoli odvolací soud rozhodl o součtu těchto částek jedním výrokem, je jednoznačné, že tato částka sestává ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobce totiž po žalované požadoval jednak náhradu škody za zničené (sešrotované) vozidlo v částce 6.000,- Kč a dále za ztracené movité věci tam uložené ve výši 19.190,- Kč. Z těchto nároků shledal soud prvního stupně důvodným jen požadavek na náhradu škody za zničené vozidlo, který však oproti návrhu žalobce navýšil o 14.600,- Kč (6.000 + 14.600 = 20.600). Toto pochybení napravil napadeným rozhodnutím až soud odvolací. Protože jde však stále (a i dříve se jednalo) o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Jelikož dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, z nichž výše žádného nepřesahuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Pokud žalobce dovoláním napadl rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, ani v této části není dovolání přípustné, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod číslem 4) a přípustnost není založena ani ustanovením §238, §238a a §239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. června 2007 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2007
Spisová značka:25 Cdo 2566/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2566.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28